Květen 2011

Jakou?

2. května 2011 v 18:18 | Rosette |  Novinky
Ahoj!
Zrovna koukám na hokej, tak mám jen chvilku. :D Chci se zeptat, od jaké povídky s tématikou HP chcete další díl? Clave of Mort or My life is memorie? :D Rosette

Dědička trůnu-18. kapitola

1. května 2011 v 17:32 | Rosette
*Vypravěč*

Už je to 7 měsíců od doby, kdy se se ztracená Volturijská princezna vrátila. Jenže se neprobudila ze svého spánku. Nikdo nevěděl, co s ní je, ale pár z těch nejstarších typovalo, že buď zemřela, nebo se nachází někde mezi životem a smrtí. Kdo ví?


Každopádně to všechny sebralo. Nikdo Isabelle Maríe Sarah Ann Voltury nedával šance na přežití. Nikdo kromě jediné osoby. Její sestry. Ta pořád věřila, že jednou se Isabella probudí a opět se usměje na ostatní, jak to dělávala, když měla dobrou náladu. To se však nestalo. Princezna spala dál svůj věčný spánek…

*Alexandra*

Seděla jsem ve Volturijských zahradách na houpačce, která se mírně pohupovala. Nohy jsem měla spuštěné k zemi, a lehce se odstrkovala. Přišlo mi to přirozené, stejně jako dýchání. Slzu, jež mi stékala po tváři, sušil vítr. Vše vypadalo normálně, jako v době kdy Volteře nic nechybělo a já se svou sestrou nebyla poznamenaná okolním světem. Teď bylo ale vše jinak. Isabell ležela ve své posteli jako mrtvá a všichni už přestávali věřit v její probuzení. Já však ne. Tedy postupně už taky, ale pořád jsem se snažila věřit. Se sestrou jsem se pokoušela několikrát spojit, ale vždy se pokus setkal s neúspěchem.


Od doby, co je Bell mimo, se také mnoho věcí změnilo. Sarah, která byla při Bell v době, kdy žila u De Casty, se zamilovala do Felixe a za měsíc měli být svatba. A já? Já se zase sblížila s Philippem, upírem, který přijel spolu se Sarou. Myslím, že mě taky chce požádat o ruku, ale bůh ví…


Ke štěstí tady mi chyběla Bella. Alec od její "smrti" chodil po hradě jako tělo bez duše a s nikým nemluvil. Rodiče se strýci a tetami se přestali smát od srdce. Všechno bylo špatně. Edwarda nechal otec žít ve vězení do doby, než pro něj přijel Carlisle a odjeli. Alec se s tím, ale nespokojil, a tak ho alespoň pořádně zmlátil. Nevadilo mi to. Už jsem ho nemilovala, mé srdce patřilo Philippovi a navíc jsem mu vyčítala stav mé sestry.


S povzdechnutím jsem vstala a vešla zpátky do hradu. Pocítila jsem nutkání vidět sestru. Rozeběhla jsem se a po chvíli jsem opravdu došla před dveře jejího pokoje. Otevřela jsem je a spatřila ji.


Ležela na posteli ve žlutých šatech, na tváři mírný úsměv. Jako by spala, pomyslela jsem si. Bohužel to tak nebylo. Nespala. Sedla sem si k ní na postel a sledovala její klidnou tvář. Nehýbala se, jen ležela. Nic víc. Její tvář však byla mrtvolně bledá, snad horší než u upíra.


Nahnula jsem se nad ní a lehce ji políbila na čelo. Do očí se mi nahrnuly slzy.


"Proč zrovna ty, Isabell?" zašeptala jsem ochraptěle a jedna slza se mi pomalu koulela po tváři. Skanula na jejím čele, na místo kde jsem ji před chvíli políbila. Připadalo mi to jako v pohádce. Namísto polibku od prince, slza bolesti ze ztráty od sestry.


"Kdyby tohle byla jen pohádka, právě bys byla osvobozena z moci zlé čarodějnice, Iss. Jenže," nedopověděla jsem a nahlas popotáhla. "Jenže tohle pohádka není a ty se neprobudíš. Necháš mě tu samotnou. A to jen proto, že tohle není pohádka," poslední větu už jsem vykřikla a s pláčem položila hlavu na postel vedle jejího břicha.


"Já myslela, že jsme si jako malé říkali, že život je pohádka," Ozvalo se u mě. Zpozorněla jsem a rychle vystřelila do sedu. Zírala jsem do očí mé sestry neschopna pohybu. Mile se na mě usmívala a hladila mě po ruce, kterou jsem měla stále položenou na posteli. Pak mi to konečně docvaklo. Ona žije!

"Bello!" zařvala jsem a hned ji stiskla ve svém náručí.


*Isabella*
Nicota… Nic jsem neviděla, neslyšela, necítila. Jako bych vůbec neexistovala. Je snad tohle smrt? Jsem mrtvá a už nikdy neuvidím ty, které miluji? Alex, mou milovanou sestřičku, které jsem tolik ublížila? Tátu, mamku, strýčky a tety? Aleca, mou lásku? Nic?


Všude kolem mě byla tma. Oči jsem měla zavřené, ale stejně jsem věděla, že světlo kolem mě není. Tak to bylo dlouhou dobu až pak, jako by někdo rozsvítil malou svíčku. Jako jiskřička naděje, kterou mi snad někdo dal, ve chvíli kdy jsem už přestala doufat.


Pomalu jsem pootevřela oči, ale pod náporem světla jsem je opět zavřela. Pomalu jsem začínala vnímat i zvuky kolem sebe. Uslyšela jsem zaklapnutí dveří a vrzající podlahu, jako by po ní někdo šel. Jsem snad pořád u De Casty?


Někdo něco říkal, ale já to slyšela spíš jako vzdálený šepot. Nerozuměla jsem, přesto jsem ale cítila lehké otření na čele a pak jako by na to stejné místo dopadla kapka vody. Nakonec jsem opět uslyšela ten šepot, ale tentokrát jsem mu rozuměla.


"Kdyby tohle byla jen pohádka, právě bys byla osvobozena z moci zlé čarodějnice, Iss. Jenže," Řekl hlas a poté se ozvalo silné popotáhnutí.


"Jenže tohle pohádka není a ty se neprobudíš. Necháš mě tu samotnou. A to jen proto, že tohle není pohádka."
Poslední větu hlas vykřikl a mě došlo, odkud mi přišel ten hlas známý. Vždyť je to Alexandra! Moje sestřička. Otevřela jsem pomalu oči a koukla na ní. Měla hlavu položenou vedle mého břicha a plakala.
"Já myslela, že jsme si jako malé říkali, že život je pohádka," zašeptala jsem zmoženě, hlavu trochu pootočenou směrem k ní.


To, co se stalo poté, mi přišlo spíš jako sen. Alex ztuhla a v té samé chvíli vystřelila do sedu. Já ji mezitím hladila po ruce a snad se i usmívala. Al pak vytřeštila oči a skočila mi kolem krku. Objetí jsem jí zmoženě opětovala, ale po chvíli jsem ji pustila. Připadala jsem si tak vyschlá.


"Bello!" Vykřikla šťastně a okamžitě mě objala.


"Alex, dáš mi prosím napít?" zeptala jsem se jí ochraptěle, zatímco mě svírala v náručí. Rychle vstala a ze stolku vedle postele mi podala sklenici s vodou.


Uchopila jsem ji a začala hltavě pít. S vodou, jako by se mi vrátila energie a vše špatné ze mě v tu chvíli zmizelo. Odložila jsem sklenku a tázavě jsem se podívala na sestru.


"Jak dlouho jsem mimo?" zeptala jsem se s o poznání lepším tónem. Alex ztuhla a trošku se zadrhla. Věděla jsem, že je zle.


"No, Bell. Zatímco jsi spala, trochu věcí se změnilo. Vlastně hodně věcí se za těch 7 měsíců událo…" Řekla a já ztuhla. 7 měsíců?!