Dědička trůnu-prolog

26. října 2010 v 11:48 | Rosette
PROLOG
Jmenuji se Isabella Maria Sarah Ann Voltury a je mi navždy 18 let. Ano, Voltury a nejsem jen tak někdo,jsem dcera Ara a proto také dědička Volturijského trůnu. Mám ještě sestru, Alex celým jménem Alexandra Lucia Sarah Lee Voltury. Jsme dvojčata, ale každá jsme jiná, tedy vzhledově jinak jsme si hodně podobné. Obě dvě jsme poloupírky.
Naše matka, Sulpicia Mary Sarah Sue byla přeměněna na upíra po našem porodu. Máme skvělý život. Milující rodiče, kamarády a ještě k tomu jsme hrozně oblíbené.
A však přece nám něco chybí. PRAVÁ LÁSKA. Nikdy jsme ji nenašli, ne proto, že by jsme byli vybíravé, ale spíš proto, že o nás měli zatím zájem jen úlisní knížata. Tedy já ještě miluji Alecaa on mě, ale... Prostě nikdy nás nespatřili upíři ze světa, který nám byl odepřen. Svět lidí. Tam se nemůžeme podívat, protože podle otce je to nebezpečné. Už kvůli tomu, že jsme jen poloupírky a neovládáme dokonale bojové umění.
Možná neovládáme bojové umění, ale zase ovládáme svou moc. Sestra vládne počasí a živlům. Je to hodně podobné, ale liší se to. Já jsem štít. Psychický i fyzický zároveň, ale také umím okopírovat dar upíra, kterého jsem třeba jen potkala. Nevýhoda je, ale v tom, že ho automaticky okopíruji, ale dozvím se to až pak. mě to docela vadí, protože pak prostě dostanu něco co i nechci. Výhoda je v tom, že se to u mě vylepší a umím to hned ovládat. Obě jsme také telepaticky spojeny a tak spolu umíme komunikovat aniž by na to někdo přišel.
Se sestrou nás spojuje mnohé a jedním z toho je i krása. Jsme krásnější než upíři a proto je o nás hodně zájem. Někdy si připadám jako zboží, ale už jsem si docela zvykla. Mám hnědé, jemně kudrnaté vlasy, nezvykle hnědé oči, plné rty. Po mamce jsem zdědila štíhlou postavu a zvětšené poprsí, ale tak je na tom i sestra akorát, že má hnědé vlasy s nádechem blond, světle modré oči a malou pusu. V tomhle jsme pravé opaky.
Rády, ale nakupujeme, jezdíme na koni, milujeme zpěv a tanec. Já také hraji na piáno a ona na housle. Každá také ráda čteme a žijeme pro rodinu. Ochraňujeme jí a většinou se strýci a otcem souhlasíme, tedy až na to zabíjení. To nesnášíme. Jde o zabíjení jak lidské pro krev tak pro upíry, kteří udělali jen menší přestupek.
Proč je zabíjet? Můžete jim dát trest, otče. Takové debaty jsme vedli s tátou pořád, ale vždy to končilo tím, že on vyhrál. Po chvíli jsme se tím přestali se sestrou zabývat a chtěli jsme dosáhnout našeho snu. Pryč z Voltery. A však ani jedna z nás neví zda budeme moct. Pro tátu jsme my dvě dohromady úplný poklad a tak se k nám i chová. My však víme, že to dělá i z lásky.
Máma nás také miluje, ale hodně se nevidíme. Je spíš s tetami, ale když dojde na to, že bde s námi tak to vždy stojí za to. Strýčkové nás hrozně rozmazlují. I když někdy vypadají hrozně přísně, jsou dobří. Táta se strýčky se chovají přísně jen proto, aby v nich ostatní viděli autoritu a zatím jim to jde.
Pak je tu Jane. Od začátku na nás nedala dopustit a když se zjistilo, že mou mocí je štít museli ji donutit, aby na mě svou moc vůbec použila. Tvoříme nerozlučnou trojku. I ona s námi sdílí záliby a hlavně miluje nakupování. Když jdeme nakupovat ostatní se nám raději vyhnou, protože by jsme je mohli zatáhnout sebou a to si nikdo z nich nepřeje. Je to spíš jako trest.
Jane má ještě bratra. Aleca. Super kluk, ale pro Alex jen jako kamarád. Pro mě ne.... Jak už jsem řekla... Miluju ho nebo alespoň myslím... Pomáhal nám učit se ovládat naše schopnosti a vyšlo mu to. Obě je dokážeme výborně ovládat.
Potom je zde Demetri a Felix. Ti nás učí bojovat, ale i když nevíme k čemu nám to bude když nenávidíme násilí, podstupujeme to. Nejspíš kvůli tomu, že je s nima sranda a jsou to také naši bodygardi.
Jane, Alec, Demetri a Felix tvoří naši gardu. Otec nám je přenechal a oni nás mají hlídat. Jak jsem řekla, Felix a Demetri jsou bodygardi a Alec s Jane jsou takové zbraně když nás někdo napadne. Chodí s námi na lov zvířat. ...Ano, jsme vegetariáni. Lidská krev nám nechutná, ale zpět k vysvětlování. ... Jednou už se o to pár upírů pokusilo a dostali za to trest smrti. Celá garda i s ostatními tenkrát hrozně zuřila. Mají nás hrozně rádi takže jsme se se setrou ani nedivili když nás dali dvojnásobně hlídat. Ne, že by nás to neštvalo, to jo, hrozně, ale co se dalo dělat proti tátovi by jsme stejně nic nezmohli.
Třeba nás někdy pustí za bránu Voltery. Alespoň někdy. Třeba jednou jedinkrát v naší nekonečné věčnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jakou povídku máte radši?

Život není spravedlivý 37% (17)
Dědička trůnu 63% (29)

Komentáře

1 Veronixika Veronixika | 30. října 2010 v 20:18 | Reagovat

Dobrý... tanto příběh má cenu číst!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama