Giving up singing? Never in my life! - 2. kapitola 1/2

28. října 2010 v 13:08 | Rosette
Další dílek ke GUPNIML


Pohled Isabelly (Valerie White)

Vstala jsem z postele a pořád jsem měla plnou hlavu Sama. Jak jinak. Teď však musím myslet na přípravy. Sešla jsem schody a došla do kuchyně, kde seděla Nina. Musím si s ní promluvit. O mé budoucnosti. O naší budoucnosti.


"Nin, mám problém. Volal mi bratr."


Nina znala mou minulost, vlastně znala vše, co se mě týkalo, kromě nadpřirozena. O tom se nesmí dozvědět. Chápavě se na mě podívala a promluvila. "Co chtěl, Val. A pravdu."


"Chtěl, abych se vrátila," snažila jsem se vyznít neutrálně, a myslím, že se mi to povedlo.


"A co? Souhlasila jsi?"


"Ano, Nin. Souhlasila. Řekla jsem, že se vrátím."


Viděla jsem, že má na krajíčku. Kdo by neměl. Jsme jako sestry. Vlastně se tak bereme. Nejlepší kamarádky a zároveň nevlastní sestry, které by se jedna pro druhou i zabila.


"Opouštíš mě, Be?"


"Ne! Neopustím tě! Odjedeš se mnou. Tedy pokud budeš chtít," okamžitě se mi vrhla kolem krku. Několik minut jsme jen stáli a objímali se. Když jsme se konečně pustili, měla už oči suché.


"Dobře, Nin. Musíme toho, ale hodně zařídit."


"Jasně, Bell. Třeba dům. Kde budeme bydlet?" Věděla jsem, že se zeptá, a tak jsem rovnou začala přemýšlet.


Nedaleko La Push byla stará vila, kde nikdo nebydlel. Byla kousek u moře, ale zároveň ji kryly stromy. Byla opravdu kouzelná.


"Mám to. Zavolám jednomu starému známému. Bydlí v Seattlu."


Jen kývla, a tak jsem přešla k pevné lince a z adresáře vybrala číslo. Namačkala jsem ho a čekala. Po chvíli se konečně ozval známý hlas.


"Haló? Tady Julián Tayer, kdo volá?"


"Jule? Tady Bella."


"Bell?! Jsi to opravdu ty?" Ten nadšený tón mě pobavil. Jul byl vždycky takový.

"A kdo jinej! Jak se máš?"


"Dobře! Když tě slyším, tak skvěle. Copak potřebuješ, kočko?" Zvonivě jsem se zasmála.



"Pamatuješ tu vilu kousek od La Push. Tu kousek v lese, ale blízko moře."


"Jo, tuhle. Samozřejmě, že si ji pamatuji."


"No, nevíš, zda je pořád volná?"


"Jasně že je, ale počkat. Ty se vracíš do Forks?"


"Představ si že jo!"


"No tak to je super! Konečně tě uvidím!"


"Jasně, brouku! Hele, já bych tu vilu chtěla koupit."


"Tak já to domluvím. Dej mi vteřinku, zjistím kolik za ni budou chtít."


Usmála jsem se na Ninu. Měla ruce v pěstích a nejspíš prosila boha, abychom v ní mohli bydlet.


Nakonec se Julián zase ozval a nadiktoval mi vše potřebné. Hovor jsme ukončili slovy, že ho musím navštívit. Na to jsem se taky chystala. Položila jsem telefon a otočila se na Ninu.


"Máme to v kapse!" křikla jsem a my si opět skočili kolem krku. Když jsme se uklidnili, promluvila jsem vážněji.


"Nin, musíme vymyslet, jak se odsud dostat."


Obě jsme se posadily ke stolu v kuchyni a začaly přemýšlet. Nic mě nenapadalo, ale Nin vypadala zadumaně. Nakonec vykřikla, že už to má.


"Prostě utečeme."


"Nin, to nejde. Budou pak kolovat fámy."


"No, tak autonehoda. Při ní "jako" zemřeme," řekla a zvědavě na mě koukala.


"To taky ne. Fanoušci, a to jich mám vážně hodně, by truchlili a my bychom si zatím užívali. Co takhle dát si dlouhou dovolenou?"


"Jo! To by šlo! A říct, že nevíš, zda se ke zpěvu někdy vrátíš."


"Dobře! Máme to hotovo."


Nin se vrhla k mobilu a odvolala všechny mé schůzky, koncerty a prostě vše, co jsem měla naplánované jako Valerie White.


Párkrát ji i dokonce přemlouvali a snažili se ji donutit, ať mě dostanou k telefonu, ale nepovedlo se.


Nakonec jsem znuděně zapla televizi. Hned jak naskočil obraz, zaposlouchala jsem se. Byly zrovna zprávy.


"Šokující oznámení! Proslulá zpěvačka Valerie White končí s kariérou! Mladá kariéristka Valerie White, známá svým nádherným hlasem a půvabem, se rozhodla skončit svou kariéru. Tak rychle přišla na výsluní a teď zase hodlá skončit? To není možné, říkáte si. Ale ano, je! Potvrdila nám to její nejlepší přítelkyně Nina Montgomeryová. Další podrobnosti vám přinesou večerní zprávy. Jisté ale je, že svět přijde o tuto nadějnou dívku…"


Rychle jsem to vypnula. Taková blbost! Já nekončím s kariérou, ale dávám si pauzu. Otočila jsem se na Ninu. Právě zakončila hovor.



"Nino, myslela jsem, že pojedeme na nákupy, ale to se ruší. Půjdeme se převléct a vyrazíme ještě dnes. Jdu rychle přepískat peníze, ať se můžeme nastěhovat ještě tento den."



Chvíli na mě zírala a pak roztřeseným hlasem promluvila. "Ale, Be, to nejde. Nemáme sbaleno, připraveny nejsme, prostě nic!"


Protočila jsem oči. Ta si dělá se vším velkou hlavu…


"Nin, můj plán zní takhle. Sbalíme si pár kousků oblečení a věci které budeme potřebovat. Já zamluvím letenky a pošlu přes notebook peníze Juliánovi. On tu vilu zaplatí a to už my budeme na cestě do našeho nového domu. Jo?"


"Dobrá, Bell," vydala se do svého pokoje v druhém patře a já zatím otevřela notebook. Převedla jsem na Julův účet všechny peníze a napsala mu e-mail.


Jule, peníze jsem ti převedla. Kup tu vilu na mé jméno ještě dnes. Večer přijedem a pojedeme rovnou do ní. Už tam zůstaneme.


Hotovo, odesláno. Zaklapla jsem notebook a vyběhla do svého pokoje. Musím se převléct a připravit si věci na cestu. Vytáhla jsem cestovní tašky a zakřičela na Ninu, ať si jednu vezme ona. Jakmile si ji odnesla, začala jsem přemýšlet, co si vezmu.



Jako první přišlo na řadu oblečení. Hodila jsem do tašky několik kusů spodního prádla, trika, jeansy, ponožky, tepláky a pár dalších věcí. Potom dva ručníky a potřeby na hygienu. Nakonec jsem přibalila věci na převléknutí, kdyby byla ve Forks zima. Což určitě bude.


Zabaleno jsem měla, a tak jsem si vybírala oblečení na cestu. Vzala jsem si fialové šaty, boty na podpatku do stejné barvy, sluneční brýle, náhrdelník, náramek a k tomu ještě prsten, který jsem dostala od jednoho fanouška.
Nakonec jsem se nalíčila a pročísla vlasy. Už zbývalo jen naházet do kabelky věci, které potřebuji normálně.


Mobil dotykový a normální, pager, PSP, MP4, líčidla a peněženku s kredit kartami. To vše jsem potřebovala. Samozřejmě taky hřeben a zrcátko, ale to mám v každé tašce.


Když jsem měla vše hotové, naposledy jsem se podívala po pokoji. Rozhodně tu nejsem naposled, ale stejně.


Sešla jsem schody s taškami a uviděla Ninu, jak telefonuje. Položila jsem tašky do rohu, kde je měla ona. Zabalila jsem notebook a přiložila ho k taškám. Znovu jsem pohlédla na stále telefonující Ninu.


Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédla. Měla na sobě minišaty, boty na podpatku a zelený náramek. Nehorázně jí to slušelo.


Když položila telefon, otočila se na mě.


"Bude sem chodit uklízet jedna paní, takže to tu bude udržované, kdybychom se chtěly vrátit. Letenky jsem nám koupila. Poletíme do Port Angeles a od tamtud nás další letadlo dopraví do Seattlu. Jo a vzala jsem si náhradní oblečení, protože tam bude zima," chrlila na mě jednu věc za druhou a já se jen usmívala. Taková ona byla.


Jen jsem kývla a vydala se k ledničce. Měla jsem ještě v cestovní tašce volno, a tak jsem tam dala nějaké jídlo. Pak jsem směrem k Nině promluvila.


"Těšíš se?"


"Víš, že ani nevím? Těším se na lesy. Jako malá jsem je milovala. Také chci poznat tvou rodinu, ale opouštím to, co je mi známé," odmlčela se po poté pokračovala.


"No, ale změna je život, ne?"


"To určitě. Kdy nám letí letadlo?"


Koukla na hodiny a ztuhla. Pak rychle vyskočila a začala mě popohánět.


"Kdy?"


"Za 45 minut."


Okamžitě jsem se vzchopila a s Nininou pomocí dala tašky do mého miláčka. Nina nasedla na sedadlo spolujezdce a já ještě zaběhla k domu a zamkla ho.


Rychle jsem naskočila do auta a nastartovala ho. Bydlely jsme v lese, a tak jsem mohla jet jakoukoli rychlostí. Samozřejmě jsem to nesměla napálit do stromu. Jely jsme rychle, a tak nebylo divu, že jsme po chvíli vyjely na silnici. Tam už jsem musela zpomalit.


"Tak hele, Be. Let stihneme, takže si nemusíme dělat starosti. No, a jak znám nás dvě, usneme. Spánkem se krátí cesta, což znamená, že pokud to prospíme, budeme za chvilku tam."


Zasmála jsem se jejímu optimismu. Já zrovna nemusela létání, tedy nevadilo mi, když to bylo kousek, ale při dlouhé cestě jsem se vždy začala nudit.


"Jasně. Vystoupíme v Port Angeles. Co s autem?" Smutně se na mě podívala a zachmuřeně odpověděla.


"Je mi to líto, ale to musíš nechat tady. Ve Forks by ho někdo mohl poznat. Přeci jenom jsi s ním na hodně fotkách, které obletěly svět."


Otočila jsem hlavu směrem k oknu, aby neviděla mou bolest. Toto auto jsem milovala. Bylo rychlé a nikdy mě nezklamalo. Vždy jelo. Nina nejspíš vycítila můj smutek a konejšivě mě pohladila po vlasech.


"Koupíš si jiné."


"Jo, koupím. Už v Seattlu. Dnes. Jinak bychom nemohly dojet do vily." Jen kývla a já se opět začala věnovat jízdě.


Konečně jsme dojeli na parkoviště před letištěm. Trvalo nám to dvacet minut, a tak jsme museli spěchat. Naposledy jsem pohladila své autíčko a pohlédla na něj. Pak už jsme s taškami v rukách běžely do haly.


Nina vyzvedla letenky a vydaly jsme se na kontrol zavazadel. Nic nenašli, tak nás pustili dál. Co by taky mohli najít. Líčidla, oblečení, elektroniku. Možná taky věci na hygienu.


Zavazadla nám odebrali. Tak to bylo vždy, naloží je do prostoru v letadle, který je určen pro kufry a cestovní tašky. Jen kabelky jsme si nechali.



Nastoupili jsme do letadla a usadili se na svá místa. Já seděla u okna a Nin hned vedle mě. Připoutali jsme se a já si opřela hlavu. Netrvalo dlouho a usnula jsem…


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama