Dědička trůnu-12. kapitola

24. prosince 2010 v 10:32 | Rosette
Pohled Alexandra
Ach jo. Iss už je zase s Alecem. Ti dva se milují až za hrob. Proč nemůžu mít taky já někoho takového? Kéž by mně alespoň miloval Edward tak jako já jeho. Od první chvíle jsem si ho zamilovala. Jeho bronzové vlasy, překrásný úsměv, sametový hlas... Jsem do něj úplný blázen! Škoda jen, že všichni letí na Bell. Sice ho nemiluje, ale ona už odmítla tolik kluků a upírů, že už vážně nevím. Jak ona to vůbec dělá?
Šla jsem chodbou rovnou ke svému pokoji. Vytáhla jsem klíče a odemkla. Pomalu jsem otevírala, i když jsem věděla, že se nic nezměnilo. Můj pokoj byl pořád stejný.
Mám hrozně ráda světlé barvy a tím se také liším od Belly. Na první pohled jsem si oblíbila tento pokoj. Dělala mi ho mamka se sestrou. Hádám, že mamka Iss usměrňovala s výběrem barvy, jelikož tohle byl spíš její styl.
Dále tu mám také koupelnu. Možná si někdo bude myslet, že je moc veliká, ale podle mně není. Je tak akorát. Pozvolným tempem jsem došla do šatny. Toto byla má oblíbená část mého pokoje. Bylo tam málo věci, ale to z toho důvodu, že se nám tam nevešly. Moje a Bellina společná šatna se nacházela na konci chodby tohoto patra. Já a sestra jsme měly jedno celé patro, kde byly naše pokoje plus ta šatna.
Ne, že by nám vadilo mít to společné s ostatními, ale táta řekl, že jeho dcery musejí mít jen to nejlepší. No, a tak to zůstalo.
Lehla jsem si na postel. Byla to tak dlouhá cesta a já jsem unavená. Jenže teď je ten ples. Možná bych mohla po chvíli odejít do svého pokoje. Problém je v tom, že mne a sestru vyzve k tanci celá Volterra a k tomu ještě příchozí upíři. Bohužel jak znám Aleca, nepustí Iss ze své náruče, a tak to zbude na mně. Snad si Iss alespoň odbude tanec s pár upíry...
Vstala jsem a vydala se do naší společné šatny. Chtěla bych to mít za sebou. Po cestě jsem narazila na Bell.
"Kampak jdeš?" zeptala jsem se zvědavě.
"Do šatny. Nemůžu najít žádné vhodné šaty, které by se hodily na tu dnešní slavnost. A ty? "
"Taky. Netěším se tam, radši bych spala, ale co bych neudělala pro svého milovaného otce?" řekla jsem ironicky a obě jsme se zasmály.
Vešly jsme do šatny a zůstaly stát. Před námi byly řady triček, šatů, jeansů, sukní, svetrů, mikin, bolerek a mnohých dalších kusů oblečení, které jsme si koupily nebo, které nám koupila mamka. Možná jsou tu také kousky od Jane.
"Tak co kdybychom to prošly a pak si vyměniliynázory a tak zjistily, které nám sluší?" zeptala jsem se a Bell mi odpověděla kývnutí. Hned jsme se rozeběhly do řad a vybíraly.
Po půl hodině jsme měly vybráno plno šatů. Naskládaly jsme je vedle kabinek, které se v šatně nacházely.
Pro nás obě to bylo velice těžké, ale nakonec jsme se dohodli, že je budeme střídat. Já jsem si vzala žluté, světle modré a zelené. Všechny se mi hrozně se líbily.
Bell si nakonec vzala černé, červené a stříbrné. Poté jsme se vydaly do oddělení bot. Věděly jsme do jakých barev vybírat a tak jsme byly za chvilinku hotové.
Já si vybrala žluté, zelené a modré. Jednak protože se mi líbily, ale hodily se i k mým šatům.
Bell si vzala černé, stříbrné a červené. Teď už nám zbýval jen účes.
S plnýma rukama jsme se vydaly do našeho salonku. Ten jsme si zařídily už před pár lety, aby jsme si nemusely dělat účesy v pokojích.
Posadila jsem Bell za sedadlo a začala ji česat. Po chvíli jsem měla účes hotový a vrhla jsem se na make - up. Když jsem měla hotovo, mohla se podívat do předtím zakrytého zrcadla.
Ve tváři se jí zračil údiv a i já jsem byla nad míru spokojená. Najednou mně objímala.
"Děkuji ti, sestřičko," zašeptala mi do ucha a já se usmála.
"Nemáš zač."
Posadila si mně do židle a tentokrát jsem byla netrpělivá já. Po deseti minutách měla i ona hotovo. Odkryla zrcadlo a já zírala s otevřenou pusou. Můj účes byl dokonalý.
Tentokrát jsem jí kolem krku skočila já.
"Děkuji ti, Bells. Je to nádherné a skvěle se to ke mně hodí."
"Nemáš zač." Poté jsme se šly obléci.
Já si jemně přetáhla přes hlavu zelené šaty a vzala si střevíčky. Potom jsem se podívala na Bell. Měla na sobě červené šaty a k tomu střevíčky, které si vybrala. Usmály jsme se na sebe a popošly k zrcadlu. Po pravdě, chvíli jsem myslela, že to přede mnou je někdo jiný, ale stejné pohyby mně ujistily, že jsem to já a má sestra. Vypadaly jsme božsky. Jako andělé seslaní na zem.
Najednou někdo zaklepal na dveře...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama