Giving up singing? Never in my life! - 2. kapitola 2/2

28. října 2010 v 13:08 | Rosette
Další kapča... :)* Ros.




O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI


Otevřela jsem oči. Nina se mnou třásla a říkala něco ve smyslu: "Probuď se". Nechápavě jsem se rozhlížela než mi došlo, že jsem v letadle. No jo vlastně.


"Už budeme vystupovat?" zeptala jsem se jí.


"Právě přistáváme v Port Angeles, takže asi jo, Bell. Tedy pokud nechceš jet dál na černo," řekla pobaveně a já do ní ze srandy loktem drcla.


Odepnuli jsme se a přiřadili jsme se k lidem, kteří vystupovali. Nakonec jsme se nadechli čerstvého vzduchu. Vítr mi foukal do obličeje a já se konečně mohla nadechnout pořádného vzduchu. Bylo to krásnější, ale ne jako ve Forks nebo v La Push. Tam je vzduch ještě čistší.

Vešli jsme do staré haly letiště, kde to bylo cítit cigaretami. Snad na každém rohu někdo kouřil. Fuj! Já ani Nina jsme nekouřili. Hnusilo se nám to.

Z běžícího pásu jsme vytáhli naše zavazadla. Nina se koukla, kolik máme času. 25 minut. To vcelku jde, když se musíme převléknout. Vyrazili jsme s taškami na záchod.

Každá jsme vlezli do jedné kabinky a začali se převlékat. Do Forks je to už jen chvilka a převlékat se tam, to ne. To bychom už umrzli. Nebo já bych neumrzla, ale Nin určitě.

Nina vylezla jako první a já několik vteřin po ní. Měla jsem na sobě tílko, jeansy, boty a náramek. Minulé šperky, které jsem na sobě měla, jsem sundala. Jen prsten od toho fanouška jsem si nechala. K tomu všemu jsem ještě měla sluneční brýle.

Nina si vzala top, jeansy, boty, sluneční brýle, klobouk, bundu a měla i kabelku. Nejspíše ji měla přibalenou v cestovní tašce. Vytáhla jsem si ještě bundu. Bude se hodit. Bylo 17:46 hodin. Letadlo nám letělo v 18:05.

Vydali jsme se předat zavazadla muži, který je posílal do letadla.

Když jsme mu je dali, přikývl a usmál se. Úsměv jsme mu oplatili a vydali se zase do letadla.Tentokrát bude cesta trvat asi hodinku. Opět jsme se usadili a zapnuli si pásy. Nikdy jsme moc s Ninou nemluvili, když jsme létali. Většinou jsme se dokázaly dorozumívat kontaktem očí.

Vytáhla jsem MP4 a zaposlouchala se do hudby. Neusnula jsem, ale vychutnávala si písničky. Ani mi nedošlo, kolik je, ale Nin do mě opět šťouchla a naznačila mi, že vystupujeme.

Odepnula jsem si pás a oblékla si bundu. Nina šla přede mnou a zařadila se tak mezi vystupující. Když jsme konečně vyšli ven, zamířili jsme do letištní haly. Všude byla plíseň a smrdělo to ještě hůř než v Port Angeles.

Vzali jsme si zavazadla a odešli z letiště. Když jsme vyšli ven, otočila jsem se na Ninu.

"Nin, nikdo tady neví, že je Valeria White. Proto také budu opět Isabella Maria Valeria Lizz Uley, sestra Sama Uleye. Už mi nemůžeš říkat Val. Vlastně můžeš, ale nezmiňuj se o mém příjmení White. Mohli by to poznat."

"Chápu to, Bell. Teď pojďme, támhle prodávají auta a my nějaké potřebujeme."

Namířili jsme si to do ochodu s auty. Nin hned uviděla auto, které by se jí líbilo a řekla, že ho musí mít. Jen jsem kývla, že ho bereme. Se mnou to bylo horší. Nemohla jsem se rozhodnout, ale nakonec se mi to přeci jenom povedlo. Vzala jsem si stříbrné autíčko. Svého nového miláčka.

Jakmile jsme zaplatili, vyndala jsem si termosku s krví. Měla jsem žízeň, a zároveň jsem věděla, že bych se jinak mohla přeměnit. Napila jsem se dříve, než si toho Nin všimla. Věděla o tom, že to musím pít, ale nevěděla proč.

Vyjeli jsme každá svým novým autem. Jela jsem před Ninou, protože ta nevěděla, kde to je. Jeli jsme chvilku a já zatočila na zarostlou cestu. Bylo vidět, že po ní nikdo nejezdí.

Nakonec jsme ji opravdu uviděly. Nádhernou vilu přímo u moře. Zaparkovali jsme před ní a omámeně na ni hleděli. Nakonec jsme se vydali na průzkum.

Bylo otevřeno. Vešli jsme do společenské místnosti, byla opravdu nádherná. Nevěděla jsem, kdo to zařídil, ale jen jediný člověk věděl, že přijedeme už dnes. Jul. Budu mu muset poděkovat.

