Zapomeň na minulost! - prolog

28. října 2010 v 11:52 | Rosette
Pohled Marybell Henrie
Seděla jsem ne židli v naší kuchyni. Nevařila jsem, ale čekala na bratra. Už zase měl zpoždění. Dříve alespoň chodil přesně.
Dnes měl jít na nějakou večeři. Slyšela jsem brzdící auto, přijíždějící k našemu domu. Už je tady.
Vstala jsem a přes obývák se vydala ke dveřím. Tam jsem si stoupla a podupávala nohou. Ničilo mě, když jsem nevěděla co se s ním děje. Ničila mě ta jeho hvězdná kariéra. Přestože on ji miloval.
Konečně se ozval klíč v zámku. Chvilku zápolil se zámkem, ale nakonec se dveře s cvaknutím otevřely. David se na mě udiveně podíval a chtěl něco říct, já ho však předběhla.
"Davide, prosím tě, kde ses zase toulal?" Nechápavě se na mě podíval a pak řekl.
"Byl jsem na té večeři."
"Davide, je 23:12. Slíbil jsi, že budeš ve 22:00 doma! A kolik je teď?! Víš jak jsem se o tebe bála?!"
Můj hlas se zvýšil o několik oktáv výš, přesto zněl nádherně.
"Je mi to líto, Bell."
"Davide, já to už prostě nezvládám. Každou chvíli jsi pryč. Tvá kariéra sice postupuje do výšin, ale… To není nic pro mě."
Sedla jsem se na blízkou židli a kroutila hlavou.
"A co teda, Bell, uděláš? Odejdeš? To bys mi přece neudělala… Nebo snad jo?" Vrhl na mně tázací pohled a já musela ucuknout.
"Takhle to dál nejde. Tebe to baví, mě ne. Toto je tvůj život, Davide, ne můj."
"Takže mě opustíš?!"
"Davide, copak to pořád nechápeš?"
Díval se na mě bolestně a já cítila, jak se mé srdce trhá na kousky. Bolelo mě vidět, jak trpí. I když to znamenalo, že trpím sama. On byl vždy přednější.
"Marybell, pořád to nechápu, proto mi to prosím vysvětli."
"Ty trávíš většinu dne na place, Davide. Já tě v tom samozřejmě vždy podpořím, ale to neznamená, že mi nevadí, když se vracíš domů pozdě. Bojím se o tebe, bratříčku. Jsi sice starší a zodpovědný, ale… Někdy celou noc nespím, a víš proč? Čekám na chvíli kdy cvaknou dveře. To je pro mě znamení, že jsi doma."
Úzkostně jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vyjde, ale on se na mě díval prázdným pohledem. Pak se konečně nadechl a promluvil.
"Marybell, já nemohu zato, že chodím domů pozdě. Nemáš se o mě bát. Je to blbost. Teď se tě ale
zeptám ne jednu věc, která mě zajímá. Mohu?"
Kývnutím hlavy jsem mu naznačila, že má pokračovat.
"Ty bys opravdu odešla? Řekni mi pravdu, prosím."
Zarazila jsem se. Tuto otázku jsem nejenže nečekala, ale bolelo mě na ni jen pomyslet. Vždy jsme si říkali pravdu a já to nechci změnit. Ještě k tomu vím, že by to poznal. Tak jsem se rozhodla pro pravdu. Tu, která ho bude bolet.
"Davide, jde o to, že pokud by se jednalo o něco závažnějšího…"
"Ne, Marybell, řekni pravdu. Odešla bys? Ano nebo ne?"
"Ano."
Jeho tvář se zkroutila do bolestné grimasy a on se sesunul na druhou židli. Dal si hlavu do dlaní a naříkal. Jen jsem čekala, co řekne.
"Proč, Marybell, proč?"
"Není lehké žít s tím, že tvůj starší bratr je herec. Bát se o něho každou minutu, kdy není s tebou. Nevědět zda je v pořádku, když ti nemůže vzít telefon… Promiň mi to, Davide."
"Prominout ti to? To nejde Marybell. Není lehké žít s tím, že tě může tvá milovaná sestra opustit každou chvíli."
"Ale já tě nechci opustit!"
"Ne?! Vždyť jsi to právě řekla! Dokázala bys mě opustit!"
"To ano dokázala, ale ne teď!"
"Jsi mimo, Marybell! Jsi sice má malá sestra, ale takhle to dál nejde! Copak nevíš, že vydělávám za nás oba? Copak nevíš, co pro tebe dělám?"
"Vím, Davide! Právě, že vím! Jenže tě to ničí! Já si chtěla najít práci, ale ty jsi přece řekl že ne! Proč? Prý to zvládneš sám! Kdybych tu práci měla, nebyl by jsi ty, tolik v práci. Jenže ne! Ty nás prostě uživíš!"
"Bello! Já nechtěl, abys pracovala jako nějaká nanynka v hospodě!"
"Nabízeli mi místo sekretářky, tak mlč!"
"To nevadí, má sestra nebude pracovat!"
Bolestně jsem se na něj podívala. Byl naštvaný a já si teprve po chvíli uvědomila, že mi tečou slzy. Když to uviděl i on, jeho pohled zněžněl.
"Je mi to líto, Bell. Už na tebe nikdy nevyjedu."
"Ne, Davide, to už je jedno."
Vstala jsem a popadla klíče od auta, které ležely na poličce. Nakonec jsem si obula boty.
"Kam jdeš? Utíkáš?!" uslyšela jsem za sebou Davidův hlas.
"Chceš pravdu? Musím jít ven, provětrat si hlavu. Ne, neutíkám! Jen ze sebe chci dostat tu bolest."
"Vrať se brzy…," zašeptal.
Otevřela jsem dveře a vešla do tmy. Dveře se zabouchly, ale já přesto věděla, že mě bratr pozoruje oknem. Byla teplá noc. Všude voněl vzduch nejrůznějšími kytkami, které byly rozkvetlé.
Přešla jsem ke svému autíčku a po odemčení si vlezla do něj.
Tak a jedeme se projet…
Vyrazila jsem normální rychlostí, ale jakmile jsem byla mimo město, přidala jsem na rychlost, která ani nebyla povolena. Silnice byly prázdné, nikdo nejezdil. Kdo by taky před půlnocí vyrážel ven.
Byla jsem nesmírně naštvaná a velice ublížená. Bolelo mě, že pomalu, ale jistě ztrácím bratra. Bolelo mě, že se to stejně stane. Bolelo mě pomyšlení na to, že se možná odcizíme natolik, že o sebe nebudeme mít navzájem zájem.
Párkrát jsem zamrkala, abych rozehnala pláč. Pak se to stalo. Nevšimla jsem si, že je tam prudká zatáčka a se svou rychlostí už jsem to nestihla ubrzdit.
Vyjela jsem za silnice a letěla vzduchem rovnou na útesy. Začala jsem křičet, ale nebylo mi to vůbec platné. Ještě k tomu jsem neměla zapnuté pásy…
Pamatuji si tvrdý náraz a poté mě obklopila temnota…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jess jess | 1. ledna 2012 v 16:34 | Reagovat

Nadherna povidky:-)  tesim se na dalsi kapitolu;-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama