Březen 2011

Anette V. S. dLM. Montessová

21. března 2011 v 21:46 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)
Povídka: Clave of Mort
Jméno: Anette Virginia Sisi Montessová
Věk: 17 let
Otec: Samuel de La Monte
Matka: Lettice de La Monte
Sourozenci: -
Zvěromágská podoba: Jestřáb
Černá vlčice
Zvláštnost: Odhazování
Je: Elitní tajná agentka
Tetování: Na levém předloktí
- Meč, kolem něhož je ovinuta lilie
Pravé jméno: Virginia Sisi de La Monte
Škola: Speciální Akademie Elitní Agentů (SAEA)

Katlyn J. B. M. Delieverová

21. března 2011 v 21:33 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)
Povídka: Clave of Mort
Jméno: Katlyn Jeanissa Brie Delieverová
Věk: 17 let
Otec: Abraxas Malfoy
Matka: Druella Malfoyová
Sourozenci: Lucius Malfoy
Zvěromágská podoba: Orel
Hnědá vlčice
Zvláštnost: zmrazování
Tetování: Na levém předloktí
- Meč, kolem něhož je ovinuta lilie
Pravé jméno: Jeanissa Malfoyová
Škola: Speciální Akademie Elitní Agentů (SAEA)
Je: Elitní tajná agentka

Kristin E. N. P. Darkwoodová

21. března 2011 v 21:16 | Rosette |  Životopisy (autp. postavy)

Povídka: Clave of Mort

Jméno: Kristin Elizavett Nell Darkwoodová

Věk: 17 let

Otec: James Henry Potter

Matka: Suzanne Potterová

Sourozenci: Bratr James Potter (vlastní)
Bratr Damon Darkwood (jen kvůli identitě)

Zvěromágská podoba: Fénix
Bílá vlčice

Zvláštnost: Vidí do budounosti
Tetování: Na levém předloktí
- Meč, kolem něhož je ovinuta lilie

Pravé jméno: Nell Eliza Potterová

Škola: Speciální Akademie Elitní Agentů (SAEA)

Je: Elitní tajná agentka

Dalšíííí prosím... :D

7. března 2011 v 19:38 | Rosette |  Novinky
Takže lidišky moje milovaný... Náhodou jsem se dala do řeči s pár lidma a ty zaujlo, že píšu povídky... Po vzájemné domluvě jsme usoudili, že by byla možná spolupráce... JÁ budu psát povídky, Ann bude kreslit (to já teda vůbec neumím) a Terka se pokusí vymyslet a vytvořit trailery (v tom taky nejsem kdovíjak zběhlá, ale něco už umím :D)... Zatím všechno prodiskutováváme, ale myslím, že se za pár dnů objeví dalších pár věcí... Těšte se... :D

Rosette

My life is memorie - 4. kapitola

6. března 2011 v 1:00 | Rosette

4. kapitola

Samantha se probudila neznámém pokoji. Prudce se posadila a rozhlížela se okolo. Kde to je? Veliký fialový pokoj vypadal noblesně a zastarale. Byl však čistý a upravený. Vše bylo sladěné do tmavého dřeva.
Samantha se vymotala z několika přikrývek a pokusila se vstát. Jenže se jí zamotala hlava a ona se zbortila k zemi.
"Krucinál," zanadávala.
Opřela se o postel a vstala. Naštěstí se už dokázala udržet na nohách. Byla stejně oblečená a naštěstí měla náramek pořád na ruce. Usmála se. Poslední, co si pamatovala, byl boj s Voldemortem. Řekl jí jejím pravým jménem, což znamená, že její otec ví, kdo je. To bude zase vysvětlování.
Přešla pomalu ke dveřím a potichu je otevřela. Zezdola se ozývaly hlasy. Přemítala nad svými možnostmi. Přemístit se, utéct oknem, anebo dělat, že spí do doby, než někdo přijde. Nakonec se přeci jenom prokázala její vzpurná povaha a ona sešla ze schodů dolů. U dveří do kuchyně už se zhluboka nadechovala, že tam vejde, ale to by nemohl vyjít někdo proti ní. Oba dva se srazili a slítly na zem.
"Zatraceně!" vykřikla Sam a třela si hlavu. Jakej idiot do ní narazil?
V zorném poli se jí objevila něčí ruka. Samantha zvedla hlavu a podívala se na toho, komu patří. Harry. Usmála se na něj a přijala jeho pomocnou ruku. Chvilku naproti sobě stáli a on poté promluvil.
"Ahoj. Jsem Harry, Harry Potter," řekl, napřáhl ruku a nesměle se usmál.
"Ahojky, já jsem Samantha Wolterrová," řekla a pousmála se nad matčiným jménem. Jane Wolterrová, to byla její matka.
"Wolterrová?" zeptal se překvapeně.
"Jo, po matce."
"Aha. Takže Sirius je tvůj otec nebo ne?" zeptal se. Sam se povzdechla a smutně sklopila hlavu.
"Jo, je to můj otec, ale je mi to jedno. Mou matku opustil dříve, než jsem se narodila. Teď žiju sama s Rimou. Kde vůbec všichni jsou?" zeptala se Sam a snažila se nevnímat Harryho zpytavý pohled.
"Nemyslím si, že by někdy Sirius opustil něco, co má rád. Třeba k tomu měl důvod. Ale teď pojď. Jsou v kuchyni. Právě tam jdu," řekl a prošel otevřenými dveřmi, odkud před chvílí vycházel.
Byli tam všichni, které předtím viděla kromě těch studentů a ještě nějací další lidé. Podle zrzavých vlasů, které ta žena měla, jí došlo, že jsou spolu s tím klukem, kterého Bella nazvala Weasley příbuzní. Nejspíš jeho matka, Jako první promluvil Harry.
"Už je vzhůru," řekl na celou místnost a všichni se v tu chvíli přestali dohadovat a o něčem hovořit a otočili se na ně.
"Dobrý den," řekla a poté spatřila malou postavičku, která k ní běží. Rima.
"Rimo!" vykřikla a klekla na kolena, aby ho mohla obejmout. Rima jí obejmul a ona jeho taky stáli tam asi tak minutu, když se konečně pustili.
"Myslel jsem, že si mrtvá," zašeptal. Samantha se usmála a odpověděla mu, podle ní logickou odpovědí.
"To bych přece Volďáskovi nemohla udělat," vesele se zašklebila a on jen protočil oči. Samantha se zvedla a chtěla promluvit na ostatní, že už půjde, ale otočil se k ní fousatý muž.
"Já jsem Albus Brumbál. Smíme se tě, Samantho, zeptat na pár otázek?" Samantha se na něj pochybovačně podívala, ale pak přikývla.
"Ale jistě, pane. Ptejte se, ale nevím na co vše, vám budu moci odpovídat. Některé věci jsou opravdu tajné, tudíž vám to říci nechci," řekla a pokrčila rameny. Muž si prohrábl vousy a promluvil.
"Dobrá posaď se tady na židli a pověz mi, Samantho, kolik ti je?" Usadila jsem se na židli vedle svého otce a z druhé strany vedle ní si sedl Harry. Cítila se divně, hlavně proto, že na ni její otec pořád koukal. Ona však sledovala Brumbála, který si sedl proti ní.
"Bude mi šestnáct," řekla a přemýšlela, zda to budou opravdu takto lehké.
"Jak se jmenují tvoji rodiče?" Sam protočila oči. Nějakej zvědavej.
"Měla jsem matku. Zemřela v mých čtyřech letech. Jmenovala se Jane Wolterrová," odpověděla popravdě a ignorovala to, že chce vědět i jejího otce.
"A otec, Samantho?" Naštvaně jsem se na něj podívala.
"Opustil mou matku, než jsem se narodila," odsekla Sam a věnovala se Rimovi, který na ni koukal a tím, že držel její ruku ji uklidňoval. Naneštěstí ale nezahlédla ani bolestný pohled jejího otce.
"Asi to nechceš rozebírat, dobře tedy, na jakou školu jsi chodila?"
"Nikam. Nechodila jsem do žádné školy," řekla Sam popravdě, ale to už rozezleně vstal Moody.
"Jak to můžeš říct?! Kouzlíš, jakoby jsi už vyšla školu, přitom je ti patnáct! Na čí straně jsi?!"
Samantha ho nenávistně propalovala očima a pak naštvaně vstala. Ruku natáhla a zvedla ho do vzduchu, aniž by něco řekla.
"Co si to k sakru dovoluješ, ty starej páprdo?! Učil mě můj strýc! Nemohl mě poslat do žádné školy, protože… prostě nemohl! Důvod vědět nemusíš a řeknu ti, že peněz jsme na to měli dost! A pokud jde o to, na jaké straně jsem, doufala, že alespoň těm chytrým dojde, že se nepostavím Voldemortovi, když budu na jeho straně. A chcete pravdu? Můj otec je Sirius Black. A teď mě laskavě nech žít!" vylítla Samantha a nakonec s ním smýkla o zem. Pak se naštvaně posadila a se zamumláním "další" koukala do stolu.
Cítila na sobě upřené pohledy všech okolo, ale jeden z nich jí přímo propaloval. Zvedla oči a podívala se na svého otce. Díval se na ni. Samantha měla konečně možnost, si ho pořádně prohlédnout. Černé husté vlasy se mu točili kolem obličeje, plné rty a šedé oči. Viděla v něm sebe.
Usmála se na něj a on jí to oplatil. Pak si promluvíme, tati. Pomyslela si a soustředila se na to, aby se mu to objevilo v hlavě. Překvapený výraz jí dokázal, že to slyšel. Znovu se usmála a soustředila se na Brumbála, který se chystal položit další otázku.
"Proč si se zde neobjevila už dříve?"
"Asi proto, že jsem nechtěla."
"Dobře. Říkala jsi tedy, že tě učil tvůj strýc. Jak se jmenoval?"
"Na to vám bohužel neodpovím, pane," odpověděla a rozhodla se říct celou pravdu o sobě, ale chtěla to říci jen někomu. Opět se soustředila na to, aby v místnosti mohlo zůstat jen pár ze všech.
Pane, mohl by zde zůstat jen Harry, táta, Lupin, Rima a samozřejmě vy? Chci vám říct celý svůj příběh, ale nehodlám to říkat tomu páprdovi ani těm studentům. Harryho se to také týká, ale jich ne.
Brumbál kývl, že rozumí a požádal ostatní, aby odešli. Ti za neustálého brblání nakonec odešli do vedlejší místnosti. Samantha vstala a rukou za nimi zavřela dveře. Pak se opět soustředila na to, aby byla místnost celá obklopena štítem a použila pár zaklínadel, aby nebylo nic slyšet a s Moodyho okem, které vidí přes zeď ani vidět. Pak se k nim otočila. Všichni na ni koukali. Rima, táta, Remus, Harry i Brumbál. Všichni na ni upírali zrak.
"Nebudu vám vysvětlovat, co jsem právě dělala, ale rovnou vysvětlím panu Lupinovi, proč jsem si ho vybrala, aby tu zůstal," chtěla pokračovat, ale Lupin ji přerušil.
"Remus, Samantho, jen Remus," řekla a já se usmála.
"Sam, jen Sam. Pro vás všechny. Takže tebe Remusi, jsem si vybrala z jednoduchého důvodu. Věřím ti. No a teď k mému příběhu. Narodila jsem se tedy poblíž Londýna, v lese v malém domku skryta před okolním světem. Má matka se jmenovala Jane Ann Wolterrová. Do města jsem nikdy s ní nechodila. Tajila mě a já nikdy nevěděla proč. Pak, když mi byly čtyři roky, přišla Bellatrix s pár dalšími smrtijedy. Mamka je viděla a vyběhla se mnou do mého pokoje, tam mě poté skryla a kouzlem mě zneviditelnila. Bella vešla dovnitř a zabila ji. Mamka ani nestačila ani vyřknout kletbu a už padla mrtva k zemi. Z jejich rozhovoru jsem vyslechla, že po mě touží sám Vy-víte-kdo. Nikdy jsem se nedozvěděla proč. Pak si mě odtamtud odvedl mamky bratr, strýc Philipp. Až do mých patnácti let mě cvičil v kouzlech a naučil mě několika bojovým uměním. V jeho domě sloužil právě Rima, takže tak jsem se s ním seznámila. Jednou jsme šli na návštěvu k jeho příteli, jenže ten nás prásknul Voldemortovi. Dům zapálil, ten spadnul. Já přežila, ale můj strýc byl uvězněn. Hůlky jsme si nikdy k jeho přátelům nebraly a tak zůstávaly u Rimy. Musela jsem ho tam nechat, v té době jsem bez hůlky kouzlit neuměla. S Rimou jsme se přenesli k mému starému domovu, tam, kde jsem se narodila. Došla jsem do svého dětského pokoje a usnula tam. Zdál se mi sen. Byla tam žena, anděl. Řekla mi, že jsem vyvolena k tomu, abych ochraňovala Vyvoleného. Měla jsem se rozhodnout. Popravdě, šťastná jsem z toho nebyla, ale nakonec jsem svolila. Alespoň něco v tom nudném životě. Obdarovala mě schopnostmi a získala jsem i moc kouzlit jen rukou. Pak jsem se přenesla do toho boje a setkala se s tou, která zabila mou matku. I s ním a hlavně s tebou, Harry," dokončila Sam svůj monolog a čekala na jejich verdikt. První promluvil právě Harry.
"Takže ty jsi tu proto, abys mě chránila?"
"Ano, Harry. Ty musíš zabít Voldemorta a já jsem tu proto, abych ti pomohla, a když to bude nutné, skočila před tebe ve chvíli, kdy na tebe poletí smrtící kletba," řekla s úsměvem a oni na ni nevěřícně zírali. Neznali nikoho, kdo by se nechal dobrovolně zabít i když oni sami by před Harryho skočili taky. Harry kroutil hlavou.
"Ne, Sam, to nemůžeš. Nemůžeš zemřít, když jsem k tomu byl vyvolen jen já," nesouhlasil Harry, ale Samantha ho vyvedla z omylu.
"Harry, od svých čtyř let jsem na to byla připravována. Mám být tvou strážkyní a ty to potřebuješ. Nejsi v tom sám. A jelikož máš opravdu hodně nepřátel, ráda jim nakopu zadek spolu s tebou," odvětila a šibalsky na něj mrkla. Harry se musel chtě nechtě pousmát. Ta holka se mu líbila.
"Dobrá, ale když budu muset zemřít, zemřu a ne, že přede mě skočíš."
"Neser, Harry Pottere. Skákat si budu, před koho budu chtít. Chránit budu tebe. Mám totiž něco, o čem ti říct nemohu. Nikomu z vás."
Brumbál se na ni podíval a usmál se.
"Výborně, Sam. Myslím, že se s vámi budu muset rozloučit. Rád jsem vás poznal, slečno Wolterrová," řekl a přenesl se.
"Ten děda asi vážně neslyšel, když jsem říkala jen Sam," utrousila a otočila se na ostatní.Napadlo ji, že třeba chtějí ještě něco vědět. Usmála se na ně milým úsměvem a přešla k Siriovi, aby si přisedla.
"Nejspíš se chcete ještě na něco zeptat. Prosím tedy, ptejte se," nabídla jim. Toho okamžitě využil její otec.
"Zůstaneš tu s námi?"
"Ne, nezůstanu. Mám svůj dům po matce a nechci obtěžovat," odvětila popravdě.
"To víš, že neobtěžuješ. Můžeš si nechat ten pokoj, ve kterém si se probudila. Bude to super. Můžeme zde být a budeš mít Harryho na očích, když ho máš chránit."
"Nejde to. Harry může jít bydlet ke mně. A pokud budete chtít, můžete se ke mně přistěhovat i vy. Není to tam špatné. Hlavně je to tam neprozkoumané. Vlastně, dnes jsem se přistěhovala," řekla popravdě a usmála se. Tentokrát se ujal slov Remus, který do té doby nepromluvil.
"Možná by Harry mohl jít bydlet k tobě, Sam. Samozřejmě jen pokud by chtěl," řekl a všechny pohledy se stočily na Harryho.
"Pokud by to Sam nevadilo a poznali bychom se alespoň trochu, možná bych mohl jít k ní, anebo opravdu pojď Sam sem."
"Nevím Harry. Uvidíme. Budu muset jít. Jsem unavená i přesto, že jsem den prospala. Zatím se mějte. A Harry, zítra si spolu promluvíme a my dva tati, si dlužíme odpovědi," mrkla na něj a mávla rukou, takže všechny štíty a kouzla, které na tuto místnost seslala, zmizeli. Poté chytla Rimu za ruku a přemístili se do jejich domova.
"Líbí se mi. Je vidět, že je to tvá dcera, Siriusi," prohlásil Náměsíčník a Tichošlápek pokyvoval.
"Je celá já, ale svůj životní příběh značně zkrátila. Chci ji poznat víc. Poznám ji víc," řekl, ale poslední větu jen zašeptal. Cítil, že dnes do jeho života vstoupila důležitá osoba, která změní cestu, kterou se vydal…

My life is memorie - 3. kapitola

5. března 2011 v 9:03 | Rosette

3. kapitola

"Musím jít, Rimo. Musím mu jít pomoci," řekla Sam a rychle se zvedla.
"Jdu s tebou," odvětil Rima a šel za ní do předsíně.
Samantha se rychle oblékla do matčina černého kabátu a oblékla si její černé kozačky a kožené rukavice. Zhlédla se v zrcadle. Černá barva, ve které byla celá oblečena, kontrastovala s šedýma bouřkovýma očima a černými vlasy. Celkově vydávala dojem dívky, se kterou není radno si zahrávat. Přesně to chtěla. Nakonec, aniž by stočila svůj pohled na Rimu, který byl vidět v zrcadle stejně jako ona, promluvila.
"Nemůžeš se mnou jít, Rimo. Mohl bys zemřít a to já nechci. Promiň."
"Ne, Sam, jdu s tebou," odvětil nekompromisně a Samanthin pohled se konečně stočil na něj.
"Ne, Rimo. Kdyby se něco stalo, musíš mu zajistit ochranu ty."
"Sam, a co kdybych to úplně změnilo a já bych chránil tebe," řekl Rima, ale předem tušil její odpověď.
"Nechci chránit! Každý, kdo mě kdy chránil, zemřel. Nechci, abys zrovna ty byl na řadě. Pokud, ale opravdu nedáš jinak, přeji si, abys kdyby se něco dělo, a já například umřela, bojoval za ně. Uděláš to, prosím?" upírala na něj své šedé oči a v duchu prosila, aby poslechl. Nejistě přikývl.
"Mám tě ráda, Rimo. Drž mi palce."
Zamumlala kouzlo, které ji zneviditelnilo, zhluboka se nadechla a zašeptala.
"Chci k Harrymu Potterovi. Jsem jeho strážkyně," řekla a s prásknutím se přenesla.

Samantha se objevila uprostřed boje. Došlo jí, že jsou v ministerstvu kouzel. Uprostřed temné místnosti byl kamenný oblouk a u něj stáli nějaký muž s klukem. Okolo nich bojovali další bystrozoři, ale i studenti se smrtijedy. Všude lítala jedna kletba za druhou a hlavně avada.
Zaslechla vyššího muže s blonďatými vlasy, jak říká tomu muži a klukovi u oblouku, ať mu dá nějakou věštbu. Oslovoval je Pottere a… Blacku.
Black, její otec. Ztuhla. Naštěstí ji někdo vidět nemohl. Přilevitovala k nim blíž a zaposlouchala se do jejich hovoru.
Došlo jí, že zde může někdo zemřít a tak se soustředila, aby kolem těch, co jsou na straně Pottera, udělala velice pevný štít z vyšší bílé magie. Chvilku to trvalo a mezitím už začal i boj mezi peroxidem, Siriusem a Harrym. Všimla si, že ten blonďák odlétl pryč a pak jen uslyšela, jak někdo seslal avadu. Naštěstí měla už štít hotový, takže kouzlo zaniklo.
Ohlédla se po tom, kdo to udělal a zahlédla ji. Tu, co zabila její matku. Tu mrchu. Všichni přestali bojovat. Ticho. Zevnitř štítu se kletby posílat mohly, ale on odrážel všechny z venku. Zároveň ty, co jsou uvnitř, nepustil ven, ale ty venku nemohli vejít zase dovnitř.
Bellatrix na to chvíli udiveně zírala a pak mrzutě zařvala.
"Kdo z vás to udělal?!"
Samantha se koukala, jak na sebe Sírius a ostatní pokukují a každý kroutil hlavou, že on ne. Bella ztrácela trpělivost a opět zařvala.
"Okamžitě se přiznejte! Jinak uvidíte! Kdo z vás to udělal?!"
Samantha se nahlas zasmála. Všichni ztuhli a ohlíželi se. Bylo vidět, že Bellatrix ztrácí trpělivost.
"Ukaž se!"
Sam pokrčila rameny. Proč ne? Stejně se jednou bude muset ukázat. A když se to po ní tolik chce, tak proč ne? Zamumlala kouzlo, které ji opět zviditelnilo. Všichni zalapali po dechu a udiveně na ni zírali. Stála ani ne metr od Siriuse a Harryho, kteří si ji se zaujetím prohlíželi. Usmála se na ně jedním ze svých nejmilejších úsměvů. Pak se otočila na Bellatrix, která se už chystala k další otázce.
"Kdo jsi, mudlovská šmejdko?!" Její černé oči rentgenovaly Samanthu pohrdavým pohledem.
"Sorry, ale já jsem asi tak nečisté krve jako ty, takže laskavě sklapni," odpověděla Sam bez okolků.
"Co si to dovoluješ?! Zmetku malej! Jak to se mnou mluvíš?!" Její hlas vyletěl o několik oktáv výš.
"Jak to s tebou mluvím? Že by tak, jak si zasloužíš?" odvětila Samantha sladkým hlasem a za ní se ozvalo uznalé písknutí. Nejspíš to zaslechla i Bella a okamžitě se obořila na dotyčného. Rona Weasleyho.
"Co si to dovoluješ ty jeden, zrzavej krvezrádče?!"
Ron zmlknul a jeho uši zrudly. Styděl se. V Samanthě kypěl vztek. Nasraně se na Bellu podívala.
"Lepší být zrzavý, než vypadat jak fúrie po plastice! Co si o sobě kurva myslíš? Chováš se jak někdo, ale přitom seš jen debilní posluhovač křížence!" zařvala na ni a okamžitě jí došlo, že to přehnala. Všichni smrtijedi vytáhli hůlku a zaútočili na ni.
Samatha však úplně klidně odhodila jejich hůlky, zvedla všechny do vzduchu a třískla s nimi o zeď. Takhle to udělala několikrát a poté s nimi třískla o zem a poslala na Bellatrix kletbu, která ji proměnila v ropuchu. Pak na ně naštvaně zařvala.
"A teď si jí laskavě odveďte! A vyřiďte tomu kříženci, co si říká Voldemort, že pokud chce, aby vyhrál nějakou bitvu, měl by si nejdříve vycvičit ty idioty jménem smrtijedi!"
Všichni smrtijedi se zalekli a rychle se přemístili. V místnosti se nikdo neodvážil ani promluvit a všichni koukali na holku, která právě urazila samotného Voldemorta. Samantha se zuřivě otočila a podívala se na ně. Někteří na ni vyděšeně zírali jako by jim měla každou chvíli něco udělat.
"Děje se něco?" zeptala klidně Sam. Všichni se na ni podívali stylem, to si ze mě dělá prdel?, ale promluvil jen jeden z nich, který měl jen jedno oko.
"Ne, holčičko, nic se neděje. Jenom jsi právě nazvala našeho největšího nepřítele křížencem!"
"Je na tom snad něco špatného? Pokud jste to nevěděli, on je kříženec! A přitom zabíjí ty, co mají více čisté krve než on sám. Idiot jeden blbej…"
Najednou se vedle Samanthy objevil, Rima. Starostlivý výraz se ještě prohloubil, když uviděl, jak na ní všichni zírají.
"Je vám dobře, Paní?" zeptal se Rima.
"Ano, je. Jen jsme potkali Lestrangovou. Někdo by jí měl usměrnit," brblala si Sam pro sebe a už chtěla odejít, když se za ní ozval hlas otravného jednookatce.
"To si jen tak odcházíš?! A nás tu necháš? Pamatuješ si vůbec, že jsi nás zavřela do nějakého štítu?!"
Samantha se naštvaně otočila a přenesla se k němu.
"No, máte dobré nápady, zrovna vás bych tady mohla nechat! Vy jste totiž normální asi jako Popletal!" zařvala, ale poté pokračovala sladkým hlasem.
"Ale že jste to vy…"
Mávla rukou a už nebyl žádný štít, ale jen ti, kterým nejspíš právě zachránila život a ona. Smutně se na ně usmála a přešla opět k oblouku. Otočila se na chlapce v jejím věku, o kterém si myslela, že je Harry Potter.
"Harry Potter?" zeptala se a přešla k němu. Překvapeně se na ni podíval.
"Ano, to jsem já. Vy mě neznáte?"
Usmála se na něj a zakroutila hlavou. Ne, neznala ho, "jen" s ním byla spojená. Byla jeho strážkyně.
"Jsi pro mě jedno velké neznámo, ale už jsem slyšela o Fénixově řádu. Hádám, že tohle jsou oni. Ještě se uvidíme. Máme hodně společného," řekla a opět se otočila na Rimu, který už se chystal přemístit, ale opět je přerušil nějaký hlas.
"Já jsem Remus Lupin. Smím se tě zeptat, opravdu jsi na naší straně i se svou rodinou? Známe je?"
Samantha se sama pro sebe usmála. Otočila se na muže, který na ni zvědavě pohlížel.
"Ano, já na vaší straně jsem. A pokud jde o moje rodiče, znáte jen jednoho z nich, toho, který zradil mou matku. I on je na straně Harryho, ale on sám o mě neví. A pokud jde o zbytek mé rodiny…" zhluboka se nadechla a pokračovala.
"Matka zemřela v mých čtyřech letech přímo přede mnou rukou Bellatrix Lestrangové. Pak se mě ujal strýc, ale i ten je bohužel po smrti. Dalo by se říct, že jsem sama, ale mám Rimu," řekla a sledovala jejich reakci. Všichni se zatím přemístili k Harrymu a stáli u něj. Protentokrát promluvila žena.
"Já jsem Nymfadora Tonksová, ale říkej mi jen Tonksová. Nechtěla bys jít s náma," zeptala se mile a usmála se na Sam.
"Tonksová?! Vždyť ji ani neznáme!" křikl nepříjemný chlapík s jedním okem. Alastor Moody… ozvalo se jí v hlavě.
"Ale měli bychom si s ní promluvit," řekl Sirius a nespouštěl z ní oči. Zdálo se mu, že je mu podobná. Měla jeho oči i vlasy. Po chvíli mu došlo, že i ona na něj kouká a je jí jedno, že o tom ví. Najednou Harry vykřiknul bolestí a padl na kolena. Místo krásných smaragdových očí měl jedovatě zelené. Voldemortovi.
Samantha kolem něj udělala štít, který nepropustí nikoho jiného kromě ní. Všichni se překvapeně koukli, když neznámá holka chytla Harryho za ruku a začala na něj mluvit.
"Harry, klid. Ty si silný. Zvládneš ho. Ty nejsi ten slabý!"
"Zmlkni, Blacková!" zařval Harry Voldemortovým hlasem a ona za sebou uslyšela několikanásobné zalapání po dechu.
"Možná máš větší moc než tvá mrtvá matka, ale stejně se jednou přidáš na mou stranu! Ty jsi má! A když se budeš vzpouzet, zabiju tě."
Sam bylo jedno, že na ni všichni udiveně koukají a mezi nimi i její otec. Soustředila se na Harryho. Ona ho má chránit a pomáhat mu.
"Zabij si mě! Je mi to jedno! Harryho, ale nech!" křičela na něj a pak se obrátil na pravého Harryho, který byl uvnitř.
"Harry, ty jsi silnější než on. Máš to, co on nikdy nemá a mít nebude. Máš přátele, kteří tě mají rádi. Musím ti toho ještě hodně říct. Vím to co ty ještě ne. Vzpouzej se mu! Nenech ho vyhrát! Jen ty to můžeš vyhrát. A tvou zbraní je a bude vždy jeden jediný cit. Láska. Je to láska," poslední větu zašeptala a koukala, co se bude dít.
Po chvilce už se přestal kroutit, ale objevil se před ní sám Lord Voldemort. Zhnuseně se na ni podíval. Přejížděl ji pohledem a nakonec promluvil svým ledovým hlasem.
"Samantho Blacková, konečně jsem tě našel a ty se mi vzpouzíš. Ani nevíš, jakou děláš chybu. Tvá matka byla stejná jako Lily Potterová. Obětovala se pro tebe, zatím co tvůj otec seděl v Azkabanu. Zrazuješ mě, ale já v tebe věřím. Zapři svou rodinu a oddej se mně! Společně je porazíme! Staň se mou dcerou, Samantho! Buď má!"
Jeho hlas se stupňoval a nevšímal si, že je kousek od ní její otec. Chtěl ji tak jako nic na světě. Proč? To ale ona sama nevěděla.
"Nikdy! Harry tě porazí, ať chceš nebo ne! I kdybych měla zemřít!"
"Špatná odpověď!" zařval a zvednul ji za krk do vzduchu. Samantha zařvala, ale použila svou sílu a odhodila ho na zeď.
On se okamžitě vzpamatoval a zaútočil na ni smrtící kletbou. Ona ji však hravě odrazila a zaútočila na něj ohněm. V tu chvíli vrazil do dveří Brumbál s Popletalem. Voldemort je uviděl a přenesl se.
Samantha padla vyčerpaně na kolena k Harrymu a pohladila ho po tváři. Nakonec se vyčerpaná složila vedle něho.

My life is memorie - 2. kapitola

4. března 2011 v 19:50 | Rosette

2. Kapitola

"Dobře, přijímám. Budu chránit toho chlapce."
Žena se na Samanthu usmála. Podle ní, byla Samantha velice odvážná. Málokdo v jejím věku by měl tolik odvahy, aby stál po boku Harryho Pottera a postavil se tak samotnému Voldemortovi.
"Správně ses rozhodla, Samantho. Teď ti něco prozradím. Myslíš si, že je tvé jméno Samantha Blaiková, ale pravda je, že tvůj otec se nejmenoval Blaik, jak si se dočetla na tom starém pergamenu. Jeho jméno bylo rozmazané a tak si C přeměnila na I. Tvůj otec byl Black. Ne Blaik. Jeho jméno je Sirius Black. Samantho, svět ho zná jako vězně z Azkabanu a vraha, ale to není pravda. On nebyl ten, který zradil. To byl Petter Pettigrew, to on se dal na stranu zla. To on zradil Harryho rodiče a řekl o jejich místě pobytu Voldemortovi. Každý z toho nařkl tvého otce, ale to byla lež. On vždy byl a bude na straně Harryho Pottera, dokonce je to jeho kmotr. Pamatuj si i to, že o tvou matku opustit nechtěl. To vše by ti, ale měl říct on," vysvětlila. Sam na ni překvapeně koukala, poté však přikývla.
"Děkuji. Mohu už jít?"
"Ano, Samantho, jen si pamatuj, Voldemort není ten, se kterým by sis měla zahrávat. A ještě ti daruji náramek. Dostaneš to, co nikdo jiný nikdy nedostal. Budeš mít devět životů. Nejspíš za Vyvoleného budeš muset nasazovat život a to bys moc dlouho nepřežila. Když zemřeš, tvé tělo zmizí a pak se objevíš, kde budeš chtít. Pamatuj také, že můžeš dávat život, ale bude tě to stát jeden z tvých životů. Pořádně se tedy rozmysli, zda to opravdu uděláš , pak také dostaneš novou moc, Samantho. Ovládáš živly a dokážeš čarovat bez hůlky, aniž bys musela vyřknout zaklínadlo. A pokud někdy ucítíš bolest hlavy, Harrymu se něco děje. Někdy je to jen to, že cítí zlo, ale někdy to je i třeba nějaké kouzlo. Máš za něj odpovědnost, dítě. Hlídej ho."
Samantha pokývla a usmála se na ni. Žena se k ní sklonila a políbila ji na čelo. Sam pocítila lehkou závrať a vše se s ní začalo motat.
"Stojí při tobě všichni andělé, Samantho Charlotte Ell Blacková."
Samantha se probudila na zemi, ve svém starém pokoji. To nebyl jen sen. Opravdu ho měla chránit. Na levém zápěstí ji něco zastudilo. Zvedla ruku a podívala se na drobounký stříbrný náramek. Na něm se nacházelo devět malých hvězdiček a uprostřed nich vždy malý zlatý kamínek.
Sam vstala a ještě jednou se rozhlédla. Něco se jí, ale nezdálo. Bylo tu nějak… čisto. Zamrkala. Ano, opravdu nikde nebyl prach.
Vyběhla z pokoje. Koberečky před pokoji jako by je někdo vyprášil a oni měli svou původní rudou barvu. Seběhla ze schodů a překvapením se zastavila a zírala na místnost před sebou. Obývák se blýskal čistotou a nikde nebyla ani skvrna špíny.
"Rimo?!" Zašeptala do tichého pokoje. Nic. Ticho.
Sešla zbytek schodů a zamířila do kuchyně. Zůstala na prahu a vyjeveně koukala na Rimu, který právě levitoval u sporáku a smažil něco na pánvi. Rima ucítil její pohled a otočil se na ni a usmál se.
"Jak si se vyspala?" zeptal se s úsměvem.
"Dobře. Měla jsem sen. Nebo spíš jsem mluvila s ženou. Vypadala jako anděl. Dala mi úkol, Rimo. Musím hlídat Harryho Pottera. Jen on může zabít Voldemorta. A já ho mám chránit. Strýc Philipp mě učil bojovat a kouzlit a to jen proto, abych mohla nastoupit jako jeho strážkyně." O náramku mlčela, i když věděla, že by ro Rimovi klidně mohla říct. Nechtěla, aby byl vystaven nebezpečí víc, než je nutné.
"Samantho, jsi si jistá, že to chceš dělat? Sama máš teď problémy nad hlavu. Jde po tobě on sám! Nevíme sice, proč tě chce, kromě toho, že se máš podle něj stát smrtijedkou, ale stejně! Sam, vážně chceš tolik riskovat svůj život?"
"Rimo, víš, já nemám pro co žít. Všechny jsem ztratila. Matku dokonce v tomto domě! Teď bych konečně něco měla! Chránila bych Harryho a mohla bych se tak i postavit Ty-víš-komu spolu s ním. Možná bych měla možnost zabít tu, která zabila mou matku. Rimo, já potřebuju něco dělat. Prosím."
V tu chvíli bylo mezi nimi tíživé ticho. Napětí by snad dalo i krájet. Rima chtěl, aby se Samantha vyvarovala válce, jenže ona byla vždycky hrozně tvrdohlavá. Hledal v její tváři náznak pochyb, ale ona na něj jen hleděla a snažila se ho přesvědčit. On sám znal to, co dokáže. Bojuje jako nikdo, kouzlí vyšší bílou magií i černou magií. A hlavně jako jedna z mála má cit. On, prostý skřítek je pro ni nejlepší přítel. Zachází s ním jako s lidskou bytostí. Před společností s ní, ale musel mluvit jinak. Oslovoval ji paní, ale ona s ním mluvila úplně normálně jen bez žádných citů. Naštěstí se ve společnosti moc neukazovali, aby o ní Pán zla nedoslechl.
Povzdechl si a zakroutil hlavou, na tváři mu však hrál úsměv. Samantha věděla, že má vyhráno.
"Dobře, Sam, ale mě z toho jen tak nevykopneš. Budu tě pořád otravovat," odvětil s ďábelským úsměvem.
"Děkuju! Děkuju ti! Jo, a otravovat budu spíš já tebe. Mimochodem, ty jsi to tu uklidil?"
"No, použil jsem pár kouzel. A viděla jsi i zahradu? Myslím, že je taková, jaká byla dříve. Teda aspoň doufám. A taky je plná lednice a spižírna z našeho minulého domova. A mohla bys prosím tě zajistit dům ochrannými kouzly? Vlastně, chceš tu vůbec zůstat?"
Napjatě se na ni podíval. Bylo zřejmé, že jemu se tam líbilo, ale bude tam chtít Sam zůstat? Po tom co zde zemřela její matka, si vůbec nebyl jistý.
"Rimo, nikde jinde ani bydlet nemůžeme. A já… Tohle byl a vždy bude můj domov. Tedy jsem se narodila a chci tu žít. Chtěla bych, abys tomu zde říkal domov i ty. Jelikož jsi jediný, koho znám a on mě a žiješ, doufám, že se mnou zde zůstaneš," nabídla mu. Rima, byl opravdu jediný, kdo ji znal a žil.
"Děkuji ti, Sam. Pokud to opravdu myslíš vážně, zůstanu tu. Jen bych, prosím tě chtěl, abych tu mohl žít jako normální domácí skřítek. To jediné si přeji."
"Díky. Pokud tedy chceš, můžeš zde být jako domácí skřítek. Já, ale musím najít Harryho. Nemohu ho nechat zemřít. Bude tu však i problém s mým otcem. Víš, že se ve skutečnosti jmenuje Black? Na tom rozmazaném pergamenu jsem to přečetla špatně. Takže nejsem Blaiková, ale Blacková. Můj otec je Sirius Black a setkat se s ním budu muset. Je to totiž Harryho kmotr."
"Sam, ty ho najdeš. Já v tebe věřím. Máš hlad? Doufám, že ano dělám omelety," řekl s úsměvem.
Samantha na něj překvapeně koukala. Věděla, že umí vařit, ale většinou si prostě jen namazali chleba.
"Dám si. Vypadá to výborně," odpověděla s úsměvem.
Rima jí nandal na talíř jednu omeletu a položil jí ji na stůl. Samantha se do toho okamžitě pustila a po chvíli se potom jen zaprášilo. Sam poděkovala Rimovi a vyšla z kuchyně, aby se koukla na hodiny nacházející se na zdi u gauče. Ukazovaly půl čtvrté a jednu minutu. Co bude dělat?
"Rimo? Půjdu nahoru se vykoupat. Jsem ještě od toho popela. Pak vymyslíme, co budeme dělat," zakřičela a vyběhla schody.
Zastavila se u dveří svého pokoje a zapřemýšlela. Co si, ale vezme na sebe? Věci, které měla na sobě, byly už roztrhané a špinavé. Jedině, že by si vzala nějaké oblečení z matčina pokoje.
Popošla tedy ke dveřím hned vedle a vešla dovnitř. I tady bylo čisto. Přešla k nejbližší skříni a otevřela ji. Chvíli se tím prohrabovala, ale nakonec objevila černé upnuté kalhoty a modré top na zavázání za krkem a volným výstřihem do V. Pomocí hůlky si ještě přivolala ze starého domova několik kusů spodního prádla a uložila je ve volné přihrádce ve skříni. Více věcí ve starém domově neměla. Jen spodní prádlo a podprsenky. Vzala si věci a zamířila do koupelny.
Svlékla se, vlezla do sprchového koutu a pustila a sebe teplou vodu. Moc se nezaobírala tím, odkud se ta voda bere, spoléhala na Rimu, že to ví. Použila sprchový gel, který ležel v pravém rohu sprchového kouta i se šamponem. Své neposlušné černé vlasy si pořádně umyla a pomalu vyšla ze sprchy a zabalila se do předem připraveného ručníku.
Utřela se a oblékla, poté z kalhot, které měla předtím, vytáhla hůlku a kouzlem si osušila vlasy. Hůlku zandala do kapsy a prohlédla se v zrcadle. Líbilo se jí to. Vyšla z koupelny a zamířila rovnou ke svému dětskému pokoji. V zámku byl naštěstí klíček. Zamkla na dva západy a klíč pověsila na věšáček u schodů. Seběhla za schodů dolů a narazila na Rimu, který právě, rozdělával v krbu oheň. Pozdravila ho a vyběhla do předsíně. Otevřela vchodové dveře a zůstala na prahu stát překvapením. Celá zahrada byla plná rozkvetlých květin. Přesně jak si to jako čtyřletá holčička pamatovala.
Nakonec vytáhla z kapsy hůlku a pár kouzly zajistila štíty. Hůlku schovala a natáhla před sebe obě ruce. Chtěla zkusit ohňový štít. Usilovně se na to soustředila a pak otevřela oči. Nic. Zkusila to znovu, ale tentokrát nechala oči otevřené a prosila anděly, aby se jí to povedlo.
Povedlo se. Z rukou jí vytrysklo oranžové světlo a zamířilo ke štítu. Rozpůlilo se na dvě a každé se vydalo okolo domu. Nakonec vyprchalo, ale ohňový štít ve tvaru kopule jakoby hořel. Pak to vyprchalo a Samantha měla opět výhled na les, aniž by věděla, že tam nějaký štít je.
Usmála se a ještě jednou pohlédla na krásnou zahradu, která jako by vypadla z oka té z jejího dětství. Pak ji něco napadlo. Musí vyzkoušet svou moc.
Koukla na malý kamínek pod jejíma nohama a ledabyle mávla rukou nahoru, chtějíc, aby se zvedl. Vzlétl do úrovně jejích očí, mávla tedy prudce rukou a tím ho odhodila.
To by se dalo použít jako odhazování nepřítele.
Zvedla ruku a zadívala se na ni.
"Oheň," zašeptala. Na její ruce se objevila ohňová koule.
"Voda," řekla a na její ruku spadlo přesně tolik vody, aby to uhasilo ohnivou kouli. Poté se na její ruce objevila koule tvořená z vody. Samantha zaťala ruku v pěst a vodní koule byla pryč. Usmála se. Tohle se jí líbilo.
Zkus třít rukama a myslet na ohnivého draka…
Ozvalo se jí v hlavě. Sam to nepřipadalo divné. Spíš naopak, pochopila to. Docházelo jí, že pokud má být strážkyně Harryho Pottera, bude si muset na nenormální věci zvyknout. A rady se jí opravdu hodit budou.
Začala třít rukama a přitom myslet na ohnivého draka. Poté prudce odtáhla ruce od sebe a v tu chvíli se objevil nejdříve malý drak, vypadající jako had. Samantha pochopila, že je to spíše čínský drak. Obletěl ji a začal létat po celé zahradě. Po chvíli dala Sam ruce k sobě a on zmizel.
"Výborně , Sam," řekl s úsměvem Rima, který mezitím přišel za ní.
"Hezké, viď? Myslím, že už jsem připravena Harryho chránit. Těším se na něj. Jaký asi je?"
"Uvidíme," řekl se smíchem a pokynul jí, ať jde dovnitř.
"Kolik je?" zeptala se Samantha.
"Za pět minut čtvrt na šest."
"Cože? Tolik?!"
"Chtěla si snad něco dělat, Sam?" zeptal se jí.
"Ne, ale…"
Ztichla a chytla se za hlavu. Najednou jí do spánků udeřila prudká bolest, která tepala a jako by se stupňovala. Mluvit nemohla, ale cítila, že padla na kolena. Chtělo se jí brečet, nic takového v životě nezažila. Po chvíli bolest odezněla a ona zjistila, že ji Rima drží za ruce a ona leží na gauči.
"Co se stalo, Sam?" zeptal se starostlivě.
Sam hned došlo co se stalo. Byl to nový pud, který jí dával na vědomí jedinou věc.
"Harry je v nebezpečí," zašeptala.

My life is memorie - 1. kapitola

1. března 2011 v 19:12 | Rosette

1. kapitola

"Rimo?" vykřikla Samantha. Její hlas se rozléhal hlasitou ozvěnou, dokud nepřešel do tichého šepotu. Nic. Ticho.
Opět zařvala jméno svého nejlepšího přítele, skřítka, jež ji znal lépe než nikdo jiný. Tentokrát se však ozvala rána, jak se někdo přemístil a najednou před ní stál.
Jeho modrá očka s jiskřičkami v očích jakoby zářila a rty měl zkroucené v radostném úsměvu. Na sobě měl obnošené oblečení staré ho skřítka.
Samantha k němu rychle přiklekla a pevně ho objala. V jejích šedých očích se zaleskly slzy štěstí, rty se roztáhly do šťastného úsměvu. Rima, jí objetí opětoval, ale po chvíli se od ní odklonil a starostlivě si ji prohlédl. Na sobě měla rudý špinavý svetr, který byl místy děravý, manšestrákové tmavé kalhoty s propálenou nohavicí. Její tvář byla zašpiněna od popelu a pravé obočí měla natrhlé.
"Nestalo se ti nic?"
"Mě?! To spíš tobě. Já jen utekla…" řekla a kajícně sklopila oči k zemi.
"Jelikož už se mu nedalo pomoci, Sam. Tvůj strýc byl mrtvý. Nemohla si nic dělat. Kdybys z toho hořícího domu neutekla, zemřela bys," řekl přívětivě a zvedl její skloněnou hlavu tak, že si navzájem koukali do očí.
"Mám tě ráda, Rimo. Měl a jsem, mám a budu mít. Navždy," řekla Samantha a usmála se na něj zářivě.
"Já tebe taky. Navždy," řekl a pak pokračoval.
"Teď ale musíme jít. Pryč. Nemyslím si, že bychom tu měli zůstat. Víš, co bys chtěla dělat nebo kam jít?"
"Rimo, pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o…"
Na chvíli se odmlčela a párkrát zuřivě zamrkala, aby rozehnala slzy. Nakonec se hluboce nadechla a pokračovala.
"O svém otci? Žije prý v Londýně. Já bych ho chtěla poznat, Rimo. Nejspíš je to šílené, ale potřebuju ho poznat. Potřebuju poznat toho, jehož krev mi koluje v žilách. Toho, jež opustil mou matku. Muže, který je můj poslední žijící příbuzný."
"Sam, jsi si jistá? Co když tě pozná? Co když tě bude chtít zpátky? Nebo co když tě bude nenávidět? Nebude tě chtít?" Zpytavě si jí prohlížel a hledal náznak nejistoty v jejích bouřkových očích. Žádné však nenašel.
"Je mi to jedno. Celý můj život stejně stojí za houby a další bolest navíc už přežiju. Musím. Kdyby nás náhodou někdy napadl nějaký smrtijed, dokážeme se ubránit. Měla jsem jednoho z nejlepších učitelů a za ty léta, co jsem se učila si myslím, že opravdu mám docela dost velikou moc. Víš to i ty. Philipp byl bývalý bystrozor takže zvládám i bojová umění. Zvládneme to, Rimo. Vím to," řekla a bojovně zvedla hlavu.
Skřítek se pousmál. Takovou ji znal. Ano. Taková byla Samantha, kterou znal. Bojovná, tvrdohlavá a odvážná. Život se s ní opravdu nemazlil. Každý, kdo o ni stál, jí zemřel. Nejdříve matka, poté teta se strýcem. Jedině Rima tu pořád byl a pro ni, která žila vždy sama, se on sám zdál jako zázrak.
"Věřím v tebe, Sam. A vždycky budu. A teď pojď. Přeneseme se do Londýna."
Rima, ji chytl za ruku a lusknul. Samantha ucítila povznášející pocit v podbřišku, který s ní nepříjemně otřásal. Pevně sevřel víčka a čekala na pocit, který jí dokáže, že má pod nohama pevnou půdu.
Objevili se na kraji lesa. Slunce prosvítalo skrz větve a slyšet byl ptačí zpěv. To však jen na kraji lesa. Když se Samantha zadívala hlouběji, uviděla jen tmu. Cítila pořád Rimův pevný stisk a také věděla, že ji pozorně pozoruje. Jenže ona nemohla přestat koukat do té tmy. Jako by tam něco poznávala. Nevěděla však co. Smutně stočila pohled na Rimu. Tušila, že on to ví.
"Kde to jsme, Rimo?"
Skřítek z ní ještě chvíli nespouštěl oči, ale pak si povzdechl a zakroutil hlavou.
"Já, Sam, chtěl jsem tě sem vzít. Tady si se narodila. Kousek odtud je tvůj dům, který jsi zdědila po matce. Myslel jsem, že bys ho měla vidět," odmlčel se a čekal na její verdikt. Jelikož měl hlavu skloněnou, nevšiml si, že se začala usmívat. Ano, ona to tu poznala.
Sam, se mu vytrhla a rozeběhla se hlouběji do lesa. Když za sebou neuslyšela dusot jeho kroků, otočila se a všimla si, že tam pořád stojí ve skrytu stromů a udiveně ji pozoruje.
"Rimo, děkuji. Díky za to, že jsi mě sem přivedl. Půjdeš teď, prosím se mnou, omrknout ten dům?"
V tu chvíli ji opět držel za ruku a tahal rychle do lesa. Usmála se a zrychlila krok, takže už vedle sebe běželi. Nakonec se opravdu objevili u vcelku velkého domu. Ze všech stran byl obklopen stromy, které jako by ho kryli. Dřevěná branka už byla značně ztrouchnivělá, ale Sam si byla jistá, že se to pár kouzly, dalo spravit. Pomalu vešla brankou dovnitř a ocitla se na zahradě, která se v jejích vzpomínkách ukazovala jako jedna z nejkrásnějších zahrad, jež kdy spatřila. Přešla po popraskaných dlaždičkách k domovním dveřím. Bylo však zamknuto. Vytáhla hůlku a namířila ji na zámek.
"Alohomora."
Dveře se s cvaknutím otevřeli a na Rimu se Samanthou uhodila vůně starého nepoužívaného domu. Samantha vešla do malé předsíně, která pořád zůstávala plná oblečení její matky. Na zemi ležely i dětské botičky. Kabát, který byl pořád na věšáku se zdál i přes mnohá léta zachován.
S Rimou v zádech vešla do prostorného obýváku, který byl jako vše zde pod nánosem prachu. Obývák byl do zelené barvy. Na levé zdi od vchodu, kde stála Sam, se nacházela dvě okna oddělena krbem, na němž se nacházeli rámečky s fotkami. Okna byla s dříve snad bílými záclonkami, přes které byl tmavě zelený závěs, upevněný po straně bílými mašlemi.
Před krbem stálo houpací křeslo, za nímž byl gauč natisknutý u zdi a před ním stál čtyřnohý stolek. Nad ním bylo velké okno a na pravé straně prosklené dveře, které vedli na verandu.
Na pravé straně bylo dřevěné schodiště vedoucí do prvního patra. Hned vedle něj se nacházel oblouk, jímž se dalo dostat do jídelny, který byla propojena s kuchyní. Pod schody byla spižírna a ještě další dvoje dveře do koupelny a na záchod.
Samantha vyšla po schodech nahoru. Chvíli si prohlížela několik dveří, které byly v tomto patře, ale nakonec vešla do těch, kde začal její život rychlý spád. Do svého pokoje, kde byla naposledy ve čtyřech letech.
Fialový dětský pokojík jí vehnal do očí slzy. Pamatovala si, jak ji sem maminka pokládala a broukala jí a také jak jí sem položila naposled. Jak zde zemřela rukou smrtijedky. Jak jí odsud odnesl její strýc.
Padla uprostřed pokoje na kolena a už se ani nesnažila skrýt své pocity. Slzy jí tekly po tváři. Rima jí pohladil po vlasech. Jen on jediný věděl, s těch co žijí, jaká je její minulost.
"Rimo, můžeš mě tady, prosím nechat samotnou? Já… Potřebuji být sama."
Skřítek pokývnul hlavou a potichu se vytratil z pokoje. Chápal ji. Ten pokoj jí připomněl její minulost, která opravdu nebyla krásná. Spíše naopak.
Samantha tiše plakala, ale jen odešel Rima, začala vzlykat, jak jen mohla. Chtěla pomstu. Chtěla, aby Bellatrix Lestrangová pykala za smrt její matky. Po chvíli si lehla na zem a vyčerpáním usnula.

"Samantho, vzbuď se. Vzbuď se," ozval se laskavý hlas.
Samantha zatřepala hlavou a pootevřela oči. Nad ní stála mladá žena, která se na ni mile usmívala.
"Vstávej, dítě. Teď si musíš vyslechnout něco důležitého."
Samantha se zapřela a postavila se. Stála proti ženě, jejíž zlaté vlasy jí sahaly po ramena a na sobě měla bílé šaty.
"Vy jste anděl?"
"Ne, zlatíčko. I když, možná by se to takto dalo říct. Já jsem tu hlavně proto, abych tě o něco poprosila. Nebo spíš, abych ti řekla co je tvůj osud."
"Můj osud? Mě ještě něco čeká? To je od vás opravdu milé. To vám nestačí, že jsem sirotek? Nebo že mám otce, kterého ani neznám? To musím ještě něco dělat?!"
"Klid, Samantho. A tvůj otec doopravdy není takový, jakýsi myslíš. Měla bys nejdříve zjistit pravdu, než budeš vynášet verdikt," řekla stále s úsměvem a Samantha si povzdechla.
"Já nad ním nevynáším verdikt. Jen… Neznám ho. Opustil mou matku a já ani neměla možnost ho poznat. I když bych chtěla."
"Klid, dítě. Ale teď pozorně poslouchej. Ta, co zabila tvou matku, slouží Pánu zla, Voldemortovi. Nevím, zda jsi o něm někdy slyšela, ale pokud ne, mohu ti říct, že je to jeden z nejzlejších a nejmocnějších čarodějů, kteří kdy chodili po zemi. Jeho posluhovači, smrtijedi, splní každé jeho přání, vraždí pro něj. Voldemort si myslí, že kouzelníci nečisté krve, nepatří mezi čaroděje. To jsou ti, jejichž rodiče jsou například mudla a čarodějka. Prý, jim nepřísluší mít nějakou moc a tak je zabíjí. Existuje jedna organizace, jež je chrání. Říkají si Fénixův řád. V něm je i Albus Brumbál. Je to jediný čaroděj, kterého se Lord Voldemort vždy bál. Ale není to ten, kdo má moc ho zničit. Ne. Tu má jen Harry Potter, chlapec, který přežil. On jediný přežil smrtící kouzlo, které mu udělalo jen jizvu na čele. Voldemort zabil jeho rodiče, ale jeho matka, Lily Evansová se pro něj obětovala. To Voldemort nikdy nezažil. Ten den, kdy měl Harry zemřít, to Voldemorta tak oslabilo, že nebyl schopen chlapce zabít. Proto je on Vyvolený. Jen on dokáže Voldemorta porazit," řekla a odmlčela se.
"Skvělé. Tak ho zabije a tím to končí. Co já s tím mám jako společného?"
"Samantho, Philipp od nás dostal za úkol tě naučit všemu, co jsme ho naučili my. Díky němu umíš bojovat, kouzlit a mnoho dalších věcí. Proto si také jako jedna z mála připravena Harryho chránit."
"Chránit ho?! To nemám zapotřebí. A učil mě jen proto, že jsem to chtěla!"
"Ne, Samantho. Možná tě to bavilo, ale teď tě čeká tvá budoucnost. Můžeme doufat, že se jí chopíš?"
Samantha ztuhla a upírala na ní své šedé oči. Tohle nemůže být pravda. Je to jen sen. Jak by ona, Samantha Blaiková, mohla chránit Vyvoleného?! Nikdy se přeci se zlem přímo nesetkala. Zaťala ruce v pěst a oči sklopila k zemi. Za jednu věc by to, ale stálo….

…. Mohla by konečně zabít tu, co zavraždila její matku.