Vešla jsem do prvních dveří a ocitla se v kuchyni. Nahlédla jsem přes skleněné vysouvací dveře. Jídelna.

Tohle byl Julův styl. To uměl jen on, ale jak to mohl stihnout, nechápu. Kroutila jsem hlavou a vydala se do další místnosti. Byla to koupelna do modré barvy. Její vana mě až magicky přitahovala, ale přesto jsem dokázala zavřít dveře a vejít do dalších dveří.

Tam jsem zůstala ztuhle stát. Byl to úplně moderní obývák v mém stylu. Ze tří stran zděný a čtvrtá strana byla skleněná. Dalo se jí projít na terasu s výhledem na moře.


Vrátila jsem se do společenské místnosti a vydala se po schodech nahoru. Byla tam chodba s několika dveřmi.


Za prvními byl jednoduchý obývák do hnědé barvy. Pamatuji si, jak jsem se s Juliánem seznámila. Pořád mi vykládal o nábytku a o obývácích.


Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpět do chodby. Věděla jsem, že se mnou Nina není, protože ta se šla kouknout po domě sama.

V dalších dveřích byla ložnice a v ní Nina.


"Bell, že může být tohle moje! Prosím!"


Koukla na mě svýma psíma očima a já se rozesmála.


"Samozřejmě, že může být tvoje!"


"Dík! Pojď, ukážu ti mou koupelnu a šatnu," vzala mě za ruku a táhla do jedněch z dvou dveří.


Byla to velká koupelna do oranžové barvy. Opravdu se mi líbilo obkládání. Byly to oranžové kachličky a kytované kachle do sloupků.


Poté mě vtáhla do druhých dveří. Tedy šatny. Dosti mě překvapilo, že byla plná oblečení a bot. No jo no, co čekat od Jula.


"Krása, Nin! Teď, ale musím najít svůj pokoj."


"Jasně. Mimochodem, je hned vedle mého. Ty poslední dveře," řekla a mrkla na mě.


Jen jsem kývla a rychlou chůzí vyšla ze dveří. Nin šla za mnou, ale na chodbě se vydala dolů po
schodech.

Já zatím vešla do svého nového pokoje. Při pohledu na něj se mi zatajil dech. Byl do růžové barvy. Dvě stěny byly zděné, třetí měla pojízdné prosklené dveře a čtvrtá stěna byla stejně jako u obýváku skleněná. Za ní byl balkon.


Odtáhla jsem ty pojízdné dveře. Za nimi byly jedny dveře a výklenek pro šatnu. Jako první jsem koukla do šatny. Byla také plně vybavena. Za dalšími dveřmi byla koupelna. Měla také kytky, což se mi líbilo.


Proti mně byla malá vana. Já bych se do ní nevešla tak nevím, k čemu byla. Dalo se jít dál, a tak jsem tam vešla. Byla tam vana a sprchovací kout. K tomu ještě záchod.


Takže přeci jenom. Vydala jsem se zpět do své ložnice s tím, že vyjdu na balkon, ale ozvala se Nina, že prý jí mám přijít pomoct. Vyšla jsem na chodbu a tam stála Nina s našimi taškami a kabelkami.


Vzala jsem si od ní věci a poděkovala jí. Jen kývla a chtěla jít do svého pokoje, ale já jí ještě musela něco říct. "Nin, já si vybalím, umyju se a jdu spát, jo? Bylo to náročné, takže už nemám na nic náladu, neva?"


"Ne, Be. To nevadí, udělám přesně to stejné." Unavěné se na mě usmála a já teprve teď poznala, že i ona toho má dost.


"Dobrou, Nin. Krásně se vyspi a pamatuj, že co se zdá první noc v novém domě, se vyplní."


"Jasně! Dobrou noc, ať tě blechy štíp u celou noc."


Rozešly jsme se každá do svého pokoje a já začala vybalovat to málo co jsem měla. Oblečení jsem dala do šatny a hygienu do koupelky. Elektroniku jsem položila na komodu a líčidla na toaletní stolek. Pak jsem vzala několik termosek s krví a dala je dole do mrazáku.


Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a vlezla do koupelny. Líně jsem se vysvlékla a položila to přes tu malou vaničku. Pro vše se najde uplatnění.


Nahá jsem si stoupla pod teplou vodu a nechala se omývat. Pak jsem si šamponem umyla vlasy a mýdle tělo. Nakonec jsem se zabalila do ručníku a vydala se do šatny. Vzala jsem si na sebe noční košilku a v polospánku šla k posteli.


Lehla jsem si a přikryla se. Pak jsem se nechala únavou stáhnou do říše snů…


Jestli pak se mi bude dneska něco pěkného zdát?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mima19974 mima19974 | 29. října 2010 v 21:20 | Reagovat

Jééj...ja sa tak teším ...už chcem ďalšie pokračovanie!!!

2 Marketasaky Marketasaky | 17. listopadu 2010 v 16:39 | Reagovat

Supeer honem další :-):-)

3 tanya tanya | 25. listopadu 2010 v 18:15 | Reagovat

strasne pekne :) rychlo dalsi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama