Září 2011

My life is memorie - 8. kapitola

25. září 2011 v 22:02 | Rosette
Další dílek. Snad se bude líbit. Nebudu dávat limit, ale prosím vás o nějaké komenty. Vždycky mi to dodá náladu do další kapitolky. Rosette

10 bílých tygrů-7. kapitola

18. září 2011 v 20:41 | Rosette

Táákže další dílek po ještě delší době. Užijte si ho, protože možná další dlouho nebude... Nééé, kecám. Pokud bude zájem tak se další dílek brzo objeví. Jenže bych prosila komenty, takže dokud tady nebude 10 KOMENTÁŘŮ, nepřibyde další díl. Je mi to líto, ale jinak to nejde. Rosette



Tritonova dcera-3.kapitola

18. září 2011 v 1:23 | Rosette
Takžééé další dílek mořské panny Rosabelly… :D alias Jacobova otisku. Nezabíjejte mě-já za to nemůžu. Rosette
P.S.:Snad se vám bude kapča líbit.

My dark history-9. kapitola 2/2

17. září 2011 v 20:57 | Rosette
Tak nakonec jenom pohled Lorelain. Přesto doufám, že se vám to bude líbit.Také děkuji kiki, za její komentáře k včerejšímu dílu. Připomněli mi, že ji někdo čte. Rosette

Together Forever-1. kapitola

17. září 2011 v 19:28 | Rosette
Jo, já vím, že mi to trvalo. Prostě mě ale najednou napadlo napsat další dílek k této povídce. :D Rosette

My dark history-9. kapitola 1/2

16. září 2011 v 23:39 | Rosette
Další dílek z pohledu Issis. Tentokrát potkají jednoho upíra... :D Přítel nebo nepřítel? Smrt?

Dcera úplňku-4. kapitola

16. září 2011 v 22:55 | Rosette
<Isabella Anne Marie Charlott Drauberg>
Unaveně jsem se přetočila na druhý bok, ale na obličeji mě pořád něco lechtalo. Zvedla jsem ruku a hmátla do vzduchu jako bych chtěla to "něco", co mě lechtalo uhodit, ale má ruka prosvištěla vzduchem. Naštvaně jsem zafuněla do polštáře a přetáhla si přes hlavu peřinu. Vedle mě se ozval tichý smích. Počkat smích?
Rychlostí blesku jsem ze sebe strhla peřinu a sedla si. Asi moc rychle. To"něco" zavrávoralo a spadlo z postele­. Až pak mi došlo, že je Simon doma. Široce jsem se usmála a skočila na zvedajícího se Simona, čímž jsem ho opět připlácla k zemi.
"Seš doma! Opravdu seš tady!" vřískala jsem nadšeně jako malé dítě a tiskla se k němu.
"Ano lásko, jsem doma. Už od včerejška," ozval se zpode mě hlas. Nadzvedla jsem se a koukla se mu do obličeje. Nebyl to sen. Byl u mě.
"Já vím, ale zdálo se to spíš jako sen."
"Tak sen, jo?" řekl se smíchem a překulil se nade mě.
"No jasně. Ale jsem ráda, že jsi zpátky. Ani nevíš jak," řekla jsem a koukala do jeho krásných očí. On byl můj princ. Princ na bílém koni, kterého jsem si jako malá vysnila.
"Miluji tě, Bells. Je mi líto, že jsem tě opustil, ale teď už neodejdu. Slibuji," poslední slovo zašeptal, sklonil se a lehce se otřel svými rty o mé. Uvolnila jsem jednu ruku a přitáhla si ho k sobě. Chvíli jsme se líbali a já pak udělala lehký pohyb a překulila se. Teď jsem na něm seděla a vítězně jsem se usmívala.
"Vyhrála jsem," prohlásila jsem se smíchem.
"Jsi si tím jistá?" zeptal se.
"No, pro tentokrát jo, ale příště nevím. Jelikož jsem, ale lepší tak ano. Vyhraju. A teď sejdu najíst," řekla jsem a pokrčila rameny. Pak jsem z něj vstala a počkala, až se zvedne.
"Ty jsi prostě neuvěřitelná," řekl mezi kroucením hlavou.
"No jo no, já jsem na rozdíl od tebe originál," prohodila jsem triumfálním tónem. Přimhouřil oči a ve chvíli mě zvednul a přehodil přes rameno. Vypískla jsem a snažila se z něj dostat, ale držel mě pevně.
"Takže já že nejsem originál, jo?" zasyčel a posadil mě na kuchyňskou linku. Sám si stoupl mezi mé nohy a naklonil se ke mně. Nevinně jsem se zaculila a pokrčila rameny.
"No, nejsem si jistá," provokovala jsem ho. Zavrčel a sklonil se ještě blíž. Trhaně jsem se nadechla, dělilo nás od sebe jen pár centimetrů. Simon se zlověstně usmál a ještě se přiblížil. Usmála jsem se, a když se chtěl ještě víc sehnout, přiložila jsem mu prst na rty. Usmála jsem se a otočila jeho hlavu na stranu tak, abych se dostala k jeho krku.
Nahnula jsem se a přitiskla rty na místo, kde se nacházela jeho tepna. Zatajil dech a já periferním pohledem viděla, jak doširoka rozevřel oči. Pousmála jsem se a špičkou jazyka přejela od důlku na jeho krku pomalu až k jeho bradě. Ve chvíli, kdy jsem olízla jeho ret, otočil hlavu a prudce se přisál na moje rty. Pootevřeným jazykem se dostal do mých úst a začal je prozkoumávat. Spojila jsem svůj jazyk s jeho a zajela rukami do jeho vlasů. Vlnily se mi mezi prsty, přesně tak jemné, jako jsem si je pamatovala. Slastně jsem zasténala a přitáhla si ho blíž. Objala jsem ho nohama a natiskla se k němu. Simon mi zajel rukama pod tričko, které nosím někdy na spaní. Zavrněla jsem a zvrátila hlavu dozadu. Líbal mě na krk a já slastně vzdychala. Po chvíli mě pustil a trochu se ode mě odtáhl. Usmála jsem se.
"Máš pravdu, seš originál."
"Já vím, lásko. Myslím, že si měla hlad, ne?" zvedl jedno obočí. Přikývla jsem a seskočila z linky. On se posadil a já si nandala misku s cereáliemi. Pak jsem se mu posadila na klín a rychle jedla. Nakonec jsem po sobě nádobí umyla a otočila se na něj. Samozřejmě mě pozoroval.
Nervózně jsem si skousla ret. Zamračil se a rychle přešel ke mně.
"Co se děje, Bells?" zeptal se a pohladil mě po tváři. Nevydržela jsem koukat do jeho starostlivých očí a sjela pohledem na výhled do lesa. Povzdychnul si a uchopil mou tvář do rukou, čímž mě donutil otočit k němu hlavu. Tázavě se na mě podíval a já to nevydržela.
"Chci vědět všechno o tom, co si dělal!"

My life is memorie - 7. kapitola

11. září 2011 v 0:33 | Rosette
Samantha se přemístila do staré nepoužívané chatky v lese. Ohlédla se kolem sebe. Nábytek tvořila špinavá matrace s dekou a židle se stolem, na němž stála sklenice s vodou. Pomalu se otočila a vytáhla ze zadní kapsy kalhot svou hůlku. Prach poletoval kolem ní při každém pohybu. Najednou se ozvalo zašramocení. Prudce se otočila s hůlkou před sebou. Zamžourala a snažila se zaostřit na něco před sebou. Nebo snad osobu?
"Vylez," zasyčela nenávistně. Už si byla jistá. Osoba se pohnula a pomalu vyšla na světlo, které pronikalo skrz potrhané závěsy. Nechutně se zašklebila. Obtloustlý muž malé, který stál před ní, vypadal hodně zanedbaně. Mastné, šedivé vlasy se lepili ke špinavému obličeji a potrhané oblečení svědčilo o snad každodenním nošení. Samantha by i s chutí zacpala nos, ale neudělala to. Ne, když má před sebou nejspíš to prase.
"Peter Pettigrew?"
"A-Ano?" zeptal se koktavě a udělal jeden krok vpřed. Do nosu ji zasáhl odpudivý pach zkaženého jídla a dalších nechutností. Nakrčila nos a v očích se jí zlostně blýsklo.
"Takže seš to ty. Víš, proč jsem tady?" optala se ho. Nechápavě na ni koukal a poškrábal se pod paží.
"Takže nevíš. Ani se nedivím, protože tvá mozková kapacita je na bodu mrazu. Ne sorry! Pod bodem mrazu! Ty seš totiž takovej kretén! Jak si mohl zradit Jamese a Lily Potterovi a tak i ostatní Poberty?! Oni se tě ujali a ty ses jim za to takhle odvděčil! Sirius díky tobě musel strávit 12 let ve vězení, zatímco ty sis někde válel šunky a ani si neprojevil soucit! Víš, jaký je to pro Harryho, ty prase?! Víš, jaký to je vyrůstat bez rodičů! A není jedinej ty smrdijedskej bastarde! Moji mamku zabila Lestrengová!" řvala na něj nepříčetně a nedbala na slzy, které jí stékaly po tváři. Pettigrew, který se přemístil do kouta, na ni užasle zíral.
"Ty s-se-seš d-dcera Janie?"
"Jsem dcerou Jane a Siriuse! Víš, jak mi bylo?! Ztratila jsem mamku a tátu jsem neznala, protože díky tobě, slyšíš?! Díky tobě byl v Azkabanu. Zničil si tolika lidem život! Ty a ta smrtijedská banda, kterou vede Lord Voldemort!" řekla jsem ironicky to "slavné" jméno a pokračovala.
"Žádnej Lord Voldemort, ale nečikrostevnej zmetek, kterej si o sobě myslí, že je někdo, ale víš co?! Není! Má v sobě krev svého otce. Mudlovskou! To prase zabíjí ty, co mají stejnou krev jako on!!! Je nula, stejně jako ty! Zradit přítele…" zakroutila nad ním hlavou a namířila na něj hůlku. Pater vyděšeně vypískl a přeměnil se v odpornou krysu.
Samantha i přes zlobu uskočila úlekem, ale hned se vzpamatovala a vyslala na něj omračovací kouzlo. Naštěstí se trefila přesně, takže krysa zůstala nehnutě ležet na podlaze. Sam vytvořila klec a přenesla ho do ní. Hotovo.
Na čele jí naskočila drobná vráska, když se zamračila usilovným přemýšlením. Zdálo se být všechno tak lehké. Možná ale jen tato část. Druhá část se přeci jenom skládá z přesvědčení Popletala, aby zprostil obvinění z vraždy jejího otce.
Zneviditelnila klec a nechala ho levitovat za sebou. Poté se spolu s Peterem přemístila do kanceláře sekretářky ministra. Ta překvapeně vyjekla, odstrčila se rukama od stolu. V tu samou chvíli však ztratila rovnováhu a slítla z židle na zem. Samantha se ušklíbla a přistoupila k ní. Sekretářka se zvedla a narovnala si brýle, které měla nakřivo. Naneštěstí měla i prasklé sklo. Sam protočila oči a namířila na ní hůlku. Sekretářka vyděšeně zalapala po dechu.
"Reparo," zašeptala Sam a z hůlky jí vyšlehla jiskra. Zapraskalo to. Sekretářka zrudla a narovnala se.
"Děkuji. Potřebujete něco?"
"Chtěla bych se setkat s ministerem."
"Cože? Vždyť nejste objednaná! A vůbec jste tak mladá, jak jste se sem mohla přenést, když je to tu zabezpečené?!"
"To je moje věc. Potřebuji mluvit s panem ministrem kvůli případu Siriuse Blacka," řekla Samantha a zvedla hlavu. Sekretářka na ni zděšeně koukala. Jak jinak. Musela přeci znát případ vraha Siriuse Blacka, jež prozradil Voldemortovi Jamese a Lily Potterovi a zabil několik mudlů spolu s Peterem Pettigrewem. Nakonec ale nasadila tvrdý výraz a zakroutila hlavou.
"Lituji, ale to není možné. Pan Ministr má moc práce," řekla tvrdohlavě. Samantha se na ni podívala a zvedla obočí.
"Proto se právě vedle ve své kanceláři kouří doutník a k tomu popíjí víno?"
Sekretářka opět zrudla, ale nic jiného neudělala. Samantha v tu chvíli ztratila trpělivost a bouchla pěstí do stolu.
"Já s ním musím mluvit. Takže bez prominutí. Popletale!" zařvala a přešla ke dveřím do jeho kanceláře, které rozrazila.
Samozřejmě se nemýlila. Popletal seděl ve svém koženém křesle, kouřil doutník a labužnicky usrkával ze sklenky červeného vína. Jakmile ale spatřil Sam, která stála ve dveřích s výrazem pomsty, odložil sklenku a doutník odložil.
"Popletale," zasyčela naštvaně. Věděla, že mu bude muset nahnat strach, aby docílila stažení zatykače na jejího otce a dalších změn. Ministerstvo je totiž skrz na skrz prolezlé smrtijedy. Tím si byla jistá. Dopálil ji pohled na ministra, který se nestará o Anglii tak, jak by měl. Pro něj bylo hlavní jeho bezpečí a blahobyt.
"Přejete si, slečno?" zeptal se a nechápavě a úlisně se usmál. V tu chvíli vtrhla do dveří i sekretářka a začala drmolit omluvu směrem k Popletalovi. Ten jen přikývl a naznačil jí, že je to v pořádku. Když byla pryč, otočil se na Samanthu.
"Podělal jste to. A to totálně."
"Cože?" zalapal po dechu. Sam protočila oči a přešla k němu tak blízko, že je od sebe dělil jen stůl.
"Jste ten nejhorší ministr, jakého kdy Anglie měla. Nejenže jste neschopný, ´ubránit svoji zemi, ale nedokážete ani pořádně zabezpečit budovu, jako je ministerstvo! Bystrozorové jsou vždy na místě napadení poslední a to nemluvím o jejich disciplíně a znalostech!" řekla naštvaně a sledovala jeho měnící se obličej. Nejdřív začal zelenat, pak nabral oranžovou barvu a nakonec prudce zrudl a překvapeně zalapal po dechu.
"C-Co si t-to dovolujete! Vždyť snad ani nejste vystudovaná čarodějka!"
"To vás, ale vůbec nemusí zajímat. Vás má v tuto chvíli zajímat, jak rychle splnit to, co vám řeknu. Protože věřte, já vám dokážu tak zavařit, že se budete modlit, abyste to přežil. Krucinál Popletale! Ty seš takový nemehlo! Lidi kolem tebe umíraj a ty si tady klidně piješ víno! Měl bys začít něco dělat, jinak si Voldíček vyhraje tu zasranou válku, i kdyby se ztřískal do němoty!"
Popletal na ni zíral s otevřenou pusou a to doslova. Nechápal, co si to ta malá holka dovoluje. Něco v jejím hlase ho, ale donutilo couvnout. Vypadala děsivě.
"Takže, ty zmetku. Teďka okamžitě půjdeš a zburcuješ všechny bystrozory a zaměstnance ministerstva. Chci je mít všechny do jednoho za půl hodiny ve velkém sále, rozuměls?!" zařvala na něj.
"Nebudu přeci poslouchat nějakou mrňavou holku!" vykřikl Popletal, což ale neměl dělat. Samantha ztuhla a zalapala po dechu. Když znovu promluvila, byl její hlas tišší a naplněný autoritou snad i větší, než měl sám Brumbál.
"To věř, že budeš. Protože ta "mrňavá holka" na tebe může použít několik druhů magie. A věř, že škvaření za živa v jiné dimenzi není nejlepší volba smrti," zasyčela nebezpečně. Popletal němě přikývl a vyběhl z kanceláře.
Samantha se samolibě usmála. Právě si naložila víc práce, takže musela začít okamžitě makat. Její prioritou byl samozřejmě Sirius, ale musela teď zařídit i nové vězení, protože všichni ministerští smrtijedi nemohou jít do Azkabanu, aniž b chtěla, aby byli do několika dnů na svobodě. Takže…
Hurá do práce!