Dědička trůnu-10. kapitola

24. prosince 2010 v 10:31 | Rosette
Pohled Isabella
,,Pokud se vůbec vrátíte..." ozvalo se ze stínu.
Ten hlas jsem dobře znala a tak jsem se nemohla splést. A opravdu. Ze stínu vyšla Jane.
,,Ahoj!" vykřikli jsme s Alex naráz a už jsme ji objímali.
,,Konečně jste tady! Myslela jsem si, že to bez vás nevydržím. Nikoho neštvat, být hodná... Voltera bez vás... To je jako lidi bez krve..." řekla a my jsme se rozesmáli.
,,Takže my jsme krev, jo?" řekla jsem naoko naštvaně.
,,Ale no tak Iss nebuď naštvaná," řekla ublíženě.
,,No, dovol! Já a naštvaná. Ty jsi nám nějak změkla. To chce nějakej ten průšvih!" řekla jsem a dělala jsem, že přemýšlím.
,,No to by chtělo, ale za chvíli po nás Aro nechá vyhlásit státní pátrání jestli se mu nevrátíme. Já jako dar a vy jako..." Chtěla to doříct, ale já jí naznačila, že ne.
,,A vy jako... další dary," řekla a zasmála se.
Naráz jsme všichni vyšli a já s Alex jsme se ptali na nejrůznější věci Jane. Nakonec jsme došli k díře, která vedla do hradu.
Jeden po druhém jsme skočili do té tmy a pak nás Jane vedla přes Giannu. Ta na nás jen mrkla a Cullenovi pozdravila. Předem jsem jí poslala myšlenku, ať dělá, že jsme s gardy. Cullenovi přeci dostat malé překvápko, ne? Táta jim to řekne. Už to vidím.
,,Holčičky moje!" Bude nás objímat a pak to začne.
,,Já to ještě před odjezdem zdůrazňoval... žádný boj, ale vy né, vy prostě neumíte poslouchat..."
No pak se k němu ještě přidají tety a strejdové a nakonec mamka.
Cestou jsme už nikoho nepotkali a tak jsme za chvíli dorazili k obrovitým dveřím. Začali se pomalu otevírat. Škvírou v nich jsem viděla jak se Aro zvedá po boku má mamku a strýcové, kteří sedí vedle něj tety.
Vstoupili jsme dovnitř a začalo přesně to co jsem si myslela.
,,Holčičky moje!" zakřičel táta a už byl u nás.
,,Nám se po vás tak stýskalo. To ani nevíte jaká je to doba nemít vás tu. Žádné průšvihy... Celá Voltera jako by bez vás potemněla..." pak nám do ucha zašeptal, aby to Cullenovi neslyšeli, ,,o tom boji si ještě promluvíme."
Pak se vydal k překvapeným Cullenům a my jsme putovali z jedné náruče do druhé a vždy jsme slýchali to samé.
,,Tohle nám už nedělejte."
,,Měli jsme o vás strach"
,,Vy jste, ale zlobivé..."
A nakonec mamka.
,,Jestli tohle ještě někdy uděláte, tak si mně nepřejte. Já už vás nikdy nikam nepustím, to vám je snad jasné. Jste pro nás to nejdražší a vy se jen co jste venku vydáte do boje," řekla naštvaně a strýcové s tetami ji přikyvováním podporovali.
Pak se šli všichni přivítat s Cullenovými.
,,Jane? Kde je Alec?" zeptala jsem se nedočkavě.
,,Vy jste oba stejní. Jak jste jeden bez druhého je s vámi k nevydržení. Celou dobu co jsi byla pryč jen seděl a zíral do zdi nebo chodil po hradě jako tělo bez duše. Hrůza!" řekla a já se rozesmála.
,,Tak jak to, že zde není?"
,,Zavřela jsem ho v pokoji pro upíří vězně. Vážně s ním bylo k nevydržení," řekla jako by nic.
,,No to si za mně děláš srandu?!" zařvala jsem na celý hrad až se na nás otočili rodiče s tetami a strýci a k tomu ještě Cullenovi.
,,Zavřela mou lásku do vězení..." řekla jsem ublíženě a táta řekl.
,,Ne, nezavřela. To já. Bylo to s ním vážně k nevydržení, ale teď se běžte obléct na ples. Beztak jdete už pozdě. Je zde plno hostů," řekl a já měla co dělat, abych po něm nevyjela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama