Červenec 2011

Damon Darkwood

31. července 2011 v 16:58 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)

Povídka: Clave of Mort

Jméno: Damon Darkwood                                                                               
Věk: 17 let
Otec: Marcus Darkwood
Matka: Valeria Darkwoodová
Sourozenci: Kristin Elizavett Nell Darkwoodová (jen kvůli identitě)
Zvěromágská podoba: Kojot

Zvláštnost: Dokáže posílat své myšlenky někomu jinému
Tetování: Na levém předloktí
- Meč, kolem něhož je ovinuta lilie
Škola: Speciální Akademie Elitní Agentů (SAEA)
Je: Elitní tajný agent 
                                  

Joshua Matheews

31. července 2011 v 15:00 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)

Povídka: Clave of Mort

Jméno: Joshua Matheews
Věk: 17 let
Otec: Clark Matheews
Matka: Sydney Matheewsová
Sourozenci: Bratr Oliver Matheew
+ jeho žena Mischel + děti Jack, Sussie a Kevin
Zvěromágská podoba: Leopard
Zvláštnost: Vlkodlak
Tetování: Na levém předloktí
- Meč, kolem něhož je ovinuta lilie
Škola: Speciální Akademie Elitní Agentů (SAEA)
Je: Elitní tajný agent


Dědička trůnu-Epilog

30. července 2011 v 1:59 | Rosette
<Isabella Volturi>

"Ó můj bože! Já to nedám! Nedojdu tam!" vřískala Sarah v mém pokoji a pochodovala sem a tam.

" Klid Saro! Já taky nemám zrovna dobrou náladu!" zavrčela jsem na ni. V tu chvíli vešla do pokoje Alex v závěsu s Jane. Každá nesla jeden vak, ve kterém byly šaty na svatbu. Na mou a Sařinu svatbu.

"Tak jsem tady. Teď rychle. Musíte se obléknout, učesat a mnoho dalších věcí a my máme tak málo času," vrtěla hlavou Jane. Každá nám vrazila do ruky jeden vak s šaty. Ještě jsme je neviděli, protože měly dovoleno, vybrat nám je.

Pomalu jsem otevřela vak a překvapeně zalapala po dechu. Byly nádherné. Přesně takové jsem si od mala představovala. Dojatě jsem se na ně podívala.

"Děkuju," špitla jsem a ony přikývly. Pak jsem se otočila na Saru, která koukala na své šaty s otevřenou pusou. Al se zmateně ohlédla.

"Nelíbí se ti snad?"

"Právě naopak. Jsou nádherné. Děkuju."

"Tak rychle. Oblečte se. Pomůžeme vám," řekla sestra a přišla ke mně. Vyndala šaty z vaku a pomohla mi je obléknout. Kousek ode mě si Sarah oblékala své šaty. Moc jí slušely. Alex mi dopnula šaty a odvedla mě do koupelny, kde už byly přichystané křesla. Do jednoho z nich jsem si sedla a ona mě začala česat.


Dědička trůnu-20. kapitola

28. července 2011 v 21:57 | Rosette
<Isabella Voltury>
"Víš, Bells, Alec je od té chvíle, kdy jsi byla v… ehm kómatu, trochu jiný. Víš, jeden měsíc, byl jako hromádka neštěstí. No a pak když tě prohlásili za mrtvou, bylo to ještě horší. Nekomunikoval, nikam nechodil, zůstával pořád ve svém pokoji. Nic jiného," řekla Jane a v tu chvíli jakoby zestárla.
Měla kruhy pod očima a vypadala strhaně. Už se tolik neusmívala spíš naopak. Přišlo mi, že se držela jen tak tak.
"A kde je teda teď?" zeptala jsem se.
"Nejspíš bude v zahradě. Tam, kde si to měla nejradši. Hodně tam v poslední době zůstává. Připomíná si místa, které jsi měla, teda máš ráda," řekla Al.
"Děkuju," šeptla jsem a ještě jednou se na všechny usmála.
Rychle jsem vyběhla ze sálu a mířila rovnou do zahrady. Kvůli těm šatům jsem nemohla běhat svou přirozenou rychlostí a vzhledem k tomu, že zahrada je na druhém konci, prostě jsem luskla prsty a přemístila se.
Nejspíš jsem na to nebyla fyzicky ani psychicky připravená, protože jakmile jsem ucítila zem pod nohama. Zamotala se mi hlava a já letěla k zemi. Přistání ale jaksi neproběhlo. Otevřela jsem oči a zamrkala do prudkého slunce. Teprve teď jsem si uvědomila, že mě někdo drží. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tak vůni, která mi tak moc chyběla. Alec.
Usmála jsem se a pohlédla mu do obličeje. Byl překvapený. Hodně překvapený. Usmála jsem se a natáhla k němu ruku. Bříšky prstů jsem ho pohladila po tváři. Vydechl.
"Belli," zašeptal a přivinul si mě k sobě. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu. Lehce mě hladil po zádech, jako bych se mu mohla každou chvíli ztratit. Něžně se ode mě odtáhl a prohlížel si můj obličej.
"Jsi tak krásná. Mnohem hezčí než, kdy dřív. Kéž by to jenom byla pravda, a já tě mohl sevřít v náručí. Kéž by si byla živá," šeptal. Zamrkala jsem. On si myslí, že je to jen sen.
"Alecu, lásko, jsem to já," řekla jsem něžně. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Měl tmavé kruhy pod očima. Tvář byla strhaná a celkově vypadal starší. Tak jako Jane.
"Ne, lásko, ty nemůžeš být skutečná. Jsi až moc krásná, jako anděl. Můj malý anděl. Kéž bys tu byla se mnou," zavřel oči a sklonil hlavu k mým vlasům. Vdechoval ji, přesně tak jak jsem si to pamatovala.
"Alecu, přestaň. Já jsem pravá. Dneska jsem se… ehm probudila, když u mě byla sestra," řekla jsem a usmála se. Vykulil oči a usmál se.
"Bell," zašeptal a přitiskl si mě na sebe. Kolébal mě v náručí a výskal ve vlasech. Objala jsem ho a zajela mu rukou do vlasů.
"Miluju tě."
"Já tebe taky, lásko," zašeptala jsem a odtáhla se od něj.
Koukla jsem mu do očí. I když byly krvavě rudé, milovala jsem je. Zachvěla jsem se, když mě pohladil po rtech. Pomalu se ke mně přiblížil a já sjela pohledem na jeho rty. Konečně jsem je ucítila na svých. Lehce se o sebe otřeli. Přejela jsem mu jazykem po dolním rtu, přidal se. Položil mě na zem a lehl si těsně vedle mě, aniž by mě přestal líbat. Po chvíli se ode mě odtáhl a s úsměvem si mě prohlížel.
"Jsi kouzelná. Ani nevíš, jaké bylo odloučení od tebe. Těch 7 měsíců bylo nesnesitelných, a když tě prohlásili za mrtvou, myslela jsem, že to se mnou sekne. A teď si tady. Se mnou. Konečně," přitiskl si mě opět k sobě, ale já se po chvíli odtáhla. Sáhla jsem do tajné kapsy šatů a vytáhla krabičku s prstenem. Překvapeně těkal pohledem mezi mnou a krabičkou s prstenem.
"Víš, dala mi to Alex a já ehm, přemýšlela, jak si to myslel. Víš, no," zasekla jsem se a zrudla. Pousmál se a pohladil mě po tváři.
"Miluju, když se červenáš," řekl a postavil mě na nohy. Sám si kleknul na jedno koleno a vzal si ode mě krabičku.
" Isabello Mario Sarah Ann Voltury, vezmeš si mě za muže?"
V tu chvíli jako bych bouchla. Tolik se toho ve mně mísilo! Štěstí, láska, dokonalost, volnost… Právě se mi naskytla možnost žít nový život a popravdě. Já to beru.
"Ano, vezmu si tě," vykřikla jsem šťastně. Navlíknul mi prsten a vstal. Skočila jsem mu do náruče a on se se mnou zatočil. Smál se. Tak nádherně se smál a já s ním.
Po chvilce mě chytl za ruku a společně jsme kráčeli do hradu. Když jsme kolem někoho prošli, vždy jsme se s ním přivítali. Vše jako by zase ožilo. Já jsem byla vzhůru, Alec šťastný, i ostatní budou. Volterra zase ožije.
Došli jsme do sálu, kde už byla moje rodina a celá garda. Všichni se usmívali, Alec přešel před tátu a podal Arovi ruku. Ten se na něj překvapeně podíval, ale přijmul ji a podíval se do jeho minulosti. Všichni s napětím očekávali, co se stane. Po chvíli se táta odtrhl a překvapeně se na Aleca podíval. Pak sjel pohledem na mě, usmál se a rozevřel náruč. Přešla jsem k němu a posadila se mu do klína. Hlavu jsem mu položila na rameno. Aro se na všechny podíval a promluvil.
"Musím vám všem něco říct a zároveň oznámit, má drahá dcera Isabella se dnes probudila za svého spánku, kde jí někteří nedávali žádné naděje. Ona ale přežila. A právě před malou chvílí ji její přítel Alec Voltury požádal o ruku a ona přijala. Gratulujte našim dalším snoubencům!"

Giving up singing?! Never in my life!- 5. kapitola

27. července 2011 v 10:41 | Rosette
<Isabella Uley (Valeria White)>
Vylétla jsem z postele ještě v noční košilce a běžela rovnou do obýváku. Prolítla jsem obývákem rovnou do kuchyně. Ztuhla jsem. Až teď mi došlo, že v obývacím pokoji někdo je.
"Bell?" ozval se mužský hlas a já se otočila. Byli tam kluci. Brácha, Jake, Quil, Paul a Embry, kterému seděla na klíně Nina.
"Bože," řekla jsem a ztuhle na ně koukala. Nin se začervenala.
"No, víš, oni přišli a tak nějak jsme tě nechtěli budit, mno."
"Jo, jasně chápu. Asi se dojdu převlíct," zamáchala jsem ruka ve vzduchu jako, že jdu nahoru. Paul s Jaredem se samozřejmě začali tlemit. Protočila jsem oči a vyběhla zpět do svého pokoje. Zalezla jsem do šatny. Přešla jsem ke stojanu s košilemi a hledala jsem tu správnou. Nakonec vyhrála kostkovaná fialovo černá košile. K tomu jsem si vzala jeansové kraťasy a černé conversky.
Přešla jsem do koupelny a pečlivě si rozčesala vlasy. Udělala jsem si kouřové stíny, rty přetřela jahodovým leskem a nakonec jsem použila řasenku. Nandala jsem si černé náušnice a mrkla na sebe do zrcadla. Líbilo se mi to. Teď jsem si, ale musela jít pro krev. O přeměnu přeci jenom pořád nestojím, i když jsem doma.
Sešla jsem ze schodů, v obýváku nikdo nebyl. Vešla jsem do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy. Seděli tam všichni kolem stolu a ládovali se buchtou, kterou Nin asi upekla. Zakroutila jsem nad nimi hlavou.
"Ty si nedáš?" zeptal se s plnou pusou Jared.
"Ne, Jarede. Nemám hlad a myslím, že tu buchtu dokážete sníst i beze mě."
Nin se usmála a odešla do obýváku. Všimla jsem si, že si bere bundu a do kabelky hází pár potřebných věcí.
"Ty někam jdeš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Jo, zlato, jdu nakoupit. Za chvíli jsem zpátky. Zatím pa," řekla a byla fuč.
"Co budete dneska dělat?" zeptal se Quil.
"Nevím. Nějak jsem nad tím ještě nepřemýšlela. A co vy?"
Ohlédli se po sobě a Sam přikývl.
"Před tebou o tom můžeme mluvit. Leah a Seth mají zrovna hlídku. Předevčírem se tu motal nějaký upír," řekl Sam. Přikývla jsem, jakože rozumím a došla k lednici. Vytáhla jsem z ní termosku s krví a otevřela ji. Bylo na čase, tedy pokud se nechci přeměnit. Jakmile první kapka dopadla do hrnečku, všichni ztuhli a upřeli na mě zrak. Museli to cítit.
"Bello?" zavrčel Sam.
"No… Víte," promluvila jsem, ale Jacob mě přerušil.
"Co to k sakru je? Ty piješ krev? Jak je to možný!"
"Ehm, lidi, klid. Je to jen krev," řekla jsem a pomalu couvla.
"Isabell, k čemu tu krev máš?!" zeptal se naštvaně Paul.
"Piju jí," pověděla jsem jim prostě a oni ztuhli.
"Cože?!" zařvali jednotně. Zatřásla jsem hlavou.
"Vysvětlím vám to, hlavně neječte," šeptla jsem a dolila krev do hrnku. Zvedla jsem ho a přiložila k ústům, ale v tu chvíli byl u mě Sam a hrnek mi vytrhl. Polovina se vylila na zem. Naštvala jsem se.
"Seš blbej nebo navedenej?! Já tu krev potřebuju!"
"Proč!" štěkl na mě Paul.
"Protože díky ní se nemusím přeměňovat v to, co jste vy a zároveň nestárnu," zavrčela jsem na ně a oni ztuhli překvapením. Já se mezitím sklonila a hadrem utřela krev. Hadr jsem pak rovnou hodila do koše.
"Ty si taky měnič?" zeptal se Sam, teď už klidně.
"Jo! Jenže já se o to neprosila. Problém je v tom, že o to nechci přijít a žít jako člověk. Má to přeci jenom jisté výhody, když neberu to, že někdy můžeš místo po dvou běhat po čtyřech. Když piju krev, stárnu pomaleji než lidi a přeměňovat se můžu, ale nemusím. A i přesto slyším dobře jako vy a další výhody. Jen prostě neběhám po čtyřech. A teď když laskavě dovolíte, ráda bych dopila tu krev," řekla jsem a dolila si krev.
"Na zdraví," řekla jsem ironicky a vypila ji na jeden nádech.
"Takže, Nin o ničem neví. Ona je na rozdíl ode mě a od vás normální člověk. Nechci, aby se dozvěděla, že existují různá monstra."
Jo, jenže pokud oni zjistí, že jsem Valeria White, tak řeknu Nin, co jsem. A pokud to ona zjistí dříve, řeknu to ji. Jop. Jak jsem řekla včera.
"Bell, piješ lidskou krev! Ty děláš něco lidem! Jsi vlk, my lidi chráníme!" promluvil hystericky na mě Jared.
"Hele, já lidi nezabíjím kvůli krvi. Existují budovy s názvem Krevní banky! Znají mě tam. Teda znali. Tady musím nějakou sehnat, protože jinak přestanu stárnout a nebudu se zas tak dobře ovládat. To znamená, že bych okamžitě měla jít na net a hledat."
"Bell, nebraň se tomu. Budeš s náma ve smečce!"
"Quile, to právě nechci. Nechci zabíjet upíry. Nechci s někým sdílet myšlenky. Nechci. Já se o to prokletí neprosila. Je mi líto," řekla jsem, šla rovnou na terasu a začala zpívat.
Dozpívala jsem a zhluboka vydechla. Otočila jsem se. Všichni tam stáli a koukali na mě s otevřenou pusou. Pokrčila jsem rameny.
"To jste ještě neviděli nikoho zpívat nebo co?" ušklíbla jsem se pobaveně.
"No jo, ale ty… Zpíváš nádherně Bells," řekl Embry a ostatní přikyvovali.
V tu chvíli se na příjezdové cestě objevilo auto a v něm Nin. Zabrzdila, vystoupila z auta a šla ke kufru. Než ho otevřela, sjela pohledem ze mě na kluky. Usmála se.
"Zpívala že?" zeptala se. Kluci přikývli a ona pokývala hlavou.
"Má andělský hlas."
"Hej stop! Já jsem furt tady. Počkej, pomůžu ti," řekla jsem a přispěchala jí na pomoc s taškami. Odnesli jsme je do kuchyně a všichni se pak přesunuli do obýváku, kde jsme si posedali.
"Jak jste vlastně našli cestu k nám?" zeptala jsem se.
"Volal jsem ti, ale místo tebe mi to vzala Nina a řekla mi, kam máme jít. Vždyť to tady známe. Netušil jsem, že budeš chtít tenhle dům," řekl Sam.
"No, líbil se mi, už když jsem byla malá a tak jsem si řekla, že pro mě a Nin bude dost velký."
"Takže co budeme dneska dělat?" optala se Nina.
"No já vlastně nevím," řekla jsem a možná bych i něco dodala, ale to by se nesmělo ozvat vlčí vytí. Kluci po sobě koukli. Něco se děje…

Dědička trůnu-19. kapitola

25. července 2011 v 11:52 | Rosette

POHLED ISABELLA

"Já jsem byla mimo 7 měsíců?!" zašeptala jsem bolestně. Alex se na mě smutně podívala a pomalu přikývla.


"Měla si moc vážné zranění, Bell. Nebylo vůbec jasně, zda přežiješ. Někteří už se smířili s tvou smrtí."


Na posledním slově se jí zlomil hlas. Oni se smířili s mou smrtí? Bože! Vždyť já mám být mrtvá. Pomalu se mi odkryli vzpomínky na dobu před 7 měsíci. Pamatovala jsem si svatbu a taky obrovskou bolest, slzy a… tmu.


Zuřivě jsem zatřepala hlavou a chytla Alex za ruce. Ta zvedla hlavu a koukla na mě uslzenýma očima-. Rychlým pohybem jsem jí setřela slzy a usmála se.


"Musíme dělat. Chci všem oznámit, že zase žiju a žít hodlám ještě delší dobu," řekla jsem a ona němě přikývla.


Položila jsem nohy na zem a zaúpěla. Projela mnou ostrá bolest. Sestra mě zezadu podpírala. Po chvíli bolest ustala a já se vydala šoupavými kroky do koupelny.


Alex mě posadila na židli a napustila vanu teplou vodou.


"To je dobrý, můžeš jít. Umýt se snad dokážu," řekla jsem s úsměvem.


"Ne, Bell, byla jsi mimo 7 měsíců. Svaly máš ztuhlé. Teplá koupel pomůže, ale budu tu s tebou. A žádné protesty," prohlásila a kývala hlavou na důkaz, že ona má pravdu a já nemám odmlouvat.


Svlékla jsem se a vlezla si do vany. Zavzdychala jsem blahem. Po chvíli sestra odběhla s tím, že mi připraví šaty. Já se
mezitím umyla a pořádně prohýbala nohy. Nakonec jsem vstala a zabalila se do ručníku. Nohy už mě naštěstí nebolely.
Utřela jsem se a zabalená v ručníku jsem přešla do šatny. Al už tam měla připraveny nádherné šaty a k tomu šperky. (náušnice, náhrdelník, náramek, prsten)

"Bell, ten prsten ti tu nechal Alec. Možná tím něco myslel. Nejsem si ale jistá," řekla a mile se usmála. Já jsem jen překvapeně koukala. Že by si mě chtěl vzít? Pak jsem ztuhla. Já se vlastně ještě ani neomluvila!
"Alex, já se hrozně omlouvám za to, co jsem udělala tenkrát. Promiň, že jsem Edwarda rovnou nevyhodila," chtěla jsem pokračovat, ale zarazila mě.
"Ne, Bello. Edward je idiot. Pochopila jsem, že si ho nikdy nemilovala, ale on tebe jo. Je mi líto, že sis kvůli tomu musela prožít plno hrozný věcí," řekla a sklopila hlavu. Přistoupila jsem k ní a chytla ji za ruce.
"Slib mi, že už nás nikdo nerozdělí," zašeptala jsem.
"Slibuju, sestřičko!" vykřikla a obě jsme se objali. Po chvíli se ode mě odtáhla.
"Teď rychle. Za chvíli mě budou hledat a našli by prázdnou postel a to by už nebylo překvápko pro ostatní."
Oblékla jsem se a vzala si šperky. Prsten jsem si nevzala, ale dala jsem ho do krabičky, ve které byl předtím. Nakonec mě Al posadila za toaletní stolek a začala mě upravovat.
Zrovna jsem se prohlížela v zrcadle, když jsem uslyšela kroky, které mířily k tomuto pokoji. Typovala bych to na Caia, mého strýčka. Mrkla jsem na Alex a v rychlosti se přemístila na postel, kde jsem si nehybně lehla. Al si sedla na židli vedle a dala hlavu do dlaní.
Po pár vteřinách dveře zavrzali a do pokoje zavál chladný vzduch. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to Caius, jelikož jsem už od mala znala jeho vůni. Dveře se s bouchnutím zavřeli a postel se prohnula, jak si strýc sedl k mým nohám.
"Alex, možná bys jí měla nechat jít," promluvil Caius konejšivým hlasem.
"Nemyslím si, že by chtěla odejít," zašeptala Alex, zvedla se a já se prudce narovnala.
"Bááf!" zařvala jsem.
Caius vydal zvuk podobný pištění střelené barbie a na chvíli ztratil rovnováhu. Zamával rukama, jako by se snažil narovnat a pak už byla pouze slyšet rána, jak dopadl na zem. Sykla jsem a přivřela jedno oko. Au…
Strýček byl však okamžitě na nohou a zíral na mě s otevřenou hubou, tedy pusou.
"Ahoj," špitla jsem a naznačila mu, ať zavře pusu.
Najednou seděl u mě a tisknul mě k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vdechovala jsem jeho vůni. Po chvíli nás Alex napomenula, že prý její práce přijde vniveč a bude mě muset opět nalíčit. Se smíchem jsem se od strýčka odtáhla.
"Kdy ses probudila, Isabell?"
"Asi před hodinou a půl," tipla jsem.
"A to jste nikoho z nás nemohli zavolat?!" vykřikl překvapeně. Já jsem jen s úsměvem zakroutila hlavou.
"Nemohli, strejdo, byla jsem totálně mimo. Dokonce se mi zezačátku nedařilo chodit," řekla jsem a výmluvně pokrčila rameny. Celou mě sjel pohledem, nakonec se zahleděl do mých očí.
"Už si v pořádku?"
"Jsem v poho," řekla jsem a postavila se na nohy, přičemž jsem si narovnala šaty. Alex se taky postavila a chytla mě za ruku. Jemně jsem jí ji stiskla. Prošli jsme dveřmi s Caiusem za zády a mířili si to rovnou do hlavního sálu. Tam bude teďka nejvíce z nás. Došli jsme k zadním dveřím, tudy přicházeli jen hlavní Volturiovi a garda. Škodolibě jsem se ušklíbla a rozrazila jsem dveře. Vysmekla jsem se Alex a vešla rovnou dovnitř.
"Tak vy se tady válíte a já chudák trpím 7 měsíců hladem?!" zařvala jsem a sjela je pohledem. Táta s Marcusem rozvaleni na trůnech. Na schodech seděla Jane a Dimitri, kteří zrovna o něčem zaujatě diskutovali, a o kousek dál měla Sara položenou hlavu v… Felixově klíně?! Bože, co já všechno nevím?! Všichni na mě ztuhle zírali. Nevině jsem se usmála a zamávala jim.
"Zdravím."
Najednou u mě táta drtil ve svém objetí. Pak ke mně přistoupila mamka, nejspíš mě slyšela zařvat, tak přišla. Pak jsem pokračovala z náruče do náruče. Naštěstí neměli moc otázek a tak jsme si jen sedli a oni mi vyprávěli, co se stalo za dobu, kdy jsem byla mimo. Nakonec jsem se, ale zeptala na to, co mě už delší dobu tížilo.
"Kde je Alec?"

Smrt je vysvobozením

24. července 2011 v 19:30 | Rosette
POHLED NIKDO

Jsou to už dva roky. Dva roky od doby, co ji opustil. Co opustil krásnou dívku s chutí po životě. To vše, ale však pominulo po jeho odchodu.

Z usměvavé krásky se stala zamlklá, duchem nepřítomná dívka, která toužila po jediném. Po smrti. To však udělat nechtěla jelikož věděla, že by tím velice zranila svého otce a matku. Jenže někdy musel přijít ten zlom, kdy její rodiče zemřou a ona už nebude mít žádné překážky ke svému přání být mrtvou. A ten přišel dřív, než by kdokoli čekal...



POHLED ISABELLA



Jsou to dva měsíce od doby, kdy Phil opustil mou matku a ta se vrátila k Charliemu a je to měsíc od doby, kdy se to stalo.



MINULOST



Probudila jsem se do krásného dne, který však pro mně už dva roky nemohl být krásný. Od doby, kdy mě opustil.

Převlékla jsem se do jeansů a trika, poté jsem sešla za mamkou a taťkou dolů na snídani, jenže oni tam nebyli. Na stole, ale ležel vzkaz.

Iss potřebovali jsme jet na velký nákup takže do Port Angeles. Do dvou hodin jsme zpátky. Nevyveď něco prosím, holčičko. Máme tě rádi.

Máma a Táta

Vzkaz jsem nechala tam, kde byl a šla jsem se nasnídat. Vzala jsem si cerálie s mlékem a šla opět nahoru. Vyčistila jsem si zuby a učesala.

Dnes byla sobota takže jsem nemusela do školy. Zalezla jsem do svého pokoje a po dlouhé době jsem začala číst Na Větrné hůrce.

Hodiny ubíhali a já si ani nevšimla, že už je 13 hodin. Sešla jsem opět dolů, ale rodiče tam ještě nebyli. Říkali přece, že budou do dvou hodin zpátky a to už jsou čtyři! Začala jsem chodit po kuchyni sem a tam a najednou zazvonil zvonek.


Že by si nechali doma klíče? zauvažovala jsem.

Mou úvahu, ale vyvrátil pohled na dva policisty, co stály u našich dveřích.

Jednoho jsem znala. Byl to Jimmy a pracoval s tátou na stanici. Vypadali velice smutně.

Otevřela jsem dveře.

,,Ahoj," zamumlala jsem

,,Ahoj. Iss já..." začal Jimmy, ale odmlčel. Z jeho tónu jsem začala něco tušit.

,,Co je Jimmy?"

,,Víš, když se tvoji rodiče vraceli z nákupu, smetlo je v zatáčce nějaké auto, které jelo nepřiměřenou rychlostí a... a oni to bohužel nepřežili. Je mi to líto, Bell," řekl a mně se v tu chvíli po druhé v životě zhroutil celý svět, ale udržela jsem se.

,,Děkuji Jimmy, že jsi mi to šel říct ty. Táta o tobě mluvil jako o příteli a tím si taky byl," řekla jsem se slzami v očích a zavřela dveře.

Svezla jsem se na kolena a brečela.

Jak se to mohlo stát? Proč zrovna oni? Nejdřív on a teď to musejí být oni! To není fér!



O DVA TÝDNY POZDĚJI



Pohřeb se konal až dva týdny na to ,jelikož ještě museli zařídit přesnou identifikaci a já mezitím střádala plány. Po pohřbu jsem, ale měla jasno.

On mně opustil se svou rodinou a vzal sebou půl mého srdce. Zbytek mého srdce patřil mé mamince a otci i když jsem jim to nikdy neřekla a teď...

Teď už nemám pro co žít. Všichni mě opustili, a tak mé zábrany mizí. Zábrany před smrtí...

Stojím tu teď před kolejemi a očekávám tu chvíli. Chvíli, kdy pojede vlak, který mně odveze do zemi ničeho. K smrti.

Zdálky slyším troubení a vím, že mám už jen pár minut. Myšlenkami mi hýří obrázky, ve kterých byl on a já s jeho rodinou, já s maminkou a otcem...

Přes závoj slz se podívám na vlak, který je patnáct metrů přede mnou a jede plnou rychlostí a udělám jeden krok ke kolejím.

Naposledy vykřiknu ta dvě slova vědoma toho, že už je on nikdy neuslyší.

,,Miluji tě." Řeknu a udělám poslední krok, který mně dělí od lůna smrti.



POHLED VYPRAVĚČE

Dívku vlak smetl jako podzimní listí a tím skončil to co si přála skončit. Její život. Dívka však nevěděla, že právě v tom vlaku jel on, její láska se svou rodinou a ta slova slyšel.

Když po pár metrech vlak zastavil, všichni se nahrnuli k tělu mrtvě dívky, ale nikdo ji nepoznal. Nikdo kromě těch, kteří jí tolik ublížili. Kvůli, kterým položila život v domnění, že ji nemilují.

A tak se zhroutila věčnost sedmi andělům, kteří lhali dívce kterou milovali...