Srpen 2011

Život není spravedlivý- 19. kapitola

22. srpna 2011 v 2:05 | Rosette

Ležela jsem na posteli a v hlavě se mi přehrávala moje ukolébavka. Byla od Edwarda, ale to mi bylo srdečně jedno. Byla přece má.
Najednou se ozval dole zvuk rozražených dveří. Než jsem se nadála, byla celá má rodina nasáčkovaná v mém pokoji. Unaveně jsem se na ně podívala.
"Promiň, Bell, ale John vycítil nebezpečí tak jsme sem rychle běželi. Moc se omlouváme," řekla Katrin. Přikývla jsem a vstala z postele. "Pojďte." Sešli jsme do obýváku a posadili se.
"Byla tady," špitla jsem do ticha.
"Kdo?"
"Victoria. Ta, které Edward zabil jejího druha, když mě lovil. Já jsem ji, ale zabila. Věděla totiž o Chrisovi a Keisy."
"Jo tak to byl ten oheň!" vykřikl Jason s Kevinem. Usmála jsem se.
"Udělala si správnou věc, Bell," řekla Clea, kterou objímal kolem pasu Josh.
"Já vím. Jen je to takové divné. Myslím zabíjení."
V tu chvíli se za shora ozval křik a pláč. Ve vteřině jsem vyběhla k prckům a vzala je do náruče. O chvilku později u nás stál John s Julií.
"Půjdeme ke mně do pracovny. Chtěl bych se na ně mrknout," pověděl mi s úsměvem. Předala jsem Keisy Julii a pomalou chůzí jsme šli za ním. Změřil je, zvážil a pár dalších věcí. Já jsem stála v rohu místnosti a nechala ho pracovat. Po chvíli mi je opět podal a já je k sobě pevně přitiskla. S očekáváním jsem se na něj podívala. Usmíval se. Uff.
"Jsou v pořádku. Rostou tedy opravdu rychle a myslím, že mají hlad," přikývla jsem a chtěla je jít nakojit. John mě ale zarazil.
"Budou potřebovat krev, Bello. Jsou z poloviny upíři, takže je v nich i část Edwarda. Naštěstí mám krav v ledničce. Pokud ti to teda nevadí," řekl a já na něj vyděšeně koukala. Dalo se to čekat, ale stejně jsem doufala, že to přijde až později. Přikývla jsem.
Vyndal z ledničky pytlíky s krví a nalil je do flaštiček. Přešli jsme zpět do mého pokoje a já se posadila na postel a opět je položila. Vzala jsem si Keisy do ruky a vzala si od Johna flaštičku. Kes nejspíš ucítila krev a tak se její pohled zaměřil na flašku s krví. Dala jsem jí ji k pusince. Přitáhla si ji ručičkami a zběsile sála.
"Pomalu malá. Nikdo ti to nebere," šeptla jsem jí do ouška. Uklidnila se a zpomalila. Odtrhla jsem od ní zrak a podívala se z okna. Pršelo a foukal vítr. Když jsem se podívala na Keisy, zjistila jsem, že usnula s lahvičkou v puse. Vytáhla jsem jí ji z pusinky a strčila jí dudlíka. Pak jsem ji uložila do její postýlky.
Chris si s rychlostí říct nedal, tak že jsem se nedivila, že po všechno za pár minut vypil. Jenže pak začal hmatat ručičkama kolem sebe. Udiveně jsem se na něj podívala, ale další krev jsem mu už dávat nechtěla. Rozepla jsem si podprsenku a nechala ho přisát se k prsu. Sál a nejspíš se po chvilce unavil.
Položila jsem ho spícího do další postýlky a posadila se do křesla, které stálo mezi postýlkami, přičemž jsem sledovala les venku. Tolik mi ti tu připomínalo lesy ve Forks. Zavřela jsem oči a vzpomínala na vůni lesa, která pro mě byla slučitelná s jednou jedinou osobou. Edwardem.
"Vzpomínáš?" ozval se za mnou hlas. Překvapeně jsem se otočila. Stál tam Damien. Váhavě jsem přikývla a vstala.
"Klidně seď. Jen jsem tě chtěl vidět. Víš, od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděl, jsem věděl, že tě mám rád. Jsi jako anděl, který sešel na zemi. I když tě moc dlouho neznám, chci, aby si o mně věděla vše, co si budeš přát," řekl a váhavě se na mě podíval. Překvapeně jsem se na něj podívala a pokynula mu rukou, aby se posadil na postel. Sedla jsem si vedle něj a sjela ho pohledem. Nevypadal vůbec špatně.
"Jaká je tvá minulost?" zeptala jsem se. Tvář se mu bolestně zkřivila a já se chtěla omluvit, ale přerušil mě.
"Narodil jsem se roku 1944 dvou průměrným lidem. Měl jsem osm sourozenců. Já se narodil jako pátý. První byl bratr Edgar, pak Samuel, Annie, Harold, já a po mě ještě Karin s Malcolmem a nakonec James. I přes časté rozpory jsme se měli rádi. Edgar byl už dávno v různých válkách. Prý to byl jeho sen. Samuel se chtěl stát pilotem a Annie taky. Jenže matka jí to rozmluvila. Provdala se za zámožného cizince, kterého potkala na nějaké tancovačce. Po svatební noci ji ale našli mrtvou. Všichni jsme z toho byli skleslí a rodiče si to dávali za vinu. Další rána přišla v podobě Edgarova zajetí nepřátelskou stranou, což znamenalo smrt a následné úmrtí Harolda, který se utopil. Pak jsem byl já přeměněn. Další rána pro rodiče, kteří ztráceli chuť žít. Samozřejmě jsem se jim stranil, ale dokázal jsem odolat, tak jsem je alespoň hlídal. Marně. Dvojčata s Jamesem byli po odvelení Samuela to nejlepší, co rodiče měli. Samuel se nakonec přestal ozývat. Při oslavě 16-tých narozenin dvojčat jsem je sledoval oknem. Otec dostal infarkt a přímo při oslavě zemřel. Matka se z toho nikdy nevzpamatovala, zavřeli ji do blázince. Sourozenci byli posláni do výchovy tetě. Ta byla hodná a dobře se o ně starala. V té době jsem usoudil, že mě už nepotřebují. Odešel jsem a potloukal se světem. Minulý rok jsem se po nich poohlédnul. James zemřel na tuberkulózu v 18-ti. Karin a Malcolm už jsou prarodiči a žijí si docela šťastně. Samuel nenávratně zmizel. Ze všech mých sourozenců zbyli jenom dva," skončil zdrceně a smutně sklonil hlavu.
Nevěděla jsem co říct. Pohladila jsem ho po vlasech. Tohle bych zažít nechtěla. Přišel o celou svou rodinu, i když vše sledoval jen jako pozorovatel. Smutně se na mě podíval. Až teď mi docházelo, jak moc je krásný. Topila jsem se v jantarových očích jako dříve u Edwarda. Teď jsem tu byla jen já a on. V jeho očích se odrážela láska.
Sklonil se, až jsme se skoro dotýkali nosy. Pak se zarazil a vyčkával, jestli necouvnu. Pak váhavě přitiskl rty na moje. Chytla jsem ho kolem krku a přitiskla si ho k sobě. Objal mě kolem pasu a přendal si mě na klín. Vnikl mi jazykem do úst. Zasténala jsem rozkoší a zapojila se do poznávání úst toho druhého.
I když jsme se už přestali líbat, objímala jsem ho kolem krku. Vzájemně jsme si koukali do očí a nic kolem nebylo. Jen my dva.
Zalapala jsem po dechu, když mě vzal do náručí a položil na postel. Na nic jsem nečekala a stáhla ho k sobě. Lehl si a já si položila hlavu na jeho hruď.
"Spi," zašeptal do ticha.
Nenechala jsem se dlouho pobízet a opravdu usnula. Dnes jsem se však šťastně usmívala. Mám přeci vše, co si můžu přát, nebo ne?

My life is memorie - 6. kapitola

16. srpna 2011 v 0:37 | Rosette
"Dobře. To je asi všechno. Až budete mít zase schůzku řádu, obeznamte s tím i ostatní. Takže teď jestli by to šlo. Můžeme si jít promluvit, tati?"
Sirius se usmál a přikývl. Pokynul Sam, ať jde za ním. Prošli kolem paní Blackové po schodech do prvního patra a pak doprava rovnou do salonku. Sedla si naproti krbu, který se rozhořel. Když se její otec usadil, usmála se.
"Co konkrétně chceš o mně vědět, tati?"
"Všechno," řekl a pohodlně se opřel.
"Široký pojem. Můj příběh znáš. Nic víc na mě zajímavého není," poznamenala Samantha. Sirius se na ni podíval zkoumavým pohledem.
"Zkrátila si ho."
"Cože?"
"Zkrátila si svůj příběh," řekl sebejistě.
"Nemyslím si. Řekla jsem vám přeci vše, co jste vědět chtěli," zašeptala a pohledem sjela k plamenům v krbu. Sirius si povzdechl. S ní to bude těžké. Byla tvrdohlavá jak mezek, jak jinak než po něm.
"Nechceš mi něco povědět o sobě?"
"Co bys chtěla vědět?" zeptal se překvapeně.
"Proč si mamku opustil?" řekla a střelila po něm zkoumavým pohledem. Její otec si povzdechl.
"Víš, tenkrát v Bradavicích jsem mohl mít každou holku a taky jsem toho využíval. Tvoje mamka byla ale jiná. Kamarádila s Lily, do které byl velmi zamilovaný James, můj nejlepší přítel. Oni dvě byli něco jako ledové královny Nebelvíru. Všechny kluky odmítaly a moc lidí si k sobě nepouštěly. S Jamesem jsem ale uzavřel sázku, že ji do týdne dostanu do postele. Byla to blbost," zakroutil hlavou. Cítil na sobě Samanthin upřený pohled, ale nedokázal se jí podívat do očí. Ne teď.
"Nedostal jsem ji, ale zamiloval jsem se. Mohl jsem si vybrat jakoukoli z holek, ale mé srdce ukázalo na ni. Jenže ona si myslela, že je to jen žert na který balím holky. Po několika týdnech, kdy jsem ji různě dokazoval lásku a samozřejmě nechodil za žádnou jinou holkou, podlehla. Ne, nic jsem s ní neměl. Dal jsem jí čas. Chodili jsme spolu stejně, jako James s Lily, která přiznala, že ho také miluje. Na konci 7. Ročníku nám James oznámil, že se budou s Lily brát. Přáli jsme jim to. Po Bradavicích jsem už s Jane bydlel v bytu, který jsme si spolu koupili. O rok později nám oznámili, že je Lil těhotná. Tenkrát se Jane potulně usmívala, ale mě to nedošlo. Několik dní na to, když jsem se vracel domů, nebyla tam. Zmizela. Všichni jsme ji hledali, ale jako by se po ní slehla zem. Kdybych tenkrát věděl, že byla těhotná a že bydlela takhle blízko," dořekl a smutně zakroutil hlavou.
"Omlouvám se, Sam. Omlouvám se za to, že jsem vás nenašel."
"Neměl si šanci, tati. Pokud mamka něco chtěla, udělala pro to maximum," zašeptala smutně Samantha a objala ho. Pak se posadila u jeho nohou a začala vyprávět maličkost, která však pro Siria byla dost podstatná.
"Mamka o tobě moc nemluvila, tedy co si pamatuji, ale na krbu byly fotky. Nikdy jsem nechápala, čí jsou a mamka o nich moc nemluvila. Teď už to chápu. Na těch fotkách jsi byl ty. Pak také Harryho rodiče spolu, ty a mamka spolu, vy čtyři spolu s Remusem a mamka s Lily. Každý den vždycky, když vstala a sešla dolů, první na co koukla, byly ty fotky. Vzpomínala na vás. A ať je to cokoli, co ji donutilo od vás odejít, ona tě pořád milovala, tati. To vím určitě," pověděla mu Sam a otočila se na otce. Siriovi tekly z očí slzy a zároveň se na ni láskyplně díval. Pohladil ji po vlasech a i přes slzy se usmál.
"Mám tě rád, zlato."
"A já tebe, tati," řekla a nechala se od něj políbit na čelo. Píchlo ji u srdce. Tohle byla jedna z posledních věcí, co udělala její maminka před smrtí. Políbila ji na čelo.
"Tati, je pravda, že si byl odsouzený za vraždu Potterových?" zeptala se najednou.
"Ano, Sam, ale já to neudělal. Přišel jsem k nim domů pozdě. Byli mrtví, jen Harry žil. Chtěl jsem ho do péče, ale Brumbál to nedovolil. Prý, musí zůstat u příbuzných ze strany Lily. Tak jsem se alespoň chtěl pomstít Peterovi, protože to on je zradil. Jenže to byla past. Věděl, co udělám, za to co provedl Jamesovi a Lily. Skončil jsem v Azkabanu za něco, co jsem nespáchal. Všechno však svědčilo proti mně. Po 12-ti letech jsem však utekl. Víš, proto nemůžu normálně vyjít na ulici. Mohl by mě někdo poznat a hned by mě šoupli do Azkabanu," vysvětlil smutně. Samantha se naštvaně postavila.
"To je nespravedlnost! Vždyť si nic nespáchal! Jakej kretén tě takhle nespravedlivě odsoudil?!" řvala nepříčetně.
"Klid, Sam. Nic se nezmění, když tady budeš řvát. Každopádně to byl Popletal. Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že bych to já nebyl. Nelam si s tím hlavu, zlato," řekl jí uklidňujícím hlasem Sirius. Samantha na něj chvilku koukala a pak začala trochu klidněji.
"Nemám si s tím lámat hlavu? Můj táta nemůže ani na ulici a já si s tím nemám lámat hlavu?! Ty ses snad zbláznil! Ten magor, Popletal, který má už ve jméně jasný, že všechno poplete, to posral a ty za to máš platit?! Tak to teda ne! Já nedovolím, aby se mi někdo sral do osudu otce!"
"Sam! To stačí! Musela bys mít důkazy! A ty žádné nemáš! Pettigrew je někde pryč a ty ho nenajdeš! Prosím Sam, přestaň to řešit," řekl a nakonec ztišil prosebně hlas. Samantha se na něj podívala a v očích jí podivně zajiskřilo.
"Důkaz říkáš? Pettigrew... Zajímavé. Jenže bys měl vědět, že jsem po tobě. Já se nevzdávám," řekla Sam a vyběhla ze dveří. V kuchyni bylo ticho, jak všichni poslouchali, co si vykládají. Slyšela, že táta běží za ní, proto poslední schody přeskočila a tvrdě dopadla na zem. Vběhla do kuchyně, kde na ni všichni překvapeně koukli a přeběhla k Rimovi.
"Neboj se o mně!" šeptla a s prásknutím zmizela.
V místnosti bylo ticho i přes to, že dovnitř vběhl Sirius. Jakmile uviděl, že tam není, zasténal. To se mu povedlo. Neměl jí radši nic říkat. Podíval se na Rimu s otázkou v očích. Kde asi tak může být?
"Myslím, že se pokusí očistit vaše jméno, pane. Nejspíš zrovna hledá důkazy na vaši obhajobu," řekl a pokrčil rameny. Sirius ztuhl stejně jako ostatní v místnosti.
"To znamená, že hledá Pettigrewa."

Smrtící krása-1. kapitola

13. srpna 2011 v 1:11 | Rosette
<Anastacie Izabell King>
No hurá, jsem na místě! A to jako fakt. Právě jsem dojela ke svému novému baráku asi kilometr lesem od obrovské cedule hlásající: Vítejte ve Forks! Prostě super. Mohla bych někdy zkusit vyměřit, jestli je dům za cedulí nebo před ní. No nic.
Vylezla jsem z auta a smyslně pohodila vlasy. Dům je opravdu nádherný a hlavně moderní. Prosklený je taky dost, takže světla tam bude fůra. Zhluboka jsem vydechla a vešla dovnitř, přičemž jsem ještě zamkla na dálku auto. Hala je menší, vymalována do žluté barvy. Projdu rovnou do moderního obýváku, po kterém pokračuji dál do domu. Za dobu svého života, který jsem více méně strávila útěkem, jsem si už navykla neupínat se na různé věci. Proto si většinou udržuji od lidí odstup a ani na barák se neuvazuji. I když tady bych opravdu žít chtěla. (obývák + jídelna, ložnice, koupelna, kuchyně)
Vlezla jsem si sprchy a pořádně se vykoupala. Usušená jsem přešla do šatny a hodila na sebe první, co mi přišlo pod ruku-minisukni, černobílý top a černé páskové boty. K tomu všemu jsem si na ruku nasadila stříbrný náramek, který mi dala teta, než ji zabili. Vlasy jsem si učesala na pravou stranu a na levé straně si nechala pár rozpuštěných vlasů. Rudou rtěnkou jsem si přejela rty a na oční víčka nanesla šedočerné stíny. Shlédla jsem se v zrcadle a zamračila se. Něco tomu chybí. Nakonec jsem si vlasy na levé straně vyžehlila a celé to přelakovala. Teď to bylo dobrý.
Seběhla jsem do kuchyně a udělala si toast. Rychle jsem ho snědla a zapila limonádou. Popadla jsem kabelku se všemi potřebnými věcmi a vyšla ven. Odemkla jsem auto a nastoupila. Nastavila jsem si na sebe zrcátko a zapnula na plný pecky rádio. Vyjela jsem směr města rovnou do nákupního centra. Nejbližší bylo jen chvilku jízdy autem, takže jsem tam za chvilku byla. Zaparkovala jsem a vydala se dovnitř. Všichni se po mně otáčeli, což bylo dost normální. Zalezla jsem do prvního obchodu s oblečením a koukala po něčem, co by se ke mně hodilo.
O čtyři hodiny později
Byla jsem zrovna v obchodě se šminkami, když se ozval rozhlas, který hlásil, že se obchod za pět minut zavírá. Naštvaně jsem zamířila k pokladně a zaplatila. Ověnčená taškami jsem vyšla do haly, kde už nikdo nebyl, tedy kromě pěti lidí, kteří právě vyšli ven. Pohodila jsem hlavou a opustila obchoďák.
"Hej, kotě! My jsme tady!" ozval se úlisný hlas kousek ode mě, když jsem mířila ke svému autu. Otočila jsem se a uviděla pět kluků. Ušklíbla jsem se.
"Ani jsem si vás nevšimla."
"To je chyba, kočičko. My jsme tu pro tebe, nebo spíš ty pro nás!" řekl jeden z nich a ostatní se rozesmáli. Pomalu se blížili ke mně.
"Nemyslím si, že jsem tady pro vás. A pokud dovolíte, jedu domů," otočila jsem se a odemkla auto. Tašky jsem hodila do kufru. Koutkem oka jsem viděla, že mě obklíčili. Znuděně jsem se otočila a opřela se o auto.
"Správně, kočičko. Opři se a pěkně roztáhni nohy. Půjde nám to líp," zašeptal vzrušeně obtloustlý kluk s mastnou pletí. Znechuceně jsem se na něj podívala.
"Sorry, ale já," řekla jsem a ukázala na sebe "jsem úplně jiná liga než vy!" zasyčela jsem nasraně. Já nejsem žádná kurva. Jenže jsem maličko přestřelila. Ztuhli a najednou mě dva drželi za ruce, abych se nevzpírala.
"To si neměla říkat, kotě. Jsi jiná liga, ale ne lepší. Jsi jen laciná děvka na zavolání a víš? Ber to tak, že my jsme si právě zavolali," přiblížil se ke mně a rukama si začal rozepínat kalhoty. Najednou někdo zavrčel a fakt, já to nebyla. Do nosu mě praštila nezaměnitelná upíří vůně. Každopádně pochybuju, že někoho, kdo mě hledá.
"Být vámi, nedělal bych to," zašeptal klidným hlasem dotyčný a vyšel pod lampu.
Vypadal jako bohém a to doslovně. Hnědé rozcuchané vlasy lemovali boží obličej. Jantarové oči jakoby každou chvilkou více tmavly a ta postava… Svaly se rýsovali přes bílé volné tričko a černá kožená bunda vypadala rebelsky. Prostě můj typ.
Kousla jsem se do rtu. Je to upír! A ještě k tomu já jsem hledaná třemi nejmocnějšími rody. Takže nic pro mě. Ti slizouni ode mě už odstoupili a rychle vypadli. Jeho pohled se zaměřil na mě.
"Jsi v pořádku? Neudělali ti něco?" zeptal se starostlivě.
"Ne, ale nechci vědět, co by se stalo, kdybys nepřišel. Děkuju," odpověděla jsem a usmála se. Samozřejmě bych je zvládla, ale kluci mají radši holky, které můžou chránit.
Anastacio, zklidni hormony. Je upír a mlže to být zvěd. Nejsi v bezpečí!
Zhluboka jsem se nadechla. Mé vnitřní já mělo pravdu, jenže on je tak moc k sežrání. A takovej anděl nemůže donášet ani jednomu z těch magorů. Na to je až moc sladkej. Taky nepije lidskou krev, takže je možná hodnej.
"Dobře. Možná bys neměla jezdit autem. Seš asi dost otřesená. Nechceš odvézt?" zeptal se, a když jsem už chtěla odpovědět, ozval se další hlas.
"Čauves bráško, snad tady nikoho bez mého souhlasu nebalíš!"
Vedle toho hezouna se objevil další kluk. Samozřejmě upír. Takže dva upíři. Vypadal pohodově, ale zároveň hrozivě. Svaly měl také zvýrazněné upnutým tričkem, skoro naháněl hrůzu. Bohém ho sjel naštvaným pohledem a já se ušklíbla. Takže hošánek musí mít souhlas. Asi jsou věřící.
"On žádný souhlas mít nemusí," řekl ženský hlas a na scénu přihopkala holka podobná elfovi. Černé rozježené vlasy lemovaly její dětský obličej. Mile se na mě usmála a mrkla. Překvapeně jsem zvedla obočí, když jsem si uvědomila, že je to také upírka. Kolem jejího pasu se najednou ovinuly dvě silné paže poseté mnoha jizvami a stáhly ji k sobě. Další upír. Zalapala jsem po dechu, když se ukázal na světle. Měl jizvy po celém těle. Tedy na částech těla, které jsem viděla. Vlnité vlasy měl, vlály v mírném větříku a oči lovce mě sjížděly rentgenovým avšak výhružným pohledem. Když na mě nenašel nic nebezpečného, malinko se usmál. I přesto však vypadal nebezpečně. Dívka, kterou objímal, se na mě znovu usmála.
"Já jsem Alice a tohle je Jasper. To pako, co štve našeho brášku, je Emmett k němu patří Rosalie, která k nám přichází. A bráška je Edward," vysvětlila a než mohla pokračovat, k tomu silákovi jménem Emmett přistoupila zlatovláska. Vypadala nádherně. Přesně jako bohyně. Sjela mě pochybovačným pohledem a pak vykulila oči. Najednou vypadala vyděšeně a rychle ustoupila. Všichni se na ni zmateně podívali a ona zhluboka vydechla. Anděl se najednou prudce otočil a nasál vzduch. Překvapeně se na mě podíval.
"Kdo jsi?"

My life is memorie - 5. kapitola

3. srpna 2011 v 2:13 | Rosette

5. kapitola

Druhý den se však Samantha v sídle Blacků neobjevila. Ti, co znali její příběh, to znepokojilo. Samozřejmě kromě Brumbála. Ten se také v sídle neobjevil. V Siriovi se objevil rodičovský pud a začal se obávat, že se jí něco stalo. Naštěstí ho ještě téhož večera ujistil Rima, který se tam přemístil, že se jí nic nestalo, jen chytla nějakou nemoc a nemohla proto přijít.
To však slyšela i paní Wesleyová a chtěla Samanthu okamžitě přenést k nim do sídla, že se o ni postará, ale to Sam výhradně zamítla, že prý to zvládne sama a objeví se, až jí bude lépe.
Když se však po týdnu Rima opět objevil, byl ještě ztrápenější. Nic nechtěl říct, ale nakonec to z něj přeci jenom vytáhli. Samanthina rýma, kašel a o trochu vyšší teplota se nakonec změnila v zápal plic.
To už se, ale Remus, Sirius, paní Wesleyová a Harry přemístili k Samanthinu domu. Rima jim bohužel, ale musel vysvětlit, že dovnitř je může pustit jen Sam. Všichni kývli a přitom zůstali ohromeně koukat na výjev před sebou. Rozkvetlé kytky a stromy lemující dlážděný chodník a na pravé straně strom, pod nímž byl malý rybníček se zlatými rybkami.
To se ale ozval z domu křik. Samantha vyběhla z domu na sobě svetr, kabát a manšestráky. Běžela k rybníčku a vztaženou rukou udělala vodní bublinu, chtějíc ji položit na ruku, která jí hořela. Samozřejmě jen kvůli její moci, kterou v době její nemoci neuměla pořádně ovládat, vysvětlil Rima. Jenže se netrefila a voda jí vlétla rovnou do obličeje.
Se Sam ten náraz pohnul, musela ustoupit několik kroků dozadu. Voda byla ledová a na Samanthu to mělo samozřejmě negativní vliv. Rozkašlala se tak hodně, že z toho padla na kolena. Když záchvat přestal, začala nadávat.
"Zatraceně tohle se může stát jen mě," říkala, ale najednou ji chytla bolest hlavy z teploty a opřela se o strom. Doteď si nevšimla osob stojících u branky. Rima, který jako jediný mohl dovnitř k ní přešel a starostlivě se na ni podíval.
"Sam, přivedl jsem ti návštěvu," řekl a ukázal na Siriuse a ostatní stojící u branky. Samantha zamumlala zaklínadlo, které je pustilo dovnitř.
Okamžitě přiběhli k ní a paní Wesleyová ji šáhla na čelo.
"Zlatíčko, ty jenom hoříš," řekla a starostlivě stáhla čelo.
"Ne, k Mungovi nejdu! Ani za miliardu ne!"
Ten den dala paní Weasleyová Sam nějaké lektvary a pak odešla spolu s ostatními domů. Samantha poděkovala, ale poprosila, ať k ní už nechodí, že až jí bude líp tak se sama objeví. Nakonec svolili, ale Sam se jen tak lehce neuzdravila.

Po měsíci

"Už je jí dobře, ale pro jistotu jsem ji ještě nechal doma," řekl Rima konečně po měsíci strachu o Samanthino zdraví.
"To je dobře, Rimo, že už jí je lépe," řekl Lupin. Všichni seděli v kuchyni, kde paní Weasleyová vařila oběd. Do tiché místnosti najednou dolehl nelidský řev obrazu, který byl staré Blackové, matky Siriuse.
Všichni jako na povel vstali a běželi se kouknout, co kdo provádí. U obrazu stála Samantha a nevraživě koukala na uječenou babu.
"Ááááá! Zachraňte mě! Přepadla mě fúrie!" řvala Blacková a Sam na ní vytočeně koukala.
"Jaká fúrie ty babo uječená?! Bejt tebou sklapnu!"
"Co si to dovoluješ ty-ty! Hanebníku!Krvezrádce!"
"Je vidět, babi, že seš stará. Hanebníku se říkalo snad za 2. světový! To ví snad i psychicky labilní člověk."
"Co si to dovoluješ?! Já a stará a oslovovat mě babi! Áááááá! Já ti ukážu!" řekla stařena a začala nelidsky ječet.
"Babi, klid. Na mě to nezkoušejte. Mě opera nebere," řekla v teď už v klidu Samantha a ledabyle mávla rukou.
"Ty mudlovská šmejdko, co si dovoluješ vstoupit do mého domu?!"
"Já jsem asi taková muslovská šmejdka jako ty, babi. A pokud já vím, tak jsem v domě svého otce!" řekla Sam a baba na ní vyjeveně zírala.
"Tvého otce? Tak ty jsi Reguluskova dcera. Jéminkote zlatíčko, proč jsi to neřekla hned! No, ale jak to chodíš oblečená? Vždyť ani nemáš nikde na sobě znak Blacků!"
"Cože? Reguluse? Sakra, kdo to je?! Já jsem dcera Siriuse Blacka."
"Cože?! Ty chátro jedna! Krvezrádkyně! Já ti ukážu!"
"Ty máš co říkat, babo. A co mi tady vůbec vyhrožuješ?! Já ten obraz sundám a máš po legraci!" řekla Sam s úsměvem.
"Tak to tedy nesundáš, děvenko! Je přidělán nejmocnějšími kouzly, které ty ani znát nemůžeš!"
"Vážně?! A je taky chráněn proti ohni? Víš, já ovládám takový živel, babi, říká se mu oheň. Dotknout se ho nemůžeš, protože pálí a dokáže, aby ten tvůj krásný obraz do pěti sekund shořel. Víš. A já zrovna potřebuju nějak zatopit, aby tu nebyla zima, víš?" Baba ztuhla a rychle zatáhla závěsy. Samantha nasadila zářivý úsměv a otočila se, že sejde zbytek schodů.
Tam však stáli všichni ostatní. Samantha se nesměle usmála. To už k ní přibíhal Rima se starostlivým a rozzuřeným výrazem v jednom.
"Samantho Wolterrová! Jak se opovažuješ přijít sem! Řekl jsem ti, že máš ležet! Hodláš strávit další měsíc v horečkách?!"
"Rimo, klid! Je mi skvěle. A navíc je tam zima," řekla Samantha a vážně pokývala hlavou. Rima pozvedl nevěřícně obočí.
"Zima? Je vidět, že jsi ještě pořád nemocná. Vždyť jsem zatopil v krbu!"
"Nemocná? Tse… A v krbu nehoří. Byla bouřka, pokud sis nevšiml. A kvůli tomu, jak voda padala z nebíčka, víš, zhasnul ohýnek. A proto tam byla zimička, Rimučku," vysvětlila Sam Rimovi jako by byl malé dítě. Ostatní se snažili udržet vážnou tvář, ale koutky jim cukaly. Rima se na ní naštvaně podíval.
"To se mi nesnaž namluvit, Sam! Nad komínem je krytí, aby tam nepršelo. To je moderní vybavení, víš?!" Samanthě ztuhl úsměv a rychle přemýšlela nad jinou výmluvou. Pravda byla, že se ohromně nudila a tak sem přišla.
"Jseš si jistej, že tam to moderní vybavení vážně je?" řekla a zvedla obočí. Rima na ni kouknul stylem tohle na mě nezkoušej a povzdechnul si. Věděl, že když si něco usmyslí, nikdo s ní nepohne. Samantha poznala, že má vyhráno a vítězně se usmála.
"Je tam hrozná nuda, no. Každopádně je mi skvěle a tak jsem se rozhodla vás poctít svou přítomností. Takže, jak se všichni máte?" řekla a uličnicky se usmála. Sirius si povzdechl a přešel k ní, aby ji objal. Sam se k němu přitiskla a položila mu hlavu na rameno.
"Bez tebe to nebylo ono, holčičko," zašeptal jí táta do vlasů.
"Já vím, beze mě to prostě nejde."
Všichni přešli do kuchyně a paní Weasleyová jí nabídla jídlo. Sam však odmítla s tím, že před chvílí jedla. Posadila se na židli mezi Siriuse a Harryho a promluvila.
"Za dobu, kdy jsem byla mimo, se odehrály nějaké útoky?"
"Právě to je divné. Nic. Najednou všechno ustalo," odpověděl jí pan Weasley. Přikývla a zahleděla se na obraz visící na stěně. Byla na něm vyobrazena krajina. Vcelku nic zajímavého.
"Dobrá, nic jsem tedy nezameškala," oddychla si a uvolněně se opřela. Všichni se na ni udiveně podívali. Kdo by se radoval z toho, že propásl boj, který ho může stát život?
"Sam, nevím, jestli je dobrý nápad, pouštět tě do akce. Byla jsi přes měsíc nemocná, víš?" ozval se táta. Samantha po něm šlehla pohledem a tázavě zvedla jedno obočí.
"Jsem v té nejlepší formě. Doteď jsem se válela, takže pokud se vyskytne možnost, nakopat někomu z nich prdel, beru to," řekla a andělsky se usmála. Než stačil někdo něco říct, pokračovala.
"Pokud tedy nájezdy Volďáskových poskoků ustaly, můžu se alespoň věnovat dalším věcem."
"Smíme vědět jakým?" zeptal se jí Remus. Sam se přehrabovala v tašce a nakonec vytáhla mudlovský alarm. Všichni, kdo věděli, co to je, se na ni zmateně dívali a ti, co to nevěděli, koukali nechápavě.
"Takže toto je alarm. Osobně jsem ho za ten měsíc upravila, takže pokud smrtijedi napadnou nějaké místo v Anglii, začne alarm vykřikovat, na jakém místě jsou. Chápete?" zeptala se. Všichni přikývli.
"Dobře. To je asi všechno. Až budete mít zase schůzku řádu, obeznamte s tím i ostatní. Takže teď jestli by to šlo. Můžeme si jít promluvit, tati?"

Samantha Charlotte Ell Blacková

3. srpna 2011 v 0:55 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)
MY LIFE IS MEMORIE
Jméno: Samantha Charlotte Ell Wolterrová Blacková
Věk: 15 let (zatím)
Otec: Sirius Black
Matka: Jane Ann Wolterrová (Mrtvá)
Strýc: Philpp Wolterr (Mrtvý)
Teta: Lenna Wolterrová (Mrtvá)
Sourozenci: -
Je: Strážkyní Harryho Poterra
Ovládá:
  • Bílou magii
  • Černou magii
  • Živly

Má: Náramek 9-ti životů


Smrtící krása

2. srpna 2011 v 23:08 | Rosette




Egyptská princezna

2. srpna 2011 v 22:23 | Rosette