My dark history - prolog

24. prosince 2010 v 12:46 | Rosette
Nová povídka. Snad se bude líbit. :P :)

Děj
Píše se rok 2006 a Volturiovi bijí na poplach. Po porodu Arovy ženy, Sulpicie, jejich krásná dcera zmizela. Je to poloupírka takže do čtyř let bude plnoletá. Po roce je skoro jisté, že Volturiovi svou princeznu už nenajdou, ale nikdo se nevzdává naděje. Aro, jeho žena, bratři i manželky bratrů vědí, že by ji hned poznali podle jejích čokoládově hnědých očí, ale je vůbec Volterská princezna naživu?

Arův pohled

Na svou prokletou minulost si velice dobře vzpomínám. Očekával jsem den, nejlepší den svého života a to narození mého dítěte. Osud to však chtěl jinak...

MINULOST

Seděli jsme s bratry na trůnech a po boku měli manželky. Oni. Ne, já. Má manželka, Sulpicie, se za chvilku měla stát matkou stejně jako já otcem. Já ji měl přeměnit, ale neměl jsem na to dost síly a tak jí mají můj jed píchnout injekční stříkačkou do srdce. Samozřejmě jen pokud by nebyla v pořádku. Pokud by už nebyla šance na její lidský život. Šance na přežití. Nechtěli mně k ní pustit a já po dlouhém přemlouvání svolil.


"Pane! Kde jste kdo?" ozvalo se z chodby.


Všichni jsme na ráz vstali a do sálu se vřítila Heidy s Jane. Heidy v rukou držela malé novorozeně, mé dítě.


"Podej mi ji..." zašeptal jsem dojatě a už ji držel v náručí.


Byla tak drobounká, křehká, moje malá holčička. Koukala na mne čokoládovýma očima, které byli lemovány dlouhými řasami. Měla jemné, spirálkovitě stočené vlásky a usmívala se, neplakala.


"Ta je překrásná," zašeptal jsem a ostatní přikyvovali.


"Co Sulpicie?"


"Bohužel, pane. Museli jsme jí vstříknout váš jed. Měla zlomenou páteř," odpověděla Jane a koukala do země.


"Hlavně, že žije. Žijí obě."


"A jméno?" Zeptal se se zájmem Markus a já se zamyslel. Měli jsme vybrané jméno a já měl tu čest říci ho před všei. Před mou rodinou.


"Isabella Maria Katrina Saritta Ann Voltury." pronesl jsem.


"Páni. Ta má dlouhé jméno," řekl Caius.


"To teda má..."


Všichni slavili a radovali se, ale rozhodli jsme se, že upířímu světu to řekneme až jí bude osmnáct. Mohli by jí chtít něco udělat. Každou chvilku u ní někdo byl a hlavně já... Sulpicie k ní chodila též, ale jen v doprovodu mně a Renaty, která držela kolem Issis, jak jsme jí začali říkat, ochranný štít. Na krk jsme Issis pověsili medailonek na kterém bylo z vnější strany vyryto Issis a vevnitř stálo:


Isabelle Marii Katrině Sarittě Ann Voltury

od jejích rodičů z lásky.


Nebylo to nic moc, ale myslím, že to nevadilo. Milovali jsme ji a nám došlo, že nebude jen tak obyčejná. Nikdo z nás se jí nemohl dostat do hlavy a když se naštvala a to hodně, začala hořet. Samozřejmě jen malinkým plamínkem, který však byl zvláštní. Nepálil a ani nezačalo nic hořet, i když pod ní byl koberec.


Prostě zázračná...


Každý den jsem u ní seděl a pozoroval jak spí nebo si hraje. Jednou mi vylezla na klín a podívala se na mně svýma vědoucnýma očima. Usmála se.


"Copak je zlatíčko," zeptal jsem se a ona se usmála.


"Chceš, abych ti něco povídal," zeptal jsem se znovu a ona začala horlivě přikyvovat.


Povídal jsem jí různé pohádky a pak začala bouřka. Bellinka se skrčila a přitiskla se hlavičkou ke mně. Začala plakat.


"Šššš... no tak neplač! To je jenom bouřka, ta přestane," utěšoval jsem ji a ona se na mně zase usmála, stále přitisknutá ke mně.


"Neboj, já tě vždy ochráním před zlem," slíbil jsem jenže jsem nevěděl, že to není pravda.


Druhý den jsme já a bratři s našimi manželkami seděli v trůním sále a čekali. Dnes byl další soud po delší době. Byl ta vcelku rychlovka a já mohl konečně zamířit za svou dcerkou. Mým pokladem.


Co mě však udivilo, bylo, že dveře jsou vyražené. Rychle jsem vběhl do Issina pokoje a zděsil se. Na podlaze byl popel, nábytek přeházený a má dcerka pryč. Jen na skřínce byl papír. Rychle jsem ho vzal do ruky a začal číst...


Mílí Volturiovi,

Nečekejte, že své dítě zase uvidíte. Nic za ni nechceme. Prostě je naše. NAŠE. Jak hezky to zní, že? Nikdy už ji nevydáme. Nepokoušejte se ji najít jinak se z vás stane to, co s tou upírkou, která ji hlídala...

Sbohem

Těchto pár slov mě dostalo na kolena. Unesli mi dceru... Můj poklad... S plna hrdla jsem zakřičel na celou Volteru:


"Unesli Volturijskou princeznu!"


O 4 ROKY POZDĚJI


Issis jsme nikdy nenašli a nikdo ji už neviděl. Nikdy. Přesto ji pořád hledám. Pořád a nikdy nepřestanu. Dal jsem jí slib, který byl porušen, ale já ho napravím. Musím.


Vypravěč


Uprostřed lesa ležela dívka. Měla na sobě lehké šaty. Neznala svou minulost. Nevěděla nic. Jejím životem byl les a zvířata a rostliny se kterými se dokázala vyrozumět. Její minulost znázorňoval jen malý stříbrný medailonek na krku, na kterém bylo vyryto její jméno Issis a v něm věnování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama