Duben 2011

Oznámení: Zkoušky!

19. dubna 2011 v 16:44 | Rosette |  Novinky
OZNÁMENÍ
Všem vám chci říct jednu věc, ať pak nejste překvapení. Ne! Nekončím s psaním povídek, ale do 26.4.2011 budu tak trochu mimo protože zrovna 26.4. dělám přijímací zkoušky na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Proto mi prosím odpusťte, že nebudu po tuto dobu psát žádnou povídku, ale zkoušky jsou pro mě opravdu důležité, jelikož bych se tam chtěla dostat. Což tedy nevím, jelikož jsem úplně tupá. :/ Proto se tedy budu učit a učit a samozřejmě učit. Slibuji, ale, že pak opět začnu přidávat povídky každým dnem, což vám podle mě vyhovovalo, ne?
Jinak:
Blíží se nám konec povídky: DĚDIČKA TRŮNU
Takže se moc nedivte, až uvidíte článek s názvem Epilog.
Zatím se loučím a prosím, držte mi palce.
Rosette

Dědička trůnu-17. kapitola

16. dubna 2011 v 23:30 | Rosette
Takže jsem tu s další snad i trochu delší kapitolkou. Dnes se odehraje svatba a v Belliném životě se objeví další, pro ni velmi důležitá osoba. Jak všechno dopadne? Stane se Isabellou Da Casta?
POHLED ISABELLA
Bože, dnes je ten den! Den, který jsem si představovala úplně jinak. Jinak a s někým jiným. Přesně za hodinu jsem se měla stát hraběnkou De Casta a ženou toho nejhnusnějšího upíra, co kdy chodil po zemi. Tedy já nikoho hnusnějšího vážně nepotkala.
Na sobě jsem měla jindy snad i překrásné šaty, ale teď se mi přímo hnusily. Šaty byly do šedé barvy, což se podle mě na svatbu nehodila, ale De Casta to tak chtěl. Prý, je to jeho oblíbená barva. Vlasy byly vyčesány nahoru a sepnuty stříbrnou sponou. K tomu všemu samozřejmě ladily boty na vysokém podpatku.
Nalíčili mě lehkými stříbrnými stíny a rudou rtěnkou. Vypadala jsem neodolatelně, ale přesto se mi to vůbec nelíbilo. Komu taky jo, být donucen ke svatbě. Naštěstí mě podporovala Sarah, která se mi za dobu mého pobytu zde stala přítelkyní. Dokonale jsme si rozuměli.
Sarah zde byla taky nedobrovolně. De Casta ji jednou přeměnil a donutil ji tu zde zůstat. Sar měla totiž dar. Dokázala procházet zdmi, a když se jí někdo chytil, mohl jít s ní. Hraběti hned došlo, že by mi mohla pomoci k útěku, což taky chtěla a tak mě nechal ve dne v noci hlídat. Sarah ke mně ale pouštěl. Jinak by taky dostal.
Dříve, než jsem poznala Sarah, pokusila jsem se o útěk, ale De Castovi poddaní mě chytili a odvedli mě k němu. Ten mi samozřejmě začal vyhrožovat, že pokud uteču, zemře někdo z mých blízkých. Samozřejmě jsem si myslela, že je to blbost, že nikoho koho znám on nepřemůže, jenže pak přede mne předhodil Saru a řekl, že pokud nebudu poslouchat, zabije ji. Přestala jsem samozřejmě utíkat a bohužel se podvolila.
V tu chvíli do pokoje vešla má kamarádka. Sarah. Vlasy jí volně splývaly a na sobě měla šedé šaty ke kolenům. Šla mi za družičku.
"Ahoj," špitla a pohladila mě po rameni.
"Ahoj,Sar. Už musím jít, že?" zeptala jsem se a pohlédla do jejího obličeje, ve kterém se zračil smutek. Přikývla.
"Tak jdeme na to," zašeptala jsem si pro sebe a zvedla se.
Pomalu jsem přistoupila k zrcadlu a podívala jsem se na sebe. Ten odraz snad ani nejsem já. Přede mnou stála kráska s ebenovou pletí a vlasy tmavé barvy krásně vyčesanými. Jindy tmavé oči teď vypadaly jako noc. Rty rudé jako krev podtrhovaly krásu a upnuté šaty na ní jako by zářily.
"Hvězda," ozvalo se za mnou. Nechápavě jsem se na Sarah otočila a snažila se z její tváře vyčíst, co tím chtěla říct. Ona se však jen tajuplně usmívala.
"Cože?"
"Vypadáš jak hvězda. Myslím hvězdu na nebi. Večerka," poslední slovo zašeptala a její oči jakoby se zahleděli někam jinam. Zkoumavě jsem si jí prohlédla a čekala. Po chvíli zatřepala hlavou a usmála se avšak tentokrát bez jiskry. Nic bych na to neřekla, ale v tu chvíli jsem si všimla, že v jejích očích se zaleskly slzy. Ladně jsem k ní přistoupila a ruku položila na její rameno. Nechápavě se na mě podívala.
"Co se stalo, Sar?"
"Ach, Bell, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla dítě. Kdy žil táta, víš? Po večerech jsme lehávali na trávu před domem a pozorovali hvězdy. Táta mi říkal Večerko, jako ta hvězda, víš?"
"Ano, vím. Já se o hvězdy nikdy moc nezajímala. I když vlastně zajímala. Do 12ti let jsem spolu se sestrou vycházela do nejvyšší věže Volturijského hradu a odtamtud pozorovala noční oblohu. Bylo to nádherné," zavzpomínala jsem.
"Věřím ti. Kéž bych se tam mohla někdy podívat," zašeptala a usmála se. Otočila jsem se na ní a sjela ji zkoumavým pohledem. Nejspíš to myslela vážně.
"Jednou tě tam vezmu. Slibuju, Sar. Víš, v co věřím? Má rodina mě najde a odvede mě odsud spolu s tebou. Pak budeš spolu s mou sestrou žít ve Volteře a vše bude skvělé," pověděla jsem jí a pousmála se. Věděla jsem, že je to pitomost, že si za chvíli vezmu De Castu a vše bude jiné, ale já chtěla věřit. Chtěla jsem doufat v nemožné.
"Dobrá, Bell. Teď už ale pojď. Nevíme, co jinak udělá," řekla a já smutně přikývla. Radost ze mě zase vyprchala a já nasadila smutný a zároveň nenávistný pohled. Ne, žádný úsměv.
Vyšli jsme ze dveří a ladným krokem zamířili do předsálí. Ve velkém sálu se měl konat obřad. Muž stojící v předsálí podal mě a Sarah kytice. Má se skládala převážně z rudých růží. Byly hezké, ale mně se přeci jenom spíš líbí lilie. Sarah měla růžové růže.
Sara si stoupla přede mě a ve chvíli, kdy zazněl svatební pochod, se otevřely dveře a ona pomalu vyšla. Já samozřejmě v závěsu za ní. Neusmívala jsem se, spíše naopak. Pomalu jsem došla k mému "za chvíli manželovi" a stoupla si asi metr od něj. Blíže jsem nešla.
Na sobě měl černé kvádro a oplzle se usmíval. Asi se mu nelíbilo, že stojím tak daleko, a tak si mě k sobě přitáhl za ruku. Otřásla jsem se nechutí a vytrhla jsem se mu ze sevření, přičemž jsem od něj ustoupila alespoň o půl metru. Zamračil se, ale nechal to být. Pohlédl na oddávajícího a kývl hlavou.
"Drazí svatebčané, sešli jsme se tu, abychom spojili dvě zamilované duše ve svátost manželství…"
Dvě zamilované duše, jaká ironie. Kdyby tady měl stát někdo, do koho jsem zamilovaná, byl byt to Alec a ne De Casta. Co si o sobě kruci myslí?! Že si ho jen tak vezmu?! Co kdybych řekla ne?! Počkat! Proč vlastně neřeknu ne? Sarah neublíží, o to se osobně postarám, i když mohlo by se mi to vymknout a ona by mohla zemřít. Ne! To se nesmí stát! Nejsem neschopná poloupírka! Já zvládnu zabránit De Castovi, aby mi zničil život.
Přestala jsem přemýšlet a zahleděla se do očí brunátnému De Castovi. Co se kurňa stalo?!
"Co je?" řekla jsem nechápavě a on snad ještě víc zrudnul. Pak mi to došlo. Já se zamyslela a asi zapomněla říct ano. No, stejně ho neřeknu tak je to jedno.
"Dobrá znovu. Slečno Isebello Mario Sarah Ann Voltury, berete si zde přítomného hraběte De Castu a slibujete mu věrnost a lásku po zbytek vaší věčnosti?" zeptal se znovu oddávající a všechny oči se upřely na mě. Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila slovo, které mi právě rozhodlo o budoucnosti.
"Ne," vyslovila jsem na hlas a tvrdohlavě se podívala do očí mého nechtěného ex-snoubence.
"Musíš! Víš, co se jinak stane!" zařval De Casta a v tu chvíli se nade mnou tyčil jako bůh pomsty.
"Víš co? V žádném případě si tě nevezmu! Nenechám se vydírat! Nehodlám si vzít takového tupce, který snad ani nemá mozek a kterého samozřejmě nikdo nechce! Nezradím ty, co miluju a ještě k tomu miluji Aleca Volturyho!" řvala jsem na něj nepříčetně a on mi vrazil facku. Spadla bych, ale Sarah mě zachytila.
"Tak tohle posral," zasyčela jsem mezi zuby a naštvaně se se Sařinou pomocí postavila. Natáhla jsem ruce před sebe a v tu chvíli z nich vylétlo bílé světlo. Naštěstí jsem ještě před tím stihla Sar dát pod štít. Celá místnost zazářila bílou září a já pomalu cítila, že mě energie opouští. Ve chvíli, kdy už záře pohasínala, se dveře rozlétly a za nimi nestál nikdo jiný než Alec s rodinou.
Vyčerpaně jsem padla na kolena a Sar vedle mě přičemž mě lehce podepřela. Podívala jsem se na ni. V očích měla slzy! Rudé kapky jí stékaly po tváři a já se na ni nechápavě podívala. Ona však jen koukala na mé břicho. Koukla jsem dolů.
Přes břicho se mi táhl krvavý šrám a vytékalo z něj čím dál víc krve. Stáhla jsem štít, který mezi námi do té doby pořád byl, a v tu chvíli u mě byl Alec. Chtěl si mě vzít do náruče, ale já pevně svírala Sařinu ruku. Usmála jsem se na něj a promluvila slabým hlasem.
"Ona je na naší straně. Nic jí neudělejte," zalapala jsem po dechu a z úst se mi začala hrnout krev.
"Miluji tě," zašeptala jsem nakonec a kolem mě se rozprostřela temnota.
Nikdy nekončící sladká temnota smrti…

Smrtící krása-prolog

13. dubna 2011 v 21:42 | Rosette

POHLED ANASTACIE IZABELL KING

Bože?! Co jsem komu k čertu provedla?! Co mám teď asi dělat?
Mé jméno je Anastacia Izabell King a jsem upírka. Ehmm… Něco jako upírka. Ježiši, už zase melu nesmysly! Tak jo, znovu. Mé jméno je Anastacia Izabell King a je mi navždy sedmnáct let. Ano navždy. Byla jsem proměněna před dlouhou dobou, ale něco se bohužel zvrtlo. Dalo by se říct, že jsem poloupír i když ani to ne. Existuje tři čtvrtě upír?
Asi taky nevíte co? Nevadí! Mám husté zlaté vlasy, které mi splývají v divokých a často neupravených vlnách po pás. Pronikavě čokoládové oči zdobí můj vcelku malý obličej. Malý nos je docela roztomilý, tedy ostatní to říkají, ale jednou z mých předností jsou rty. Plné a rudé jako krev. Dobrý ne? Dále mám hubenou postavu a docela bujné poprsí. Plus ještě štíhlé dlouhé nohy.
No a k rodině… Popravdě před pár lety bych to řekla asi takhle: Kdo já k sakru jsem?!" Jenže teď už to vím! Jsem dcerou Royce Kinga, který už je však po smrti (byl zabit, bůh ví kým) a nejspíš dcerou Rosalie Kingové, která naopak zmizela. Takže jsem vlastně sirotek.
Záhadou však je moje narození. V rodině jsem se objevila několik měsíců po smrti otce a zmizení mé matky. Prý mě, ale neporodila ona. Zajímavé, že? Jak jinak. Já přeci nejsem normální. Má teta alias žena, která mě proměnila, mi řekla, že jsem prý dílem bohů. Asi byla věřící no! To jsem se však nedozvěděla, Volturiovi ji zabili měsíc po mém znovuzrození.
A tak se dostáváme k rodině, kterou zrovna nemusím alias našim králům. Volturiovi. Aro, Caius a Marcus. Nikdy mě neviděli, ale nějaký upír, kterého jsem asi někde potkala, jim řekl, že jsem krásná a tím mi způsobil nemalé potíže. Začali se o mě totiž zajímat. Hrůza.
No, pak mi před nimi poskytl úkryt hrabě De Casta. Bohužel jsem až pozdě zjistila, že mě chtěl taky pro sebe. No a jeho dávný nepřítel Drákula o mně ví taky a hádejte, co chce! No jasně! Mě! Mám to, ale těžký život!
Jenže mě už je to všechno jedno. Oni mě chtějí, já je ne. Nevím tedy, co by se mnou dělali, jelikož dokážu být vážně dost otravná. No a teď zrovna mířím do Forks. Popravdě horší místo jsem ji k žití vybrat nemohla. Útěchou mi ale je, že je to ten největší zapadákov na světě a tak mě tam snad hledat nebudou.
Jo málem bych zapomněla! To že jsem nejkrásnější upír na světě, říkají ostatní, takže upozorňuji, já v tom prsty nemám. Vlastně je to spíš takové prokletí. Neexistuje pro mě slovo láska. Všichni totiž chtějí jediné, krásnou ženu. Tedy nemyslím to vůči ostatním špatně, ale já jinou zkušenost nemám.
Pokud jde o mou moc, kterou tedy vážně mám, umím ošálit svou krásou nebo zpěvem. Moc to ale nepoužívám. A jestli jde o mé závislosti, pár jich mám.
1)nakupování
2)šminky
3)rychlá auta
4)zpěv
5)malování obrazů
Dál už vás zatěžovat nebudu. Můj asi sto položkový seznam byste nemuseli přežít. A teď jak by asi řekl někdo normální (napodobím ho), HURÁ DO NOVÉHO ŽIVOTA A MINULOSI SBOHEM!
Tak jo, to byla jen sranda. Já totiž normální nejsem a vážně jsem realista (ironie), řeknu tedy jediné. Uvidíme se ve Forks, kde mě nejspíš stejně najdou…

Dědička trůnu-16. kapitola

12. dubna 2011 v 21:45 | Rosette

POHLED ALEXANDRA




Co jsem to krucinál udělala?! To kvůli mně odešla, bůh ví kam! Kvůli mně! Já za všechno můžu! Já a ten zatracený Edward! Jak jsem do něho mohla být zamilovaná? On miluje Bell, ale ona jeho ne. A já jsem utekla a nechala ji tam myslící si, že jsem na ni naštvaná. Ne, na ni nejsem naštvaná. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem nepoznala jaký je to namachrovaný, vypatlaný retard. Moje chyba, za kterou doplácí ostatní.
Svezla jsem se po stěně k zemi a přitáhla si obě kolena k sobě. Hlavu jsem si položila na kolena a začala vzlykat.
Jak jsem jen mohla?! Kéž bych věděla, kde teď Isabell je. Kdybych jim alespoň mohla pomoci, ale matka s tátou mě zavřeli doma s přísným příkazem nikam nechodit.
Zatřepala jsem hlavou.
Já jim přeci mohu pomoci! Ovládáme se sestrou bravurně telepatii! Jen se naladit na stejnou vlnu a všechno půjde jako po másle.
Soustředila jsem se na Bellinu tvář. Před očima se mi pomalu, ale jistě objevovala její nezkrotná hříva kaštanových vlasu, úsměv, který jsme používali jen ve své nejšťastnější dny a její nádherné oči.
Nic. No tak, Alex, soustřeď se! I když, třeba ti jen nechce odpovědět, třeba už tě nemá ráda. Vždyť to kvůli tobě je pryč!
Najednou se mi v hlavě ozval hlas.
Ne, Alex, takhle nemysli. Mám tě ráda! Jsi má sestra.
Bell?
Ano, zlato. Já se ti hrozně moc omlouvám! Je to všechno moje chyba.
To není pravda, sestřičko! Prosím tě, vrať se zpátky. Je to tu hrozné. Všude černé koberce a závěsy. Jako kdybys byla mrtvá.
Ráda bych se vrátila! Ani nevíš jak! Ale uvěznil mě hrabě De Casta a kvůli bůh ví čemu, zde nefunguje moje moc. A k tomu všemu si mě chce vzít za ženu. Alex, on mě chce použít jako zbraň proti tátovi a strýcům!
Cože?! Nechce tě pustit? Zbraň? Ale to nejde! Je poddaný! Nemůže svrhnout Volturiovi!
Alex, řekni rodičům, co jsem ti právě řekla a prosím tě, pověz, jak dlouho už jsem pryč? Jsem zavřená v nějaké kobce a už vůbec nevnímám čas. Jen vím, že asi za týden bude svatba.
Bell, jsi už pryč dva a půl měsíce. Je mi to líto, zlato. Pokud jde o tu svatbu, ty si ho úřeci nechceš vzít, ne?
Blázníš?! Je odporný, jenže on prý dokáže obejít všechny zákony! Bože, prosím pomoz mi než se z toho zcvoknu!
Určitě. Jdu to říct rodičům. Bell?
Nikdo se však neozýval.
Bello?!
Řekni Alecovi, že ho miluju.
Pak už nic.
Je snad? Ne! Bože, on ji vězní a chce si ji vzít! Is přeci jen tak o nikom neřekne, že je odporný, ale když už… Wau.
Rychle jsem vstala, utřela si slzy a vyběhla nejrychlejší rychlostí do velkého sálu, kde právě měla probíhat porada. Dveře jsem přímo vyrazila a popravdě, skoro jsem to napálila do Aleca, stojícího přede dveřmi.
"Sorry!" křikla jsem na něj a pak se s úsměvem otočila na mou rodinu. To už se, ale mračil strýc Marcus, který po mě nepěkně vyjel.
"Jak se můžeš usmívat?! Vždyť tvoje sestra je možná mrtvá!"
"Neřvi na mě! A usmívat se můžu! Alecu? Bell ti vzkazuje, že tě miluje!" řekla jsem a on se na mě stejně jako ostatní podíval s výrazem "Cože?!".
"Jo! Dokázala jsem se s ní spojit a tak vám tedy s radostí oznamuji, že vím kde je má sestra!"

Giving up singing?! Never in my life!- 4. kapitola

10. dubna 2011 v 21:29 | Rosette
Pohled Isabelly (Valerie White)
"Jo Same, jsem to já. Snad poznáš vlastní sestru ne?" popíchla jsem ho s úsměvem, on na mě však spolu s ostatními vyjeveně koukal.
"Vidíš to Nin? Asi se tady za dobu, kdy jsem tady nebyla, změnily způsoby. Ani obejmout mě nejde!" řekla jsem naoko uraženě směrem k Nině. Ta se jen zasmála a dál si prohlížela kluky.
V tu chvíli se už však Sam rozhoupal a prodral se mezi nimi. Pak mě stiskl ve svém pevném objetí, které mi za ten celý rok scházelo.
"Promiň," špitla jsem mu do ucha a on mě ještě víc stisknul.
"Neva, Bell. Všichni jsme rádi, tě máme zpátky. Ani nevíš, jak moc se mi po tobě stýskalo a nejsem jediný," zašeptal a pustil mě. Pak se na mě vrhli kluci a hromadně mě zdravili a objímali.
"Ahoj Jarede, Jacobe, Paule, Embry, Quile, Sethe a zdár Leah!" odříkávala jsem se smíchem a nechala se jimi objímat.
"Bože Bell, ani nevíš, jak si nám tady chyběla!" řekl se smíchem Paul a poplácal mě na "chlapácky" po zádech, čímž mi málem vyrazil dech.
"Hej!" vykřikla jsem a sunula se od něj dál. Pak mi došlo, že je tam i Nina.
"Hej, bando, chci vám někoho představit! Tohle je Nina a Nin, tohle je Jake-ten je úplně v pohodě, Jared-samý vtípek, Sam-můj brácha, Embry-kliďas, Quil-spolehlivý a mrtě chytrý, Leah-dá se s ní mluvit, její brácha Seth-bezva kámoš a Paul- na toho si dej pozor, otočí se za vším, co má sukni, ale jinak je v pohodě," řekla jsem a usmála se. Paul na mě však naštvaně koukal.
"Jó! Vlastně sorry, Nin! Ne všechno co má sukni. Skoty moc nemusí," vysvětlila jsem a kluci okamžitě chytli výtlem. Tedy až na Paula, který vypadal, že po mě každou chvíli skočí. To se už, ale mezi nás postavil Sam.
"Dobře vy dva, to stačí. Řeknu Ti, Bell, tohle tady chybělo a tebe rád poznávám," řekne a usměje se na mou kamarádku. K němu se přidají i ostatní dokud však Nin neobejmu a neřeknu, ať si z nich nic nedělá, že stejně nejsou normální. To už se projevil i Jared.
"Nějaká drzá, né?"
"V žádném případě! Na to jsi spíš ty, ne?" zeptala jsem se ho se smíchem a ve vzpomínkách se mi vyjevila jedna stará asi dva roky. Tenkrát si totiž vyskakoval na jednoho učitele. Sranda to však byla do té doby, než ho popadl infarkt. Naštěstí to přežil, ale už nemohl být učitelem na naší škole.
"Hahaha, Uleyová. Však já ti ještě ukážu," řekl a já bojovně vystrčila bradu, čemuž se všichni okolo zasmáli.
"Tak pojď, ségra, jdeme domů," řekl a chytl mě kolem ramen. Všimla jsem si, že u Nin je Embry. Ještěže on. Embry je v pohodě a není to naštěstí žádný děvkař.
Vešli jsme do mého rodného domu. Popravdě vypadalo to tady pořád stejně akorát, že když jsem tedy bydlela já, bylo tady uklizeno. Zašklebila jsem se. Toho si samozřejmě všimnul Sam.
"No co? Víš jaký to je těžký uklízet?"
"Jasně, bráško. Naprosto nejtěžší věc na světě," řekla jsem a naschvál protočila, oči za což jsem, schytala menší pohlavek.
"Hele jo? Po hrozně dlouhé době tady máš sestru tak si laskavě nevyskakuj!" řekla jsem uraženě a sedla si na nejbližší gauč. Všichni si posedali kolem mě a vyzývavě na mě koukali. Tedy až na Ninu, které cukaly koutky."
"Be, asi chtějí, abys jim řekla, co jsi celý rok dělala," řekla se smíchem a mě svitlo. Vždyť oni nic nevědí. Samolibě jsem se usmála a spustila.
"Když jsem odešla, žila jsem tak různě. Nakonec jsem však potkala Ninu, která je módní návrhářka a ona mi nabídla, že můžu být kosmetička v jejím, dalo by se říct salonu. Tak jsme si tam žili a byli, dokud mi Sam nezavolal a tradá jsem tady!" vypověděla jsem jim svou velice zkrácenou a nepravdivou verzi. Přece jsem jim, ale nemohla rovnou říct, že jsem slavná zpěvačka Valerie White!
Sam si mě nedůvěřivě přejel pohledem a mě došlo, že mi nevěří. Nedivila jsem se mu. Znal mě přeci jenom asi tak jako Nina, před kterou jsem měla jen jedno tajemství a toto vlkodlačí. No, teď si jsou alespoň klid! Pak mě, ale něco napadlo.
Slibuji, že až se Nina dozví, že jsem "vlkodlak", řeknu Samovi o mé kariéře a pokud se Sam dozví o tom, že jsem Valerie White, povím Nině, že jsem to, co jsem i kdybych o ni měla přijít.
Nakonec mě ale nechali být a neřešili mou minulost. Já s Ninou nakonec opustila dům kolem 14:00 a to jen z důvodu, že
museli jít do lesa, něco se dělo. Sice se mi to nelíbilo, ale co se dá dělat.
S Ninou jsme si udělali dámskou jízdu a probírali celý den plus ještě módu, budoucnost a různé drby. Prostě jsme si to užili.
Večer jsem usínala s úsměvem na rtech, připravena na zítřejší setkání s těmi, které jsem dnes ještě neviděla…

Sééém tu!

7. dubna 2011 v 21:47 | Rosette |  Novinky
Ahojky! Po delší době jsem zase zpět! Ti všímavější si nejspíš všimli, že kapitolky přibývají každý den, takže si myslím, že už není o čteí nouzy. Jen mi prosím napište do komentářů pod tímto článkem na jakou povídku se mám zaměřit více! Nanejvíc napište TŘI! Děkujíí! Rosette

Dcera úplňku-3. kapitola

7. dubna 2011 v 21:44 | Rosette
*Isabella*
Probudila jsem se do zářivého rána. Až pak mi došlo, že jsem vlastně usnula na posteli v altánku, ale vůbec mi to nevadilo. Dnes jsem totiž měla volat Simonovi. Samozřejmě jsem chtěla, aby se vrátil.

Vstala jsem a rychle vlítla do kuchyně, kde jsem do sebe v rychlosti nacpala housku a jablko. Pak jsem to zapila jablečným džusem a vyběhla schody k sobě do šatny.

Vzala jsem si zelené šaty a k tomu zelené boty. Vlasy jsem rychle pročísla a namalovala se kouřovými stíny. Nakonec jsem si na krk připnula zlatý náhrdelník. Pak jsem vyrazila na verandu.

O chvíli později už jsem stála na verandě a v rukou držela mobil. Tolik jsem se těšila na to, až uslyším jeho hlas, ale zároveň jsem se strašně bála. Bála se, že mě má láska odmítne. Nakonec jsem se, ale odhodlala a vyťukala jeho číslo.

"Bell," ozval se jeho hlas okamžitě a já se zalykala štěstím.

"Simone," zašeptala jsem.

"Rozhodla ses?"

"Vždycky jsem byla rozhodnutá," řekla jsem pevným hlasem.

"A?" zeptal napjatě.

"Okamžitě sem naklusej," zasyčela jsem na něj a z telefonu se ozval jeho smích.

Pak byl hovor přerušen. Naštvaně jsem se podívala na mobil.

"Cože?! Jak si sakra dovoluje mi to típnout?!" začala jsem vřískat, když se za mnou ozval pobavený hlas.

"Přece nebudu utrácet kredit."

Otočila jsem se na podpatku. Opravdu tam stál. Simon. Ten, kterého miluji z celého srdce. Typický pobavený úsměv a jiskřičky planoucí v jeho očích.

"Ty!" zasyčela jsem a přitáhla si ho k sobě.

Naše rty se setkaly ve vášnivém polibku. Byl tak dravý, ale zároveň něžný. Vkládala jsem do tohoto polibku ty nejtajnější emoce, které mu byly skryty v době, kdy jsem před ním tajila své city. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli.

"Teda Bell, takovouhle tě neznám."

"Teprve poznáš," zasyčela jsem a pevně ho obejmula. Cítila jsem, jak si namotával jednou rukou mé vlasy na prst, a druhou mě hladil po zádech.

"Slib mi, že už mě neopustíš," zašeptala jsem.

"Bell miluju tě a navždy budu. Ano, neopustím tě, pokud teda neopustíš ty mě." Řekl a vážně jsem mi koukl do očí. Zamračila jsem se.

"Mě se jen tak nezbavíš," zakončila jsem a nechala naše rty splynout v dalším vroucném polibku.

Giving up singing?! Never in my life!- 3. kapitola

6. dubna 2011 v 21:42 | Rosette
Pohled Isabelly (Valerie White)
Probudila jsem se do krásného rána. Slunce svítilo a má nálada byla v tu chvíli ještě lepší. Vstala jsem a prošla pokojem rovnou do koupelny. Opláchla jsem si obličej a udělala ranní hygienu. Nakonec jsem zamířila do šatny.
Vybrala jsem si oranžový top, k tomu černé kalhoty a do rozpuštěných vlasů si vsadila oranžovou čelenku. Rty sem si obtáhla rudou rtěnkou, oči černou tužkou a řasy svou oblíbenou řasenku. Zkoukla jsem se v zrcadle. Krása.
Do černé kabelky jsem si hodila mobil, peněženku, klíče a nějaká ta malovátka a vzala si k tomu páskové boty. Nakonec jsem sešla dolů do kuchyně. Tam už seděla Nina.
"Ahoj, Nin," pozdravila jsem ji.
"Čauky, Be," oplatila mi to a nahodila úsměv a lá Vážně tě ráda vidím a vstala. Měla na sobě lehké šaty a boty ladící do barvy.
"Vidím, že tě taky napadlo, že bychom mohli jet za bratrem," řekla jsem s úsměvem.
"No jo no. Přeci jenom nejsem nadarmo tvá manažerka. Jak to vlastně bude se zpíváním?"
"Zpívat určitě chci, ale nevím, jestli jako Valeria White. I když popravdě, nějak moc se jí vzdát nechci."
"Chápu, Be. Udělala jsem snídani. Najez se a pak pojedeme," řekla a opět se pustila do jídla a já se kní přidala.
Po půl hodině jsme už měli nádobí umyté a byly připraveny na cestu. Najednou však Ninu něco napadlo.
"Neměla bys mu zavolat?"
Popravdě, moc se mi do toho nechtělo. Jenže jsem musela. Bylo teprve čtvrt na deset a já měla takový divný pocit, že by možná můj neohlášený příchod tak brzy ráno nečekal. S pokývnutím jsem vytáhla mobil a nacvakala Samovo číslo.
"Bell?" ozval se.
"Ahoj, Same, prosím tě, jsem už u sebe doma a právě ti volám z důvodu, jestli máš právě teď čas na mou návštěvu. Rovnou ale říkám, že nejedu sama," řekla jsem mu do telefonu a čekala na jeho odpověď.
"Teď? S někým? Ty máš byt?" odříkával překvapeně.
"Jo teď a se mnou tu žije moje kamarádka. Potkala jsem ji, když jsem žila jinde. No a byt mám, jelikož vzhledem k práci jsem si to mohla dovolit. Vlastně je to dům a né byt. Máš teda čas?"
"Jasně. Určitě. Budeme se těšit, Bell. Všichni se na tebe těší. A rádi poznáme někoho, kdo není odsud. Takže za jak dlouho bys mohla přijet?" zeptal se nadšeně.
"Hmm… Dejme tomu dvacet minut. Stíháš?"
"Samozřejmě. Svolám i zbytek, neva?"
"Vůbec, ráda je opět uvidím. Zatím pa," řekla jsem a zaklapla mobil.
"Můžeme jet, Nin. Má v tuto chvíli čas. Jen tram bude ještě pár lidí, nevadí?"
"Jasně že ne. Ráda poznám ty, co tě znají od narození," řekla s úsměvem a nastoupili jsme do mého autíčka.
Jela jsem po cestě, kterou jsem dobře znala. Věděla jsem kudy jet a i přes to, že jsem to poznávala, mi to připadalo až divně neznámé.
Nakonec jsme dojeli na půdu, kde začínala La Push. Jakmile jsme přejeli pomyslnou hranici, uslyšela jsem několikanásobné zavytí. Usmála jsem se. Jsem zpět.
Nin mě pohladila po hlavě. Nejspíš cítila mou nervozitu a povzbudivě na mě mrkla. Oplatila jsem jí to úsměvem a zabočila na cestu, která vedla k mému starému domovu.
Konečně jsem ho uviděla. Dvoupatrový domek, ve kterém jsem vyrostla a předním všichni kluci za smečky a i některé nové tváře. Docela koukali překvapeně, když vjelo na příjezdovou cestu mé autíčko. No jo, tady většinou jezdí něco pomalejšího.
Zastavila jsem asi deset metrů od nich. Kývli jsme s Ninou na sebe a naráz otevřeli dveře. Vystoupila jsem však jako první a uslyšela několikanásobné zalapání po dechu.
"Ahoj všichni," řekla jsem zvonivým hláskem a oni na mě udiveně zírali. Jako první promluvil bráška.
"Jsi to ty, Isabell?"

10 bílých tygrů-6. kapitola

5. dubna 2011 v 21:33 | Rosette
*Anabella*

"Dobré ráno, andílku." Ozvalo se vedle mě a já se unaveně přetočila po zvuku hlasu. V mém zorném poli se objevila má láska. Josh. Usmála jsem se na něj a zvedla ruku, abych ho pohladila. Nechal se, ale chytl mou ruku a začal ji líbat. Nakonec jsem mu vyklouzla a převalila se na něj. Mé vlasy mu padaly do tváře, ale očividně mu to nevadilo.

"Skvělé ráno," řekla jsem a pomalu se k němu přiblížila rty. Na nic nečekal a přitáhl si mou hlavu k sobě. Naše rty se o sebe zlehka otřely a pak se spojily. Nejdříve jsme se líbali něžně, ale pak pronikl svým jazykem hlouběji do mých úst. Jazykem přejel můj a já se zapojila. Hráli jsme dokonalou souhru, jenže jsme se také potřebovali nadechnout.

"Máš hlad?" Zeptal se mě, ale místo mě se ozval žaludek. Zrudla jsem, ale on se jen zářivě usmál a mou sklopenou hlavu vzal do rukou a políbil mě na čelo.

"Miluju tě a vždycky budu, Anabell. To se nikdy nezmění." Zašeptal a láskyplně se na mě zadíval.

"Já tě taky miluju," zašeptala jsem a políbila ho.

"Tak jdeme snídat, jo?"

"Uhmm," vydala jsem ze sebe a slezla z něj.

Zamířila jsem do šatny a z jedné skříně jsem vytáhla růžový top bez rukávů, a černé kalhoty. Poté jsem si v koupelně z vlasů udělala divoký účes a pusu namalovala výraznou rtěnkou. Oči jsem obtáhla černou tužkou a mohla jsem jít.

Vyšla jsem na chodbu a ucítila překrásnou vůni. Vajíčka. Mlsně jsem se olízla a vešla do kuchyně, která byla v prvním patře. Josh stál u sporáku s pánví v ruce. Chvíli jsem se kochala pohledem na něj a poté k němu tiše přišla a objala ho zezadu.

"Mám hlad," kuňkla jsem a on se rozesmál.

"Vzhledem k tomu, že ses ode mě nemohla nahoře odtrhnout tak se docela divím." Namítl pobaveně a já ho okamžitě bouchla pěstí do ramene.

"Hlavně, že ty ses ode mě odtrhnul hrozně rychle," opáčila jsem uraženě, čímž jsem ho ještě více rozesmála. Když jsem se ale hraně naštvala a otočila se k němu zády, chytl si mě kolem pasu a vysadil na linku. Zmohla jsem se jen na překvapené "héj" a on už drtil svými rty ty mé. Po chvíli se odtáhl a nechal mě lapat po dechu.

"Já se od tebe málem vůbec neodtrhl. Ani nevíš jak je to pro mě těžké. Jsi pro mě něco jako křídla pro orla.
Voda pro řeku. Jsi moje." Poslední slova zašeptal, takže jsem to slyšela jen já a opět se políbil. Vlastně měl pravdu. Jsem jeho.

Po chvíli se konečně vrátil k vaření a já ho s úsměvem pozorovala. Vypadal tak krásně. Když měl uvařeno, nandal na talíř a s chutí jsme se pustili do jídla. Poté jsme po sobě umyli nádobí a sedli jsme si spolu do obýváku. Tedy on si sedl a já si lehla a hlavu si položila do jeho klína.

"Krásko, víš, musím ti něco říct." Začal po chvíli nejistě.

"Copak, lásko?" zeptala jsem se zabraná do jeho ruky, se kterou jsem si do té doby hrála.

"Víš, já nejsem člověk." Vyhrkl a já překvapeně ztuhla. Co?!

On není člověk?! Cože?! Musí být člověk! Nesmrdí ani jako vlkodlak ani jako upír.

V tu chvíli se ve mně probudily instinkty a já vyskočila z jeho náruče a v obrané pozici si stoupla před něj. Chvíli na mě nevěřícně a zároveň zděšeně koukal. Došlo mi, že jsem použila rychlost lovců.

"Jak vidím tak asi ani ty nejsi zcela normální." Zašeptal. Bylo mi to ale jedno. Sjížděla jsem ho podezíravým pohledem a v duchu se peskovala za to, že jsem sebe a medailon vystavila takovému nebezpečí.

"Mluv," zasyčela jsem. V jeho obličeji se mihl bolestivý výraz. Pak ale spustil.

"Víš, já jsem anděl."
Cože?

Dědička trůnu-15. kapitola

4. dubna 2011 v 21:46 | Rosette

POHLED ISABELLY

Pomalu jsem otevřela oči. Díky ostrým paprskům jsem musela zamrkat, ale nakonec jsem se rozhlédla. Ležela jsem v honosném pokoji, který byl sladěn do zlaté barvy. Vypadal… kouzelně.
Počkat… Kde to jsem? Poslední co si pamatuji je, jak po mě skáče jeden vlkodlak. Co se tedy stalo? Jak to, že žiju?
Zoufale jsem zavrtěla hlavou. Nic. Žádná vzpomínka. Jen temno. Proč si zatraceně nemůžu na nic vzpomenout?
Vstala jsem z postele a až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě lehkou saténovou košili sotva nad kolena. Vlasy jsem měla volně rozpuštěné a nejspíše jsem byla i odlíčená. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte," vyzvala jsem nově příchozího. Vstoupila mladá dívka, mohlo jí být tak patnáct. Jednoznačně upírka.
"Dobrý den, paní, jsem tu, abych vás přivítala na hradě mocného hraběte De Casty. Pán vám posílá tyto šaty a byl by velmi rád, kdybyste ho poctila svou přítomností v jeho komnatách," řekla.
De Casta? V jeho komnatách?! Neví snad kdo já sem?! Řval můj vnitřní hlas, pak ho však přehlušil jiný.
Třeba tě chce jen uvítat a vysvětlit co se stalo. Vždyť žiješ! Raduj se. A kdyby něco, jsi přeci mocná, dokážeš ho zastavit.
Pokývla jsem hlavou.
"Jistě půjdu."
Dívka mi položila na postel šaty. Byly černošedé. Usmála jsem se. Moc se mi líbily. Rychle jsem si stáhla košilku a navlékla se do šatů. Vlasy jsem si projela hřebenem, pohodila je všechny směr pravé rameno a na levé straně hlavy si připnula ozdobnou sponu. Nakonec jsem si na oči nanesla kouřové stíny a rty si přetáhla rudou rtěnkou. K tomu jsem si vzala boty, které mi padli jako ulité. Krása.
Odraz v zrcadle mi dokazoval, že mi to sluší. Usmála jsem se. Najednou jsem si, ale vzpomněla na události posledních dní. Alex, Edward, útěk... Musejí se po mě shánět. Zakroutila jsem hlavou, ale v tu chvíli vešla do dveří dívka, která pokývla hlavou, ať jdu za ní.
Šli jsme temnými chodbami, které osvětlovali jen zapálené pochodně. Vypadalo to přesně jako ve Volturijských sklepeních. Ušklíbla jsem se. Tohle je obytná část tohoto hradu a pro nás to bylo spíše jako sklepení. Vážně asi neznají moderní techniku, například lampy.
Nakonec jsme se zastavili u mohutných ebenových dveří. Byly v nich vyryty nejrůznější ornamenty a klika byla ze zlata. Po stranách dveří byly dvě pochodně. Dívka se uklonila a odešla do postranní chodby. Došlo mi, že jsme na místě. Zaklepala jsem.
"Dále," ozvalo se a já vstoupila.
Ocitla jsem se v prostorné místnosti, sloužící nejspíš jako přijímací salonek. Na křesle proti mně seděl muž. Měl černé místy už prošedivělé vlasy a na tváři se mu zračil úlisný úsměv.
Potlačila jsem touhu se otřást. Byl obtloustlé postavy, a i když seděl, poznala jsem, že není moc velkého vzrůstu. Chtěla jsem okamžitě odejít, ale nemohla jsem. On mi nejspíše zachránil život. Musím zachovat diplomacii Volturiů a chovat se jako jedna z nich. Vždyť já jsem jedna z nich.
"Dobrý den, hrabě," řekla jsem s úsměvem.
"Zdravím princezno, vítejte na mém hradě. Posaďte se. Musíte mít plno otázek a já vám na ně pokud budu moci, rád odpovím," řekla a měřil se mě zvědavým pohledem. Pohodlně jsem se usadila naproti němu a čekala. Věděla jsem, že chce ještě něco říct.
"Jsem rád, že jste si oblékla tyto šaty. Pokud mohu říct svůj názor, opravdu vám sluší."
"Děkuji, hrabě. Je pro mě čest být ve vašem sídle, avšak paměť mě klame. Nevím, jak jsem se sem dostala a proto vás žádám odpověď."
"Ale jistě. Skupina mých poddaných byla zrovna na obhlídce okolí a narazila na pach vlkodlaků. Když je nalezli, byla jste jimi obklíčena a oni se vás chystali zabít. Pak jste však omdlela a moji sluhové vás přinesli sem na hrad. Doufám, že pro vás nebyl moc velký šok, probudit se na neznámém místě," řekl a do hlasu se mu vložil zkoumavý podtón.
"Přirozeně, byla jsem lehce vyděšena, ale to však smazává má vděčnost za vaši pohostinnost. Vím, že vás zajímá, kdo jsem a tak vám to narovinu povím. Jsem dcera Ara Volturiho. V těchto končinách jsem se ocitla náhodou, ale myslím, že bych se měla vrátit domů," řekla jsem stále s úsměvem, doopravdy jsem se však chtěla co nejrychleji vytratit.
"Myslím, že to nebude možné," opáčil najednou tónem, který se mi ani zdaleka nezamlouval. Zamračila jsem se.
Chystá se mi snad odporovat?
"A smím se zeptat proč?"
"Ale jistě, slečno Isabello, smíte a já vám dám lehkou odpověď. Nejsem zrovna podpůrce vlády Volturiů a vy jste v mém plánu součástka k jejich svrhnutí," řekl a já ztuhla.
On chce svrhnout otce a strýce? Cože? Co se mnou udělá?
"Jak do vašeho plánu zapadám?" zeptala jsem se nevrle.
"Jste hlavní bod. Vy budete osoba, která se přidala na mou stranu," řekl a vítězně se usmál. Ztuhla jsem. Z toho budou problémy.
"Co mám dělat?!" zašeptala jsem zděšeně a on vyřkl to, co mělo změnit můj osud.
"Stanete se mou ženou!"