Život není spravedlivý-prolog

16. října 2010 v 16:05 | Rosette
Pohled Belly
Jela jsem autem. Sama. Můj anděl si chtěl ještě něco zařídit a pak se prý sejdeme u nás doma.
Vystoupila jsem s auta a čekala. Ani ne za minutu byl u mě. Myslela jsem, že mi dá pusu, ale on mi vzal batoh přešel a ke dveřím, které byly otevřené. Dal ho dovnitř. Chtěla jsem jít za ním, ale zastavil mě.
"Bello, měli bychom si promluvit, půjdeš se semnou projít?" začal.
"Jasně."
Chytl mě za ruku a zamířil k lesu. Když jsme k němu došli jeho stisk zesílil natolik, že jsem myslela, že mi zlomí ruku.
"Edwarde, to bolí, pusť mě! Kam to vůbec jdeme?!"
"Do lesa," řekl a podíval se na mě chladným pohledem. Tahal mě za sebou, jako bych byla pes, ale neodvážila jsem se nic namítnout. Konečně zastavil a pustil mně. Na mé ruce byl jasně vidět otisk jeho ruky.Podívala jsem se na něho. Stál asi 3 metry ode mne.
"Isabello, odjíždíme."
"Proč teď? Vždyť za rok končí škola a potom můžeme odejít," chtěla jsem ještě neco říct, ale přerušil mne.
"Nepochopila jsi mne Bello, když jsem řekl odjíždíme myslel jsem sebe a SVOU rodinu." Tón v jeho hlase byl nepříčetný a velice tvrdý když vyslovil slovo svou.
"Vy mně nechcete?"
"Ne, už nikdy nechceme, aby ses nám připletla do života. Nikdy!"
"Já myslela, že mě miluješ. Když jsi mě líbal, dotýkal se když jsme se spolu... milovali. Říkal si to a teď najednou "ODJÍŽDÍME" a vůbec nebereš ohled na to, že kvůli tobě už nejsem panna!!!" Můj hlas se prodral o dvě oktávy výš.
"Isabello Marie Swanová, já tě sice miloval, ale jen jsem se tebou nechal unést. Teď teprve chápu, že jsem tě nikdy pořádně nemiloval a to, abych se s tebou vyspal jsi chtěla ty a já ti vyhověl. Ber to jako úlet!"
"Úlet?! Ty si ze mě normálně děláš legraci Edwarde Cullene! Teď ti něco řeknu, nenávidím tě, jsi to nejodpornější stvoření co jsem kdy viděla i Victoria s Jamesem byli lepší. Nenávidím tebe a tu tvou rodinu. Tohle jim vzkaž a teď zmiz z mého života!!!" zakřičela jsem se na něj a do oči se mi začali drát slzy. Slzy smutku.
"Sbohem," řek chladným hlasem a zmizel.
V tu chvíli mi nohy vypověděla službu, svalila jsem se na zem a zůstala tak. Schoulila jsem se do klubíčka začala plakat. Zničili mě. Alice, má milovaná sestra, Emmett, starší bráška kterého jsem nikdy neměla, Jasper, super bratříček i když se ode mně raději držel dál, Rosalie, neměla mě ráda, ale já ji chápu, ohrožovala jsem její rodinu, Esme, moje druhá maminka, Carlisle, druhý tatínek, který mě kolikrát zachránil - ty všechny jsem milovala i JEHO.
Pohled Alice
Edward přiběhl domů. Nenáviděla jsem ho za to. Moje milovaná sestřička, která se mnou ochotně chodila na nákupy teď trpí kvůli němu. Ona nás měla moc ráda a my jí taky. Kvůli tomu co jí řekl nás teď nenávidí. Je to idiot.
Já tu zůstanu. Musím. Nejsem taková jako ty! poslala jsem mu v myšlenkách. Otočil se mým směrem, z jeho očí sršely blesky.
"Opovaž se a ani se jí nedívej do budoucnosti!" rozkřičel se na mně.
"To ti slíbit nemůžu!" řekla jsem teď už nahlas. V tu chvíli byl u mě a držel mě pod krkem.
"Ale můžeš, ne musíš!" řekl. Najednou u něj byla má láska. Jasper.
"Pusť jí!" řekl hlasem, který nepřipouštěl námitky. Hned jsem byla volná.
,,Není ti nic?" zeptal se s úzkostí v hlase.
"Ne Jazzy, není, jen se o ní strašně bojím. Kdybys viděl, co jí řekl tak jako já." řekla jsem smutným hlasem.
"Netrap se prosím lásko, moc to bolí."
"Promiň."
Po zbytek dne jsme balily. Když nebyl někde poblíž podívala jsem se do Bellininy budoucnosti, ale pořád se opakovalo to samé. Bella schoulená v lese brečí. Až pak...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou povídku máte radši?

Život není spravedlivý 37% (17)
Dědička trůnu 63% (29)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama