Dědička trůnu-6. kapitola

24. prosince 2010 v 10:26 | Rosette
Pohled Alex
Jely jsme směrem ke Cullenovým předat pozvánku na ples do Volterry. Bell také chtěla vzít moc Alici, Edwardovi a Jasperovi, ale já z toho měla divný pocit. Přeci jenom vzít někomu moc, aniž by o tom věděl, je docela nespravedlivé.
Seděla jsem vedle Belly a koukala před sebe. Měly bychom jít na nákupy, když je ten ples, ale nejdřív povinnosti. Cullenovi. Jejich moc. A nakonec Volterra.
Staré vězení. pomyslela jsem si a zasmála se.
,,Copak je tu k smíchu?" zeptala se Bella.
,,Jen to, že se za chvilku zase budeme muset vrátit do Voltery."
,,Hmm... Máš pravdu, nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Jen vím, že nás chce táta dostat zpět. Přeci jenom jsme jeho dcery a ještě k tomu máme velice dobré dary. Moc jsme si tu volnost neužily, že?"
,,Volnost? My jsme nějakou vůbec měly??" zeptala jsem se na oplátku.
,,No, víš, že ani nevím. Možná se Arovi zrychlil čas a jemu připadá, že s ním trávíme moc málo času," řekla a my jsme se rozesmály.
,,Každopádně, nás musím odhlásit ze školy a spolu s Cullenovýma jet zpátky do Volterry."
Konečně jsme dojely k jejich domu. Jejich vila byla opravdu velká, nabarvena do hnědé barvy a před barákem stála auta. Bell zamkla auto a zamířily jsme směrem ke vstupním dveřím. Zazvonila jsem na zvonek a čekala. Ani ne po deseti vteřinách se otevřely dveře. Stál v nich Carlisle, hlava rodiny. Iss mi nepatrným gestem ruky naznačila, že bude mluvit ona.
,,Dobrý den. Já jsem Isabella Volturi a toto je má sestra Alexandra Volturi."
,,Zdravím vás, já jsem Carlisle Cullen. Pojďte prosím dál."
,,Dobrý den," špitla jsem a vešla za svou setrou do domu sedmy upírů.

Pohled Isabelly
Esmé nás vyzvala, abychom si sedly. Začala jsem mluvit.
,,Náš pán Aro Volturi se svými bratry nás sem posílá, abychom vás pozvaly na ples, který se bude konat přesně za týden ve Volteře," řekla jsem a usmála se.
Ten malý skřítek vypískl radostí, ale to ostatní se na ni podívali spíš zmučeně. Jen ten poslední, Edward se pořád díval na mne a připitoměle se usmíval. Nepatrně jsem otočila hlavu a zpražila ho nenávistným pohledem.
Co si vůbec myslí?! Já už jsem zadaná! Mám přece Aleca, kterého nadevše miluji. Když jsme odjížděli, nemohla jsem se s ním rozloučit, jelikož byl zrovna na důležité misi. A tento odporný floutek si myslí bůh ví co.
,,Já jsem zadaná, chlapečku! Tak na mě přestaň tak debilně zírat," poslala jsem mu v myšlenkách. Chvíli se zděšeně ohlížel, ale pak mu to došlo a podíval se na mě. To jsem už ale otočila hlavu.
,,Tak co, přijedete?"
,,Samozřejmě, že přijedeme, ale je tu další problém."
,,Jaký, smím-li se zeptat." Slova se tentokrát ujala ta drobounká dívka. Alice.
,,Mé vize se tentokrát hodně zpozdily a my nemáme šanci zavolat na pomoc někoho jiného. Zítra večer napadnou město novorození. Bude jich asi dvacet. Tudíž se sami neubráníme. Pomůžete nám?" Zavládlo ticho. Můžeme jim pomoci, to je pravda, ale kdyby se nám něco stalo...
,,Samozřejmě, že vám pomůžeme, viď Bell?" přerušila mou myšlenkovou samomluvu má sestra, a já tak neměla šanci tento nápad zatrhnout.
,,Ano. Jdeme do toho," řekla jsem nerozhodně.
,,V tom případě bychom měli jít cvičit na louku. Věřím, že něco zvládnete, ale pro jistotu..." řekl a omluvně se na nás usmál.
Něco umíme. Hahaha. Dobrá sranda. V boji každá z nás přepere i čtyřicet upírů. No a s pomocí moci... ani nevím.
Vstali jsme a vyšli ven.
,,Veďte násm," řekla jsem a naráz jsme se všichni rozeběhli. S Alex jsme je ale předběhly hned, jelikož jsme ucítily jejich pachovou stopu starou jen pár dnů. No jo no, stopařský um se nezapře. Nechaly jsme je daleko za sebou.
Konečně jsme dorazily na louku. Po minutě doběhli i oni.
,,Tý jo! Vy jste hrozně rychlí poloupírky. Vystřelily jste jako střely, ale není mi jasné jak to, že jste věděly, kde to je. Byli jsme tady naposled asi před týdnem," řekl Emmett.
,,To víš, stopařské umění se nezapře," řekla jsem a s Alex se rozesmála. Naše hlasy byly jak symfonie, takže po chvilce jsme se smály jen my dvě a oni s úžasem poslouchali.
,,Copak je? Nějak jste oněměli," řekla jsem.
,,To bylo nádherné. Zajímalo by mě, čím nás ještě překvapíte," řekl Carlisle a ostatní horlivě přikyvovali.
,,Tak, kdo si to se mnou rozdá?" zařval na nás Emmett.
Nikdo se nepřihlásil, tak jsem zvedla ruku.
,,Ty Isabell? Vždyť tě hravě přeperu!" řekl a zasmál se.
,,Hmm... To se ještě uvidí," řekla jsem a vydala se lidskou chůzí směrem k němu.
,,Nic mu neudělej!" poslala mi myšlenku Alex.
,,Neboj."
Došla jsem až k němu.
,,Volturiová! Ha! S nikým z Volterri jsem se ještě nepral, máš štěstí! Doufám, že nebudeš fňukat až tě přeperu!" řekl vyzývavě.
,,To se neboj. Já se spíš bojím o tebe," řekla jsem a usmála se.
Vystartoval po mně a když byl asi pět centimetrů ode mne, uhnula jsem, takže narazil hlavou do trávy. Vstal, oklepal se a znovu po mně vyjel. Tentokrát jsem uděla otočku a když to vypadalo, že mě srazí, vrazila jsem mu rukou do hlavy tak silně, že odletěl deset metrů. Chvíli jen tak leželn pak vstal a fascinovaně se na mne podíval. Já se jen ušklíbla. Až po mě vystartuje, chci udělat něco neočekávaného. A on po mě vystartuje, vím to. Otočila jsem se k němu zády a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na něj. Slyšela jsem takén jak ostatní, kromě Alexn zalapali po dechu. Byl dva metry ode mne a já jsem se odrazila, vyskočila vysoko, udělala přemet a dopadla za něj. Nejspíš jsem ho překvapila, jelikož se zastavil. Napětí bylo snad hmatatelné a já té vteřinyn co tam jen stáln využila. Skočila jsem na něj a povalila ho. Pak jsem rty přiblížila k němu a řekla:
,,Vzdáváš se?"
,,Ano, vzdávámn" řekl po chvíli a všichni si hlasitě oddechli.
Zamířila jsem směrem k Alex, která mě objala a pak se na mne podívala.
,,Bell, víš jak to bylo riskantní?! Mohla sis něco udělat. Jsme jen poloupírlky!"
,,Klid Alex. Nebylo to skoro vůbec riskantní a já vím, jsme jen poloupírky. Neboj, už to neudělám. Jen pokud to bude smrtelně důležité," řekla jsem a usmála se.
Se smíchem mě znovu objala.
,,Jo to znám."
Zamířili jsme směrem ke Cullenům, kteří na mě fascinovaně zírali.
,,To bylo vážně dobrý, Isabell. Ta otočka, jak si ho odrazila, ta ladnost při přemetu, vlastně při všem. Lepší boj jsem ještě nezažil a to věř, že já jich zažil dost." Ostatní horlivě přikyvovali. Pak se ozval Carlisle.
,,Myslím, že jsme vás podcenili. Váš výcvik byl určitě skvělý a to nepřeháním, když říkám, že Volturoivi určitě nemají nikoho lepšího," řekl a mrkl na mě.
,,Ale ano přeháníš. Nejlepší není jeden, ale to, co vznikne, když se spojí víc upírů. Věř mi. Mimochodem, kam se poděl Emmett?" zeptala jsem se.
,,Naštval se, ale neboj Rosalie je s ním, uklidňuje ho," řekl Edward.
,,No výborně! Když jste se tady tak seskupili, tak mají naši novorození co zabít," ozval se drsný hlas a mi se otočili.
,,Alice, neměli náhodou přijít až zítra?!" sykla jsem na ni.
,,Měli, ale rozhodli se, že přijdou dřív," řekla zkroušeně.
,,Nemáme šanci. Je nás sedm. Rosalie utěšuje Emmetta!" řekl Edward a Cullenovi hned přikývli.
,,Vzdáváte se nějak brzo," ozval se znovu ten odporný hlas a my je konečně uviděli. Horda novorozených a k tomu pár starých upírů. Odhadem asi padesát. Takže i v tom se Alice pletla.
,,Oni se možná vzdají, ale já ne," řekla jsem a vystoupila z řady. Cullenovi na mě zděšeně pohlédli a Alex mě strhla zpět.
,,Já jsem zde ta nezodpovědná, takže okamžitě přestaň, protože toto bych neudělala ani já, a to je co říct. Přišly jsme sem, abychom byly chvilku na svobodě ne, abychom se už nikdy nevrátily!" Poslední slova už křičela.
,,Neboj, budu tě chránit a mimochodem, chci použít moc, takže buď bez obav," řekla jsem a mrkla na ni. Zdálo se, že pochopila tak přikývla.
,,Já jdu taky!" zařvala.
,,SEBEVRAZI!" volali všichni novorození.
,,My jdeme taky!" zakřičel Carlisle a pak se obrátil k nám.
,,Zatáhli jsme vás do toho my, takže vás nenecháme bojovat za nás," řekl a všichni přikývli.
,,Na ně!!!" zařval opět náš protivník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama