Smrtící krása-1. kapitola

13. srpna 2011 v 1:11 | Rosette
<Anastacie Izabell King>
No hurá, jsem na místě! A to jako fakt. Právě jsem dojela ke svému novému baráku asi kilometr lesem od obrovské cedule hlásající: Vítejte ve Forks! Prostě super. Mohla bych někdy zkusit vyměřit, jestli je dům za cedulí nebo před ní. No nic.
Vylezla jsem z auta a smyslně pohodila vlasy. Dům je opravdu nádherný a hlavně moderní. Prosklený je taky dost, takže světla tam bude fůra. Zhluboka jsem vydechla a vešla dovnitř, přičemž jsem ještě zamkla na dálku auto. Hala je menší, vymalována do žluté barvy. Projdu rovnou do moderního obýváku, po kterém pokračuji dál do domu. Za dobu svého života, který jsem více méně strávila útěkem, jsem si už navykla neupínat se na různé věci. Proto si většinou udržuji od lidí odstup a ani na barák se neuvazuji. I když tady bych opravdu žít chtěla. (obývák + jídelna, ložnice, koupelna, kuchyně)
Vlezla jsem si sprchy a pořádně se vykoupala. Usušená jsem přešla do šatny a hodila na sebe první, co mi přišlo pod ruku-minisukni, černobílý top a černé páskové boty. K tomu všemu jsem si na ruku nasadila stříbrný náramek, který mi dala teta, než ji zabili. Vlasy jsem si učesala na pravou stranu a na levé straně si nechala pár rozpuštěných vlasů. Rudou rtěnkou jsem si přejela rty a na oční víčka nanesla šedočerné stíny. Shlédla jsem se v zrcadle a zamračila se. Něco tomu chybí. Nakonec jsem si vlasy na levé straně vyžehlila a celé to přelakovala. Teď to bylo dobrý.
Seběhla jsem do kuchyně a udělala si toast. Rychle jsem ho snědla a zapila limonádou. Popadla jsem kabelku se všemi potřebnými věcmi a vyšla ven. Odemkla jsem auto a nastoupila. Nastavila jsem si na sebe zrcátko a zapnula na plný pecky rádio. Vyjela jsem směr města rovnou do nákupního centra. Nejbližší bylo jen chvilku jízdy autem, takže jsem tam za chvilku byla. Zaparkovala jsem a vydala se dovnitř. Všichni se po mně otáčeli, což bylo dost normální. Zalezla jsem do prvního obchodu s oblečením a koukala po něčem, co by se ke mně hodilo.
O čtyři hodiny později
Byla jsem zrovna v obchodě se šminkami, když se ozval rozhlas, který hlásil, že se obchod za pět minut zavírá. Naštvaně jsem zamířila k pokladně a zaplatila. Ověnčená taškami jsem vyšla do haly, kde už nikdo nebyl, tedy kromě pěti lidí, kteří právě vyšli ven. Pohodila jsem hlavou a opustila obchoďák.
"Hej, kotě! My jsme tady!" ozval se úlisný hlas kousek ode mě, když jsem mířila ke svému autu. Otočila jsem se a uviděla pět kluků. Ušklíbla jsem se.
"Ani jsem si vás nevšimla."
"To je chyba, kočičko. My jsme tu pro tebe, nebo spíš ty pro nás!" řekl jeden z nich a ostatní se rozesmáli. Pomalu se blížili ke mně.
"Nemyslím si, že jsem tady pro vás. A pokud dovolíte, jedu domů," otočila jsem se a odemkla auto. Tašky jsem hodila do kufru. Koutkem oka jsem viděla, že mě obklíčili. Znuděně jsem se otočila a opřela se o auto.
"Správně, kočičko. Opři se a pěkně roztáhni nohy. Půjde nám to líp," zašeptal vzrušeně obtloustlý kluk s mastnou pletí. Znechuceně jsem se na něj podívala.
"Sorry, ale já," řekla jsem a ukázala na sebe "jsem úplně jiná liga než vy!" zasyčela jsem nasraně. Já nejsem žádná kurva. Jenže jsem maličko přestřelila. Ztuhli a najednou mě dva drželi za ruce, abych se nevzpírala.
"To si neměla říkat, kotě. Jsi jiná liga, ale ne lepší. Jsi jen laciná děvka na zavolání a víš? Ber to tak, že my jsme si právě zavolali," přiblížil se ke mně a rukama si začal rozepínat kalhoty. Najednou někdo zavrčel a fakt, já to nebyla. Do nosu mě praštila nezaměnitelná upíří vůně. Každopádně pochybuju, že někoho, kdo mě hledá.
"Být vámi, nedělal bych to," zašeptal klidným hlasem dotyčný a vyšel pod lampu.
Vypadal jako bohém a to doslovně. Hnědé rozcuchané vlasy lemovali boží obličej. Jantarové oči jakoby každou chvilkou více tmavly a ta postava… Svaly se rýsovali přes bílé volné tričko a černá kožená bunda vypadala rebelsky. Prostě můj typ.
Kousla jsem se do rtu. Je to upír! A ještě k tomu já jsem hledaná třemi nejmocnějšími rody. Takže nic pro mě. Ti slizouni ode mě už odstoupili a rychle vypadli. Jeho pohled se zaměřil na mě.
"Jsi v pořádku? Neudělali ti něco?" zeptal se starostlivě.
"Ne, ale nechci vědět, co by se stalo, kdybys nepřišel. Děkuju," odpověděla jsem a usmála se. Samozřejmě bych je zvládla, ale kluci mají radši holky, které můžou chránit.
Anastacio, zklidni hormony. Je upír a mlže to být zvěd. Nejsi v bezpečí!
Zhluboka jsem se nadechla. Mé vnitřní já mělo pravdu, jenže on je tak moc k sežrání. A takovej anděl nemůže donášet ani jednomu z těch magorů. Na to je až moc sladkej. Taky nepije lidskou krev, takže je možná hodnej.
"Dobře. Možná bys neměla jezdit autem. Seš asi dost otřesená. Nechceš odvézt?" zeptal se, a když jsem už chtěla odpovědět, ozval se další hlas.
"Čauves bráško, snad tady nikoho bez mého souhlasu nebalíš!"
Vedle toho hezouna se objevil další kluk. Samozřejmě upír. Takže dva upíři. Vypadal pohodově, ale zároveň hrozivě. Svaly měl také zvýrazněné upnutým tričkem, skoro naháněl hrůzu. Bohém ho sjel naštvaným pohledem a já se ušklíbla. Takže hošánek musí mít souhlas. Asi jsou věřící.
"On žádný souhlas mít nemusí," řekl ženský hlas a na scénu přihopkala holka podobná elfovi. Černé rozježené vlasy lemovaly její dětský obličej. Mile se na mě usmála a mrkla. Překvapeně jsem zvedla obočí, když jsem si uvědomila, že je to také upírka. Kolem jejího pasu se najednou ovinuly dvě silné paže poseté mnoha jizvami a stáhly ji k sobě. Další upír. Zalapala jsem po dechu, když se ukázal na světle. Měl jizvy po celém těle. Tedy na částech těla, které jsem viděla. Vlnité vlasy měl, vlály v mírném větříku a oči lovce mě sjížděly rentgenovým avšak výhružným pohledem. Když na mě nenašel nic nebezpečného, malinko se usmál. I přesto však vypadal nebezpečně. Dívka, kterou objímal, se na mě znovu usmála.
"Já jsem Alice a tohle je Jasper. To pako, co štve našeho brášku, je Emmett k němu patří Rosalie, která k nám přichází. A bráška je Edward," vysvětlila a než mohla pokračovat, k tomu silákovi jménem Emmett přistoupila zlatovláska. Vypadala nádherně. Přesně jako bohyně. Sjela mě pochybovačným pohledem a pak vykulila oči. Najednou vypadala vyděšeně a rychle ustoupila. Všichni se na ni zmateně podívali a ona zhluboka vydechla. Anděl se najednou prudce otočil a nasál vzduch. Překvapeně se na mě podíval.
"Kdo jsi?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TerezC TerezC | 19. srpna 2011 v 19:45 | Reagovat

super kapirola :)

2 mončičák mončičák | 7. května 2012 v 20:09 | Reagovat

Nemohla by jsi sem dát další kapitolu?.. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama