Prosinec 2010

Nový dílky!!!

24. prosince 2010 v 14:06 | Rosette |  Novinky
Ahoj všichni,

mám tu pro Vás nové dílky povídek Dědička trůnu a My dark history!!! Tedy MDH 7. KAPITOLKU a DT 14. KAPITOLU!!! Berte to ode mě jako dárek k dnešnímu Štědrému dnu! Také Vám musím říct, že konečně mám všechny kapitoli povídek přehozené ze stmivani.eu sem! A jako poslední překvapení, začala jsem psát novou povídku s názve Zaprodaný život. 1. Díl jste si mohli přečíst už včera!


Krásné prožití Vánoc a Nového roku Vám přeje

                                                                          Rosette

My dark history - 7. kapitola

24. prosince 2010 v 14:00 | Rosette
POHLED LORELAIN
Forks. Malé městečko, kde se znají skoro všichni. Tedy tak to na mě alespoň působí. Deštivé počasí mi nevadí, ale to že jsou všude lesy mě deptá. Jsem zvyklá na velká města už z dob, kdy jsem byla dítě.
Vyrazila jsem svým BMW přes město do nemocnice. Ne, že by mi něco bylo, ale chtěla bych se zeptat zda tam nepracuje nějaký z Cullenů. Myslím, že by tam měl pracovat jeden z nich. Carlisle se jmenuje.
Zastavila jsem před vysokou budovou se zářícím nápisem nemocnice. Parkoviště bylo skoro prázdné, takže jsem mohla zaparkovat rovnou u vchodu. Vylezla jsem z mého autíčka rovnou do deště a rychle ho zamkla. Pak jsem se rozeběhla dovnitř.
Obklopilo mě teplo. Radiátory byly zapnuté na 5 a tak tu nebyl moc dobrý vzduch. Mě to, ale nevadilo, nemusela jsem dýchat.
Přešla jsem k sestřičce sedící za stolem. Byla staršího věku s pronikavě modrýma očima. Podle mě by měla být v důchodu, ale motat se do toho nebudu.
,,Dobrý den," pozdravila jsem slušně. Nechci, aby se tu o mě mluvila jako o nezdvořilé dívce, pokud tu budu muset zůstat.
,,Zdravím. Potřebujete něco? Vypadáte zdravě až na vaši barvu," řeklla a zkoumavým zrakem si mě prohlížela.
,,Ne, já jsem zdravá a bílá jsem už od narození, jen se chci zeptat, zda tu nepracuje pan Cullen."
,,Ó, tak to jste tu správně. Pan Carlisle Cullen je tu dokonce primářem. Bohužel tu, ale dnes není. Vzal si dovolenou. Mám mu něco vzkázat?"
,,Ne, děkuji. Asi nevíte kde bydlí, že?"
,,Vím, ale říct vám to nemohu. Pokud samozřejmě nejste příbuzná," tak to bude problém... Nejsem, ale což. Můžu se vydávat za jeho neteř.
,,Právě, že jsem. Jsem jeho neteř. Bohužel, naše rodiny se nestýkají a mě před nedávnem zemřeli oba rodiče. Zůstala jsem sama a tak jsme ho chtěla najít a říct mu tu smutnou událost."
,,Zajímavé. Ale pan doktor zaškrtl ve formuláři, že žádné sourozence nemá," odpověděla obratem.
Ježiši ta je zvědavá. Já se snad té adresy nedočkám.
,,To bude z toho důvodu, že se nikdy nepooznali. Má matka byla o 5 let starší a její rodiče ji odložili do dětského domova. Já jsem se však dopátrala toho, že mám strýce. Prosím, pomozte mi. Chci konečně poznat někoho z rodiny," nasadila jsem psí pohled a čekala.
,,No, dobrá. Tady na papírku máte jeho adresu. Ode mě to, ale nemáte."
,,Jistě, děkuji. A chtěla jsem se zeptat, nezemřel v blízké době někdo?"
,,Na tuto otázku vám, ale opravdu nemohu odpovědět."
,,Pardon. Jen mě to zajímalo. Děkuji, nashledanou."
Opět jsem vyšla do deštivého počasí a svým autíčkem jela na adresu pana Cullena. Třeba by mi on mohl říct, zda někdo nezemřel.
Kousel za městem jsem zabočila na lesní cestu, podle které bych se měla dostat k domu Cullenových. Byla to asvaltová cesta, kterou lemovaly lesy. Chvíli jsem jela mírně do kopce a pak zase z kopce. Nakonec jsem, ale opravdu dorazila před velikou vilu. Auta byla u ní, podle toho jsem usoudila, že jsou doma.
Vylezla jsem z auta a vydala se k domovním dveřím. Zaklepala jsem a v tu chvíli mi otevřela malá dívčina, tedy upírka. Měla černé ježeté vlasy a ustrojena do úzkých kalhot, bílé blůzy a černé látkové vesty.
,,Dobrý den, jsem tu správně u Cullenů?"
,,Samozřejmě, pojďte dál," ozval se můžský hlas zevnitř.
Skřítek mi uvolnil cestu a já vešla. Ocitla jsem se ve stylovém obýváku sladěném do béžové barvy. Na levé straně stálo pět upírů a všichni si mě prohlíželi zkoumavými pohledy.
,,Dobrý den, jsem Lorelain Volturiová," řekla jsem a oni se přikrčili do bojové pozice takže jsem radši pokračovala, než by po mě vyskočili.
,,Jsem tu na požádání tří bratrů. Nejsem tu proto, abych vám něco udělala, spíš protože někoho hledám," uvolnili se a žena s hnědými vlasy mi pokynula, ať si sednu na pohovku.
Sedla jsem si a oni kolem mě na další pohovky. Rozhlédla jsem se po jejich tvářích a chtěla začít, ale ten blonďák začal dřív než já.
,,Mé jméno je Carlisle Cullen, toto je má manželka Esmé a naše adoptivní děti Alice, Edward a Rosalie. Pak je tu ještě Emmett a Jasper, ti jsou ale na lovu. Pardon, za to, že jsme vás patřičně nepřivítali, ale jiní upíři sem často nezavítají," všichni se těď tvářili uvolněně a já si oddechla.
,,Jak uže jsem řekla, mé jméno je Lorelain Volturiová. Patřím do gardy a tři bratři mě sem vyslali, abyc našla jednu dívku. Její jméno je Isabella. Má prý nádherné čokoládové oči a není upír, ale ani člověk. Neznáte ji, že?"
,,Je nám líto, ale dívku vašeho popisu jsem nikdy nepotkal a myslím, že ani má rodina ne. My před sebou tajemství nemáme."
,,Škoda, jen jsme od neznámého upíra dostali dopis, že je krásnější než Rosalie Cullenová a taky pány zajímalo, jestli opravdu existuje někdo hezčí, než tady paní Cullenová," řekla jsem a pohledem koukala na Rosalii. Její tvář se při slově hezčí ztvarovala do nenávistného úšklebku, ale teď se zdálo opět normální. Nadechla jsem se a pokračovala.
,,Jinak, mohla také žít u nějakého člověka, který v blízké době zemřel. Prý, žije v lesem už 4 roky. Nevzpomínáte si na něco?"
Ve tváři kluka podobající se bohovi se objevilo překvapení. Myslím, že se jmenuje Edward. Zvědavě jsem se na něj koukla a pozvedla jedno obočí. Začal mluvit.
,,Možná vím, o koho jde. Jediný člověk, bydlící v okolních lesích je Charlie Swan, bývalý šerif. Do města moc nechodí, spíš jen pro jídlo. Bohužel, nevím o tom, že by měl někdy děti. Jen jednu dceru, Julii, která se však utopila v sedmi letech u útesů. Proto se přestěhoval daleko od moře," dopověděl a podíval se na mne.
,,Možná to on je. To by bylo skvělé, kdybychom ji našli! Volterra by opět ožila!" Vykřikla jsem a nedošlo mi, že na mě kouká pět párů upířích očí.
,,Proč by to bylo skvělé? Něco snad pro Volturiovi ta dívka znamená?" Zeptala se zvědavě Esmé.
,,Hodně, ale to vám nesmím říct," řekla jsem, ale Edward se rozzářil a začal mluvit.
,,Ani nemusíš. Mým darem je čtení myšlenek takže jsem se to už dozvěděl. Je to Arova dcera," řekl a všem přítomným spadla pusa snad až k zemi. Skvělé. Musím s pravdou ven.
,,Dobrá, je to pravda. Před roky v roce 2006 se Arovi a Sulpicii narodila dcera. Byla opravdu překrásná, učiněný zázrak. Jenže ji někdo uznesl a oniu ji už nikdy nespatřili. Ano, hledali ji, ale teprve teď se objevila stopa. Proto jsem tu. Teď to víte, ale prosím, nesmíte to nikomu říct. Nechť to zůstane jen v této rodině," vyzívavě jsem se podívala do jejich tváří, ale odpovědi se ujal Carlisle.
,,Samozřejmě, uchováme Volturijské tajemství a budeme vám nápomocni v hledání," Mile se na mě usmál a chtěl pokračovat, ale do dveří vrazili další dva upíři a zastavili se před námi.
,,Carlisle, byli jsme na lovu, ale když jsme zastavili na jedné mýtině, něco bylo v nepořádku. Byl tam náhrobní kámen! Náhrobní kámen Charlieho Swana!"

My dark history - 6. kapitola

24. prosince 2010 v 13:02 | Rosette
POHLED ISABELLY
Byla jsem opět v lese. Vonělo to tu domovem, který jsem nadevše milovala. Stejně tak i mého otce, který mě adoptoval. Je smutné, že se pravdu dovídám až teď, ale to už se změnit nedá.
Nevím, zda mám jít hledat svou rodinu, nebo mám zůstat zde. Vše ve mně vyvolává vzrušení, ale… rozhodnout se je velice těžké.
Chtěla bych poznat rodinu, do které jsem se narodila. I když mi bude rvát srdce, když budu opouštět tento les. Můj domov. Vždy bude na prvním místě. Pro mě navždy.
Najednou zašustilo listí nedalekého keře. Polekaně jsem vyskočila a čekala, kdo z něj vyleze.
Najednou vyšel medvěd. Usmála jsem se. Jeden z mých nejlepších přátel.
"Belli, vím, že ses rozhodla odejít, a proto ti dáváme tento dar. Jsou to šaty. Neptej se mě, kde jsme je vzali, ale pamatuj, že jsou přírodní. Dala ti je sama příroda. Vykoupej se v jezírku a obleč si je. Pak se nám ukaž. Poté tě odvedu do hor, někdo tam na tebe čeká."
Podal mi nádherné šaty. Vždy jsem takové chtěla. Jak pro princeznu.
Jezírko bylo kousek odtud. Když jsem byla menší, chodila jsem se do něj koupat.
Konečně se přede mnou zjevila louka na níž bylo. Všude rostly květiny různých druhů. Milovala jsem tento les a vše okolo něj. Připadalo mi to kouzelné a tajemné.
Svlékla jsem si své staré roztrhané šaty a vlezla jsem do vody. Byla příjemná na kůži. Namočila jsem si vlasy a nechala je chvíli ve vodě. Pak byly hezčí.
Když už jsem měla koupele dost, vylezla jsem. Pak se stalo něco co bych rozhodně nečekala. Byla jsem suchá. Jako kdybych se vůbec nemyla.
Jen jsem udiveně zavrtěla hlavou a vydala se ke svým šatům, které jsem si položila přes kámen. Bylo tam dokonce i spodní prádlo.
Oblékla jsem se a nazula si střevíčky, které ležely opodál. Kéž bych teď měla poblíž zrcadlo…
Najednou ke mně přicupitala veverka a přilítli ptáčci.
"My tě učešeme!" prozpěvovali a veverka přikyvovala.
Usmála jsem se a zůstala stát jako socha, aby mohli pracovat na mých vlasech. Vůbec to netahalo.
Nakonec bylo hotovo. Ptáčci odletěli a veverka utekla. Jen jsem na ně křikla tiché díky, ale myslím, že to slyšeli.
Pak přišla paní medvědice. Nejdřív mi nedocházelo, co to drží v rukou, ale když jsem to uviděla zblízka, došlo mi, že je to zrcadlo.
"Ó holčičko, tobě to tak sluší! Podívej se sama."
Podívala jsem se do zrcadla a namohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle že jsem já? Ta krásná dívka a já? To není možné. Ty šaty, boty... A ten účes...
Zvedla jsem ruku, abych se jí dotkla a ona udělala to samé. Takže jsem to já…
"Děkuji, děkuji za všechno."
"Nemáš zač, dítě, ale teď už pojď. Manžel tě dovede do hor."
Medvědice odešla a přišel ke mně medvěd.
"Opravdu ti to sluší. Dnes tě čeká velký den. Povstaneš před samotnou matkou přírodou," řekl a já se na něj vylekaně podívala.
"Já?! Pane bože, co jsem udělala. Jestli jsem se nějak provinila, něco udělala!"
"Klid dítě. Nic jsi neudělala. Paní příroda si s tebou chce promluvit."
"Dobrá, tak jdeme."
I když jsem ve střevíčkách nikdy nechodila, šlo mi to. Vcelku mě to i bavilo. Bylo to něco nového.
Cestou jsme potkávali různá zvířata, která se k nám přidala, takže jsme byli jako průvod. Každý jsme se znali a nikdo zde neměl spory. Kdyby měl, táta medvěd by ho vyhostil, stejně jako ostatní zvířata.
Nakonec jsme dorazili k horám. Medvěd došel k jedné skále, položil na ni ruku a něco zamumlal, tak, aby to nikdo z nás neslyšel.
Skála zakřupala a s puknutím se rozevřela. Za ní se skrývala brána. Vedle ní stáli dva vojáci s kopím v ruce. Jakmile nás uviděli, pochopili a vpustili nás dovnitř.
Ocitli jsme se na nádvoří zámku. Uprostřed byla kašna, ze které tryskala čistá voda. Všude byly sochy různých lidí, ale i zvířat.
Nakonec k nám přišel kluk, asi v mém věku. Chvilku na mě okouzleně koukal a pak promluvil.
"Isabella Maria Katrina Saritta Ann Volrury Swan, pojďte prosím se mnou. S vámi by měl jít ještě někdo a to pan medvěd. Pojďte."
Vydal se směrem k velikým dveřím. Trochu jsem se bála, ale medvěd byl po mém boku a já mu věřila.
Prošli jsme bránou a ocitli jsme se v kruhovém sále. Bylo to jako z pohádky. Zlaté sochy, klenba…
Když mladík s úklonou odstoupil, všimla jsem si, že přímo proti mně je trůn, na němž sedí žena s korunou na hlavě. Okamžitě mi došlo, kdo to je. Matka příroda.
Jako kdybych to dělala denně, uklonila jsem se. Stejně tak i medvěd.
Na její tváři to vyvolalo úsměv. Její oči se dívali na mě. Nevěděla jsem co na mně vidí, ale usmála jsem se na ni.
"Pojď ke mně blíž, dítě." Její hlas byl jako symfonie. Nádhera.
Pár kroků jsem k ní popošla. Byla jsem u schodů k jejímu trůnu a ona vstala. Popošla ke mně a chytla mou hlavu do svých rukou.
"Jsi výjimečná, děťátko mé. Sleduji tě od doby, co jsi přišla k panu Swanovi, tvému adoptujícímu otci. Naučil tě plno věcí a já pomalu sledovala jak rosteš. Tvá výjimečnost však není jen v tom, kdo jsou tvoji rodiče, ale i v tobě samotné. Máš dar mluvit se zvířaty i rostlinami. Jsi čistá a křehká. Jsi jako lilie ve světe hrůzy. Miluješ přírodu a neubližuješ jí. Naopak, chráníš ji. Nevinná dívenka v takovém světě. Ve světě, kde si každý ubližuje. Ach, jak to trhá mé srdce vidět tě trpět. Nedáváš to ne sobě znát, ale jsi zmatená. Já ti však poradím a pomohu."
Odklonila se ode mě a opět odešla ke svému trůnu. Nesedla si. Naklonila se ke svému sluhovi, jež byl blízko ní. Jen přikývl a odešel. Pak se otočila na mne a na ostatní v tomto sále.
"Tato dívka, nejčistší, nejobětavější a nejnevinnější člověk, který sem vstoupil, je pro nás jako lilie. Pomáhá ostatním, aniž by za to něco čekala. Nezabíjí, ani netrápí ostatní, ale pomáhá. V této historii se nenajde další dívka této rozmanitosti. A proto, proto se tě ptám. Isabello Marie Katrino Saritto Ann Voltury Swan, chceš se stát princeznou přírody?"
Velice mě to zaskočilo, ale zároveň potěšilo. Dvakrát jsem se nerozmýšlela a řekla jsem.
"Pokud mi bude nabídnuto takové štěstí, při němž budu moci pomáhat ostatním, přijmu to. A proto přijímám."
Královna se usmála a sklonila se ke sluhovi, který opět přišel. Tentokrát však nesl korunku. Opatrně uchopila do rukou korunku a přišla ke mně.
Položila mi ji na hlavu a poté se svými rty přiblížila k mému uchu.
"Bienvenue parmi nous, une jeune princesse."


Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona mě uchopila za ruku a vyšla se mnou schody. Pak na celý sál řekla.
"Přivítejte novou princeznu přírody. Nechť jsme jí všichni nakloněni. Vodo, vzduchu, ohni. země, očistěte ji!"
Najednou se kolem mě začal motat vítr a ovanul mi celý obličej. Poté oheň. Obklíčil mě. Země, kolem mě udělala kruh kytek a voda mě obalila vodou. To vše se kolem mě motalo a na prstě se mi zjevil prstýnek. Chvilku jsem si ho prohlížela a pak mi došlo, že mám na krku náhrdelník, v uších náušnice a na ruce náramek. Vše jsem to sjela pohledem, tedy kromě náušnic, na ty jsem neviděla. Těch jsem se dotkla. Na všem byly kytky. Prostě nádhera...
Vše jsem to cítila, ale spálená ani mokrá jsem nebyla. Pak vše zmizelo.
Lidé i zvířata kolem mě začala projevovat radost a já štěstí.
Královna mě objala a do ucha mi zašeptala.
"Řekla jsem ti: Vítej mezi námi, mladá princezno."

My dark history - 5. kapitola

24. prosince 2010 v 13:00 | Rosette
POHLED ARO
Ach, to je tak skvělé, že jsme na stopě mé malé berušce. No, nejspíš už velké, ale to je jedno. Konečně se mi vrátí moje holčička! Myslím, že jsem teď ten nejšťastnější upír na světě. No, spíš já a moje žena Sulpicie. Je hrozné ztratit dceru a nevidět ji vyrůstat. Kéž by se to nikdy nestalo. Jestli se vrátí, tak ji budeme více hlídat, aby nám ji zase nikdo neunesl.
Šel jsem pomalu do jejího starého pokoje. Byl tak malý, ale krásný a má holčička tu skoro vůbec nespala. Proč jen ji musel někdo unést? Proč?!
Byl jsem naštvaný, a to hodně. Málem jsem rozbil její postýlku. Zděšeně jsem se na sebe podíval do zrcadla. Rychle jsem se vypařil z jejího pokoje, a šel do naší ložnice.
Pomalu jsem otevřel dveře, ale Sulpicie tam nebyla. Zase jsem je zavřel a šel k Lorelain, ji trochu popohnat.
Po chvíli jsem stál u jejích dveří. Zaklepal jsem. Nikdo se však neozval. Zkusil jsem to silněji, avšak ani teď mi nikdo neodpověděl. Otevřel jsem dveře. Skříně byly otevřené a polovina věcí chyběla. Najednou jsem uslyšel Marca jak mě volá.
"Aro!"
Upíří rychlostí jsem dorazil do velkého sálu. Stála tam Lorelain a moji bratři.
"Ano?"
"Lorelain už odjíždí. Zavolal jsem tě, protože jsem měl dojem, že ji budeš chtít něco říct," řekl Marcus a šibalsky na mě mrkl.
"Díky, Marcu, samozřejmě, že jí chci něco říct," řekl jsem a obrátil jsem se směrem k ní.
"Lorelain, jsem rád, že tam jedeš ty jako žena. Iss možná najdeš v lesích, ale mělo by to být kolem Forks. Možná hledej podle toho, kdo umřel, ale vážně nevím. Nemyslím si, že by Isabell byla nahlášená jako občan města nebo chodila do školy. Popravdě, nevíme skoro nic. Její popis znáš, takže by jsi ji měla najít rychle. Pokud se ti povede najít něco o ní, okamžitě volej. Když ji najdeš, volej hned, avšak jestli bys ji našla a něco by jí bylo, nejdřív jí pomoz, pak volej. A teď můžeš jít. Hodně štěstí," dokončil jsem svůj proslov a s výdechem štěstí se na ni naposledy podíval.
Doufám, že ji najde. Bylo by nádherné mít Bellinku zpátky doma. Konečně by byla Volterrská princezna zpět a my bychom začali pořádně vládnout! Z přemýšlení mě vytrhl Caiův hlas.
"Aro, jde Heidy s jídlem," řekl a v očím mu zablýsklo.
"Mám hlad," řekl jsem po pravdě a přešel jsem k trůnu.
Po pár vteřinách vešla do sálu i garda. Všichni nás pozdravili a stoupli si na svá místa.
Pak vešla Heidy.
Moc se mi líbila jedna menší dívenka. Typoval bych ji na 16 let. Měla černé vlasy po ramena a zelené oči. Její postava byla štíhlá, ale boky byly širší. Její poprsí bylo malé, ale to nehrálo roli.
Přistoupil jsem k ní a dotkl se jí. Co mě však udivilo, bylo, že měla dar. Dost silný dar, který se projevoval i v jejím lidském životě. Okouzleně jsem na ni zíral.
Poté jsem jí podlomil kolena a vzal ji do rukou. Byl jsem pevně rozhodnut ji přeměnit. Všichni na mně nechápavě zírali, ale mě to bylo jedno. Odnesl jsem jí do volného pokoje.
Byl to pokoj s koupelnou i šatnou. Lehce jsem ji posadil na postel.
Vyděšeně na mě zírala. Hlavně na mé oči. Rozhodl jsem se ji zeptat na pár věcí.
"Jak se jmenuješ, dítě?"
"Dorothy Heestller."
"Dobrá. A jak ti říkají?"
"Doro nebo Dory. Prostě Dora," řekla a mně připadalo, že ji pomalu strach opouští.
"A kolik ti je?"
"17." Aha, já ji typoval na 16. Můj odhad se zhoršuje…
"Hmm… A kdepak máš maminku nebo tatínka?"
"Nevím… Bydlela jsem s nimi, ale pak mi řekli ať odejdu, že už mě nechtějí. Tak jsem jezdila po městech. Peněz jsem měla dost, protože mi je dali. A pak jsem narazila na tu paní a ta mě chtěla provést s ještě pár lidmi po tomto hradu. Souhlasila jsem, vždy mě zajímaly památky. No, a pak jsme vešli do té místnosti a všichni ti lidé se vrhli na ostatní, jen vy jste přišel ke mně a odnesl jste mě sem."
"Mé jméno zní Aro Volturi. No, a ty máš velice zajímavý dar, víš o něm?"
"Myslíte zmrazení něčeho?" zeptala se mě a já přikývl.
"Právě kvůli tomu mě rodiče vyhodili. Prý jsem prokletá."
"No, dítě a co kdybychom ti poskytli domov my? Mám však jednu podmínku," řekl jsem tajemně a ona se na mě podezíravě podívala.
"Ráda bych s vámi zůstala, ale jaká je ta podmínka?"
Vstal jsem a přiblížil jsem se ke dveřím. Zamkl jsem je a otočil jsem se zpátky na ni.
"Doro, copak sis nevšimla toho rozdílu? Mé oči jsou rudé, má pokožka bílá, jsem rychlejší než lidé… Jsem upír!"
Zděšeně se na mne podívala a začala se pomalu posouvat na druhý konec postele.
"Ne, děvenko, necouvej. Dám ti věčný život. Jsem se svými bratry něco jako král upírů. Velíme jim a tebe bych velice rád zařadil do našich řad. Mohla by jsi pak být v gardě," řekl jsem vyzývavě a podíval jsem se na ni.
"To je kvůli mému daru, že? Kvůli tomu prokletí!" vykřikla a já se podíval do jejích zelených očí.
"Není to prokletí, ale výjimečnost. Nabízím ti nadlidskou krásu, sílu, bystrost, rychlost a tvá moc zesílí."
"Dobrá stanu se upírem, ale přeměňte mě vy," zašeptala skoro neslyšitelně, ale já ji slyšel.
"Samozřejmě," řekl jsem a pomalu jsem se k ní přibližoval.
"Teď?!" vykřikla zděšeně.
"A kdy jindy?" zeptal jsem se zvědavě a pak jsem dodal: "Čím dřív, tím líp."
Pak jsem se jí zakousl do hrdla. Její krev byla sladká, ale nebyla nejlepší. Vpustil jsem do ní jed a odtrhl jsem se.
Chvíli jsem čekal a pak sebou začala trhat a mně v tu chvíli došlo, že se mi to povedlo.
Přeměna začala…

My dark history - 4. kapitola

24. prosince 2010 v 12:56 | Rosette
POHLED ISABELLA
Ani nevím jak, ale musela jsem usnout. Probudila jsem se do zářivého rána se zpěvem ptáčků. Tentokrát však nebyl šťastný jako obvykle, ale smutný. Věděla jsem proč. Včera zemřel můj otec, Charlie.
Sice byla pravda, že to nebyl můj pravý otec, ale co na tom! Tamten mne opustil a já zůstala sama. Děkuji tomu neznámému jež mně přinesl k Charliemu když jsem byla novorozeně.
Zatřepala jsem hlavou. Ladně jsem vstala a vydala se zpět k chaloupce kde jsem strávila většinu svého života. Konečně jsem tam došla.
Chalupa byla zděná, ale střechu měla dřevěnou. Vešla jsem do první místnosti. Kuchyně. Byla to skromná zastaralá kuchyňka. Žádné moderní spotřebiče i když s těmi mě táta také naučil dělat. A to když mu ho jedna paní dole z města půjčila domů. Charlie vždy dokázal každého přesvědčit.
Dále jsem vešla do jídelny. Moc jsme tu nebývali, vlastně jen když mně učil nebo když jsme jedli. Jinak nikdy. Jen včera to byla výjimka.A tady také zemřel.
Dále se dalo vejít do tátovi ložnice. Byla hodně stará a já mu říkala ať si vezme tu mou, ale on jen odmítavě zatřepal hlavou a řekl, že ta zůstane navždy má.
Vrátila jsem se zpět do jídelny a odtamtud zpět do kuchyně. Poté jsem zamířila ke svému pokoji. Byl malý, ale útulný. Tenkrát prý patřil dědově sestře, jenže ta zemřela dřív než jsem sem přišla já. A tak se to po mé dospívání stal mým útočištěm stejně jako les.
Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se zpět do Charlieho pokoje pro dopis, který se nacházel ve staré šperkovnici po tátově mamince.
Hned jak jsem vešla, uviděla jsem ji. Ležela na Charlieho nočním stolku. Byla to malá šperkovnička, ale já věděla, že se v ní skrývá tajemství mé minulosti.
Jemně jsem její víko uchopila a pomalu otevírala. Uvnitř ležel srolovaný dopis a vedlě něj plno ceností. Lehce jsem sáhla pro dopis v domění, že se rozpadne, ale nestalo se. Byla na něm pečeť. Nebyla však k přečtení a ani obrázek, jež tam dříve byl se rozmazal.
Odendala jsem pečeť a rozložila dopis. Bylo tam písmo úhledné a stejné jako kdyby bylo napsané na počítači. Ale nebylo. Zřejmě byly vidět kaňky, jež nadělalo pero co po tomto papíře psalo. Stálo tam:

Isabello,
pokud se ti do ruky dostal tento dopis je zřejmé, že ten stařík buď zemřel nebo neuposlechl má slova. Mám povinnost říci ti něco o tvé rodině a vyjasnit ti pár tajemství okolo tvého života.
Narodila jsi se roku 2006 Arovi a Sulpicii Volturi. Máš také dvě tety a dva strýce. Všichni tě nadevše milovali, ale já jim nevěřil. Musel jsem tě od nich dostat. A tak jsem tě unesl a dal k výchově milému staříkovi.
Často jsem tě pozoroval a tak vím, že máš schopnost dorozumívat se se zvířaty a rostlinami. Je to velice zajímavé, ale myslím si, že k tomuto nadání přibudou ještě další.
No, zpět k tvé rodině. Víš, nikdo z vás není člověk. Tvá rodina jsou upíři a ty, ty jsi poloupír. Tvá matka milovala tvého otce, upíra, a on miloval ji. Z této věčné lásky jsi vznikla ty.
Aro, Caius a Marcus jsou vládci upírského světa a sídlí ve Volteře, ve tvém rodném městě.
Možná ti to připadá jako blbost, ale to není pravda. Pro tebe je toto realita.
Existuje ještě mnoho upírů, ale jen málo poloupírů. Existují také pravý vlkodlaci jež se mění za úplňku a působí na ně stříbrné kulky a existují také měniči. Vlkodlaci, kteří se mohou změnit kdy chtějí a kde chtějí. Problém je v tom, že když se přemění jsou nazí. Nepůsobí na ně také stříbrné kulky.
No nic, zpět k tvé rodině. Upíry nezabiješ pomocí kolíků. Ne. To je blbost, kterou ztvárnil nějaký blbec. Teď si nevzpomenu jak se jmenoval, ale měl bych, protože upíři mají převelikou paměť a stačí jim něco jednou přečíst a nezapomenou to. Máme také různé dary. Telekinéze, vidění budoucnosti...
Tvá rodina se živý lidskou krví, ale existují také upíři jež se živý krví zvířat. To jsou například Denaliovi a Cullenovi.
Nevím jakou obživu si zvolíš ty, ale dávej pozor na to, že ve Volteře je pití krve lidí z města zakázáno a trestáno smrtí. Lidi dovádí Heidy z různých zemí.
No, a teď k upířím zákonům. Ano, je to srandovní, ale upíři mají také zákony. Nesmíš prozradit naši existenci lidem! Trest je smrt. Ukázání se lidem na slunci je také zakázané. Upíři září jako diamanty, ale u tebe by mělo být vše jiné.
Vím, že máš plno dalších otázek, ale ty ti zodpoví až tvá rodina, pokud se s nimi shledáš.
Takto se s tebou loučím na delší dobu, ale pamatuj! Já jsem se v tvé rodině zmýlil a tak nedělej stejnou chybu jako já. Sbohem Volterská princezno!
Váš přítel
Chvíli jsem tam stála a pak mi vše došlo. Já mám pořád rodinu, která mně ztratila. Neopustila, ale ztratila!
Rozhodla jsem se ovšem popřemýšlet, ale ne tady, v lese...

My dark history - 3. kapitola

24. prosince 2010 v 12:52 | Rosette
Pohled Marcus
K čertu! Kde je zase ten Aro? Pořád je buď v jeho a Sulpiciině pokoji nebo v Issině pokojíčku. Ach, naše malá Issis. Kéž by se stal zázrak a ona se zde najednou objevila. Jenže to už snad ani není možné...
,,Pane!" Uslyšel jsem Lorelainin hlas. Zastavil jsem se a čekal až ke mně přijde.
,,Pane! Představte si, že přišel dopis."
,,No, tak přišel dopis a co já s tím?" Vyjel jsem po ní a pomalu jsem odcházel. To co, ale řekla mně donutilo se zastavit.
,,Přišel další anonymní dopis od únosce princezny Isabelly."
,,Co- cože? Kdy?"
,,Teď, pane. Hned jak jsem ten dopis viděla utíkala jsem za vámi."
,,To je dobře. Svolám bratry a ten dopis nikdo neotevře, jasné?! Za pět minut ho chci donést do velkého sálu!" Řekl jsem a odcházel.
,,Ano, pane." Řekla Lorelain. Šel jsem rovnou k Issinu pokoji. Samozřejmě tam Aro byl.
,,Aro, mám pro tebe novinku." Řekl jsem.
,,Hmm..."
,,To se ani nezajímáš o co jde?" Zeptal jsem se nevěřícně.
,,Promiň Marcusi, ale právě jsi mě vyrušil z proudu vzpomínek na Bellinku."
,,No, a právě o ni jde. Ten neznámý únosce poslal další dopis. Máme se sejít ve velkém sále a přečíst si ho."
,,A to jsi to nemohl říct dřív?" Zařval a už byl pryč. No jo, pokud jde o Iss je hned všude.
No, a teď honem ke Caiovi.
Toho jsem našel v knihovně s knihou v ruce. Zrovna četl svou oblíbenou knihu. A to příručku bojových umění.
,,Caiusi, pojď budeme muset jít do velkého sálu jinak Aro zešílí."
,,Proč?" Zeptal se nechápavě.
,,Jelikož přišel dopis od únosce Isabell." Řekl jsem a on se zamračil.
,,Dobrá, jdeme. Zajímalo by mě co píše tentokrát. Omluvu?"
,,Nech toho Caie. Je to hrozné, že ji unesli, ale musíme se s tím smířit. Pokud nám tedy nedá náš neznámý nějaké informace o Iss." Řekl jsem a přitom se mi zadrhával hlas.
,,Ale Marcu nehraj si na drsňáka. Iss byla poklad, prostě zázrak a bez ní je to zde na nic. Mimochodem své pocity jsi nikdy nedokázal uchránit před námi." Řekl a vešel do sálu, kde už byli všichni. Tím myslím Aro a Sulpicia a k tomu ještě moje a Caiova žena.
Posadil jsem se k nim a čekal. Za chvíli se ve dveřích objevila Jane s dopisem v ruce. Na všechny se usmála a pak předala dopis Arovi.
Počkali jsme než odejde a pak jsme se nahrnuli k Arovi. Otevřel narychlo přelepený dopis a natočil ho k nám. Očima jsem přelétl slova.
Milí Volturiovi!
Opět vám píšeme o vaší překrásné avšak unesené dcerce. V této době vypadá na osmnáct a její krása přesahuje tu upíří. Dokonce i Rosalie Cullenová je proti ní nula.
Žila u staršího pána daleko od vás takže jste ji nemohli a ani nemůžete vypátrat kde je.
Má velice zajímavé schopnosti, ale to vám nebudu říkat. Jen vám řeknu to, že její medailonek zdobí její krk dodnes a její jméno je pořád stejné akorát se k tomu přidalo příjmení jejího "adoptujícího" otce.
Doufám, že ji opět najdete a získáte zase své původní postavení jelikož toto postavení, které právě máte je nulové.
Sbohem
Váš milovaný únosce...
,,Hraje si s námi," procedil jsem skrz zuby.
,,Klid. Hlavní je, že je živá." Řekl Caius.
,,To ano, ale něco mi na tom nehraje." Řekl Aro s úsměvem.
Ajaj zase ho přepad nápad kde by mohla Bellinka být.
,,Copak," zeptal jsem se.
,,Píše se zde, že je hezčí než Rosalie. No, a Cullenovi bydlí ve vesnici kde jsou lesy. Měli bychom někoho poslat to okouknout." Řekl a lišácky se usmál a to znamenalo, že si je tím skoro jistě jisty. Doufejme...
,,Dobře... Lorelain!" Zařval jsem.
,,Pane..." Přišla jako vždy okouzlující.
,,Jedeš do Forks zjistit něco o Iss... Připrav se... A potom za námi přijď dáme ti pokyny..." Řekl jsem a ona přikývla a odešla.
,,Výborně! Jsme na stopě Isabelle, mé dceři a Volterské princezně!" Vykřikl a myslím, že to museli slyšet všichni na hradě.
Ale byla to pravda. Byli jsme na stopě Isabelle...
Vypravěč
Všichni se radovali i když neměli zaručeno, zda je to pravda. Tím těžší by bylo zklamání, ale oni měli naději a doufejme, že ji neztratí...

My dark history - 2. kapitola

24. prosince 2010 v 12:50 | Rosette
Pohled Isabella
Ahoj! Jmenuji se Isabella Maria Katrina Saritta Ann Volturi Swan. Je mi 17 let. Můj život byl podle mně lehký a vůbec ne záhadný, ale to se mělo změnit.
Když jsem byla malá vyrůstala jsem u staršího pána. V šesti letech jsem se dozvěděla něco o své minulosti.
K otci, Charliemu Swanovi mně donesl pohledný mladý muž a říkal, že nutně potřebuji domov. Když se ho táta (tak jsem mu začala říkat) zeptal co je s mými rodiči, odpověděl mu, že to byli bezdomovci, kteří umrzli a jejich poslední prosba byla, ať mi zajistí domov a, že mu nemá připadat divné nic, co se bude okolo mne dít. Pak mne neznámí políbil na čelo a odešel do noci.
A tak si ten muž vybral 60 letého pána. Přesněji mého otce, který neměl to srdce dát mně pryč.
Staral se o mne jako o vlastní a vůbec mu nepřipadalo zvláštní, že jsem po čtyřech letech byla dospělá. Tedy sedmnáctiletá.
Jméno, které jsem měla vyryto v medailonku mi nechal, jen za něj ještě dodal Swan po něm. Otec byl policista v důchodu a tak měl naspořeno plno peněz, ale přece jen chtěl žít v lese v malé chatce, kde jsme také žili.
Do školy jsem nechodila jelikož mně vše naučil a vysvětlil. Já nikdy nepotřebovala nic říkat dvakrát takže ze mně měl chytrou žákyni. No, a myslím si, že nechtěl, aby mně někdo poznal, prý by mi mohli něco udělat a já mu věřila...
Mým domovem, ale nebyl jen on a chata, ale také jsem se (ani nevím jak) začala dorozumívat se zvířaty, stromy a různými rostlinami. Proto je můj druhý domov les. Trávila jsem v něm většinu času a když jel táta na nákup nebo mi něco koupit nebyla jsem v naší chatičce, ale v lese. Prostě doma...
Když jsem mu řekla o mém malém tajemství, usmál se a po sté řekl, že jsem výjimečná. A já jsem si to myslela také.
Nakonec se stalo, že mým učitelem nebyl jenom táta, ale i starý medvěd, který mně jako by vzal do rodiny a také jelen se svým stádem...
Měla jsem se dobře až do doby kdy můj otec zemřel Stalo se to velice náhle a něco mi to vzalo, ale zároveň přineslo...
MINULOST
Seděla jsem na židli v jídelně a naproti mně můj otec. Jídelna byla středně veliká. Kolem pokoje byli skříňky a uprostřed stůl se čtyřmi židlemi. Jako obvykle jsem měla hodinu učení...
,,Tati, co budeme dneska mít?" zeptala jsem se.
,,Holčičko, všechny knihy, všechny vědomosti, vše co jsem znal už umíš. Dokonce už umíš s mobilem, který jsem pro tebe koupil. Postup s kreditní kartou jsem tě také naučil. Vše už znáš..." řekla a dostal svůj obvyklý záchvat kašle.
,,Musí, ale existovat něco co nevím..."
,,No, zbytek tě naučí život, Bellinko. Je jen jedna věc kterou nevýš ty ani já v ní nemám jasno," dodal zamyšleně a toho jsem se chytila.
,,Co tati? Copak? Tati řekni mi to!" řekla jsem a v sedě si dupla, čímž jsem ho rozesmála.
Smál se chraplavým smíchem a já na něj ublíženě koukala.
,,Možná vypadáš na sedmnáct a chytrá si na třicet, ale pořád jsou tu tvé pravé roky takže se chováš na čtyři," řekl a smál se dál a tím mně dostal, smáli jsme se spolu.
,,Počkej," řekl když jsem se chystala ho zase prosit, aby mi to řekl a tak má otevřená pusa sklapla.
,,Víš, všímám si, že to co mi k tomu všemu řekl ten mladý muž, kterými dal tebe, se vyplňuje. Neříkal jen, to co jsem ti nedávno převyprávěl, ale říkal také, že brzy budeš rychlejší, silnější, uvidíš lépe a uslyšíš lépe. No, a to vše se splnilo plus ještě k tomu, že se dorozumíváš se zvířaty, rostlinami a stromy. Jak jsem řekl jsi výjimečná, ale dal mi ještě něco?" řekl záhadně.
,,Co?"
,,Tvá nedočkavost mi připomíná mne samého když jsem byl mladý, holčičko moje. Ale zpět k tématu. Dal mi dopis a až budu umírat mám ti o něm říct přesněji ti ho dát. A ten čas nadešel."
,,Ale ty neumíráš," řekla jsem a láskyplně se na toho vrásčitého staříka, který mi byl, je a bude otcem usmála.
,,Issinko moje. Jsi už dospělá a máš život před sebou, ale já ne. Zbývá mi jen pár dní možná dokonce pár minut."
,,To ne, tatínku. Já tě mám moc ráda," řekla jsem a zvedla jsem se ze židle. Trucovitě jsem si dupla a posadila se k jeho nohou.
Jen se usmál a začal mne hladit po vlasech. Já si položila hlavu na jeho kolena.
,,Děvenko, taky tě mám moc rád. Jsi pro mně jako má dcera, kterou jsem nikdy neměl. Jsi jako sen, který se mi splnil. Jsi vše co je mi na světě nejdražší, ale já musím jít dál. Musím tě opustit. Ten dopis najdeš ve šperkovnici spolu s tím co ti dávám. A prosím tě, až zemřu svolej zvířátka a pohřbi mně v lesíku. Nechci být pohřben dole ve městě. Nechci..." Bohužel nedořekl. A já uslyšela jak mu vynechalo srdce a pak ztichlo navždy.
,,Nééé!" vykřikla jsem a začala ho hladit po ruce.
,,Tatínku neopouštěj mne."
Ale opustil...
Seděla jsem tak hodinu, možná dvě a pak si vzpomněla na jeho poslední přání, být pohřben v lese.
Vyběhla jsem ven a do lesa zakřičela.
,,Volám vás přátelé! Přijďte všichni sem, prosím..."
Hned se seběhlo několik pum, stádo jelenů včele s mým učitelem, medvědi a jiná zvířata. Stromy jako by se ke mně natočili a naklonili stejně jako rostliny
,,Můj otec zemřel a jeho posledním přáním bylo být pochován v lese mezi vámi a mnou. Doufám, že mi pomůžete na paloučku kde je jezírko vyhloubit do země díru a uložit tam jeho tělo...Tímto vás i prosím, dovolte mi to," řekla jsem přes závoje slov a doufala.
Po chvíli se mi v hlavě ozvala odpověď od medvěda, mého učitele, který byl také pánem lesa, jak jsem se dozvěděla.
,,Isabell, dovolujeme ti, abys ho pohřbila na palouku kde jsme všichni strávili krásné chvíle. Bude nám také ctí být při pohřbu a pár z nás už kope jámu. Máš naši důvěru."
,,Děkuji vám všem," odpověděla jsem a každému v lese poslala své díky.
A tak se konal pohřeb. Pár zvířat doneslo dary, a také náhrobní desku. Jen jsem kývla hlavou, že děkuji jelikož jsem přes závoje slz, které šli proudem nemohla odpovědět.
Na náhrobní desce stálo:
Zde leží pohřben, muž jež zůstane v našich srdcích navždy
Charlie Swan
Všem jsem poděkovala a za pomoci medvěda vstala.
,,Iss, jestli chceš můžu zde s tebou být..."
,,Ne, děkuji. Se svým trápením se musím vyrovnat sama a navíc ty máš ještě rodinu o kterou se musíš postarat," řekla jsem a pokusila se usmát.
,,Ty jsi naše rodina Bell. A vždy jí budeš. Tento les je tvůj domov a vždy bude. Zítra za tebou přijdu, teď tě, ale nechám o samotě." Řekl a všichni se pomalu začali vzdalovat až zmizeli úplně."
PŘÍTOMNOST
Já se svalila k hrobu a schoulila se do klubíčka. Tady leží můj otec. Věděla jsem, že louku nenechal medvěd jen tak. Cítila jsem lízkost pár pum, kteří mně měli hlídat, ale mně to bylo jedno.
Můj starý život skončil a já tušila, že přijde čas kdy se budu muset vrátit k lidem. Nejdříve se, ale podívám na ten dopis od neznámého... Zítra...

My dark history - 1. kapitola

24. prosince 2010 v 12:49 | Rosette
Další díl... :)

My dark history - prolog

24. prosince 2010 v 12:46 | Rosette
Nová povídka. Snad se bude líbit. :P :)

Děj
Píše se rok 2006 a Volturiovi bijí na poplach. Po porodu Arovy ženy, Sulpicie, jejich krásná dcera zmizela. Je to poloupírka takže do čtyř let bude plnoletá. Po roce je skoro jisté, že Volturiovi svou princeznu už nenajdou, ale nikdo se nevzdává naděje. Aro, jeho žena, bratři i manželky bratrů vědí, že by ji hned poznali podle jejích čokoládově hnědých očí, ale je vůbec Volterská princezna naživu?

Život není spravedlivý-17. kapitola

24. prosince 2010 v 11:53 | Rosette
POHLED ISABELLY
Seděla jsem v křesle, kousek od mé postele na níž spinkali moji andílci. I když nebylo ani pět hodin po porodu, cítila jsem se skvěle. Vždycky jsem se v této rodině cítila dobře, ale teď, když jsem porodila, je to ještě lepší.
Zavřela jsem oči a vzpomínala na časy, které byly dříve krásné a najednou bolestné. Před zavřenýma očima mi běžela minulost.
Seděla jsem na Edwardově posteli. Na posteli, kterou nechal udělat jen pro mě, kdybych u něj spala. Všichni byli pryč, jen já a Edward jsme zůstali u Cullenů.
Dnes jsem tu měla spát a to, že jsou ostatní pryč, se mi líbilo, ne, bylo to skvělé. Ed šel pro mé jídlo s tím, že mám počkat. Čekala jsem a zároveň se připravovala na to, co chci udělat.
Konečně se ve dveřích objevila jeho hlava. Usmíval se na mě a já na něj. V rukou držel tác, na němž byl velikánský talíř s jídlem. Podle vůně vajíčka. Postavil je na psací stůl a podal mi příbor. Vstala jsem a sedla si ke stolu. S díkem a chutí jsem se na to vrhla.
Po pár soustech jsem byla poloplná. Hlad byl zažehnán a i když by se do mě ještě něco vešlo, stačilo mi to. Prozatím.
Otočila jsem se na Edwarda, který mě zaujatě a zároveň zamračeně pozoroval, natažen na posteli. Z jeho očí se dalo jasně vyčíst, že si myslí, že jsem toho snědla málo.
"Už nemůžu. Děláš toho moc!" zalhala jsem.
Vstala jsem a vydala se k němu. Teď byla má chvíle. Klekla jsem si na kousek postele a opřela se dlaněmi o jeho hruď, čímž jsem ho donutila lehnout si celou vahou na záda.
Překvapeně se na mě podíval, ale neprotestoval. Sklonila jsem se a vášnivě ho políbila. Zapojil se. Odhodlala jsem se tedy k dalšímu kroku, rozepnutí jeho košile.
Chvějícími prsty jsem se dotkla jeho košile. U třetího knoflíčku mě zastavil. Ukončil náš polibek a podíval se mi do očí.
"Bells, nemůžeme."
"Můžeme," zašeptala jsem zadýchaně a znovu ho začala svlékat. On však byl rychlejší. Chytl mě za zápěstí a překulil na záda. Ruce mi tiskl nad hlavou.
"Bello, mohl bych ti ublížit. Řídíš se svými hormony. Já myslím čistě, ale je to těžké. Nemůžeme."
"Přestaň, Edwarde! Neublížíš mi! Miluji tě a chci tě!"
Vyklouzla jsem mu z pevného sevření a chytla za lem své košile. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Silně jsem trhla a přetrhla tak všechny knoflíčky. Odhalila jsem tak svou černou krajkovou podprsenku.
Opět jsem se mu zadívala do očí. Byly černé. Jeho oči s úžasem hleděly na má prsa. Trochu jsem se zastyděla, ale věděla jsem, že jsem na správné cestě.
"Chci to," zašeptala jsem.
Než jsem to stačila postřehnout, má halenka byla na zemi. Usmála jsem se a nabídla mu své rty.
Naše jazyky hrály dokonalou souhru. Jeho ruce mapovaly mé tělo kousek po kousíčku a ani já nebyla po zadu. Rozepnula jsem mu košili a svlékla ji z něj.
Ucítila jsem jeho rty na krku. Slastně jsem zapředla. Postupoval rty přes okraj mé podprsenky, po břichu až k mým jeansům. Přestal. Nadzvedl se na jeden loket a nemožnou rychlostí je ze mě strhl. Ležela jsem před ním jen v kalhotkách a podprsence, což bylo velice nefér.
Přehoupla jsem se přes něj a líbla ho všude kam se dalo. Bříšky prstů jsem ho hladila po vypracovaných svalech a místy ho políbila. Rozepla jsem mu pásek a stáhla z něj těsné kalhoty.
Nejspíš se vzpamatoval, protože mě přehoupnul pod sebe a opět se vrhnul na mé rty. Slastně jsem zavzdychala. Jednou rukou se opíral o postel a druhou se pomalu sunul k zavírání mé podprsenky. Rozepnul ji a sundal ji.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si pocit jeho rtů na mém těle. Najednou jsem ucítila, jak mi sevřel levé prso a něžně ho palcem pohladil. Prohnula jsem se. Lehce se zasmál a objel mi jazykem bradavku. Zasténala jsem a otevřela oči.
Cítila jsem, že tam dolem vlhnu. Toužila jsem po něm celým svým tělem. Teď.
"Chci tě…" zašeptala jsem.
Podíval se mi do očí a nejspíš v nich četl opravdový souhlas, protože ze mě strhl kalhotky a ze sebe boxery. Uvolněně jsem od sebe odtáhla stehna a čekala. Nalehl na mě a vášnivě mě políbil. Pak jsem ucítila, jak do mě proniká. Sykla jsem bolestí. Lekl se a odtáhl se, ale já ho chytla kolem krku a přitáhla si ho zpět.
Pronikl do mě celý a chvilku počkal, než si na něj zvyknu. Kývla jsem. Pomalu začal přirážet. Vycházela jsem mu boky vstříc. Slast se mnou prolévala ve vlnách. Vzdychala jsem, křičela a jen párkrát se mu podařilo mě utlumit.
Najednou se celý vypnul, slastně zavrčel a klesl vedle mě. Popadala jsem dech. Bylo to tak nádherné.
"Miluji tě…" zašeptal a políbil mě na ústa.
"Já tebe,"
Unavená milováním jsem se mu stulila do náruče a po chvíli vyčerpaně usnula.
Probrala jsem se ze vzpomínání a koukla na postel. Pořád spinkali. Usmála jsem se. Tak tohle vzniklo ze spojení mě a Edwarda.
Vstala jsem a co nejtišeji přešla až ke dveřím ložnice. Sešla jsem dolů a zamířila do kuchyně. Nikdo nebyl doma, ale na kuchyňské lince ležel lísteček.
Šli jsme na lov. Za pár hodin jsme doma. Rodina
Usmála jsem se, ale o vteřinu později mě smích přešel, protože jsem uslyšela důvěrně známý hlas.
"Isabello…"