Dědička trůnu-1. kapitola

31. října 2010 v 15:40 | Rosette
Pohled Isabella Voltury
Probudila jsem se v sedm hodin. Jako obvykle. Ležela jsem ve svém pokoji, který měl šedofialovou barvu. Nademnou byly zobrazeny hvězdy. Chtěla jsem to tak nechat i když mi otec nabízel, že ho přemalují. Ne, já nechtěla.
Dnes se máme se sestrou dostavit k otci, ale nejdřív ze sebe musím udělat poloupíra. Podívala jsem se do zrcadla. Mé vlasy byly hrozně rozcuchané, ale jak znám ostatní řekli by mi, že je to hezké.
Nenáviděla jsem to. Překrásná jako by nestačilo, že jsem mocná. Tentokrát máme sraz s Alex v kuchyni.
Pro nás platí pravidlo, že by jsme měli nosit společenské šaty, i když není ples a podle strýců a také
táty to máme dodržovat. Vzala jsem si:

Na to jsem si ještě dala plášť. Vypadala jsem nádherně a tak jsem se mohla vydat do kuchyně.
Cestou jsem nikoho díky bohu nepotkala, protože jak znám ostatní tak by si chtěli povídat nebo by zase říkali jak mi to sluší. Brr.... Jak já to nenávidím.
Po chvíli jsem došla do kuchyně. Sestra tam ještě nebyla a tak jsem připravila cerálie.
Po chvíli dorazila. Měla na sobě krvavě rudé šaty, které zvýrazňovaly její křivky. Na pozdrav se na mě usmála a sedla si na židli.
Kývla jsem hlavou na znamení, že ji zdravím a položila před ní snídani.
,,Díky." řekla a začala hltavě jíst.
,,Co myslíš, že táta chce?" zeptala se po chvíli.
,,Nevím. Nejspíš zase nějakou pomoc nebo nás chce vidět." Odpověděla jsem jí lhostejně. Proč by mě to taky mělo zajímat?
Když jsme dosnídali rozhodli jsme se navštívit otce.
,,Alex, co takhle si zase někdy zajít na nákupy?" zeptala jsem se, protože můj šatník tento měsíc nedostal žádný nový kus oblečení do sbírky.
,,No jistě! Co takhle dneska?" zeptala se a oči jí zářily.
,,Hmm... to by šlo." odpověděla jsem jí vesele.
Před dveřmi Arovi pracovny stála Jane. Mile se na nás usmála a kývla na pozdrav.
,,Aro už vás čeká." řekla a se otevřela nám dveře.
,,Dcerušky!" zvolal táta, když jsme vstoupily.
,,Tati." řekli jsme a objali ho.
,,Mám pro vás důležitou zprávu."
,,Hmm... a jakou?" ujala jsem se slova.
,,S vaší matkou jsme se rozhodli, že kdybyste chtěli..." řekla a udělal dramatickou přestávku. My na něm vyseli očima a on se na nás usmíval.
,,No tak tati ne napínej nás!" vykřikly jsme unisimo.
,, Tak dobře. Chtěli by jsme vám nabídnout, že byste se mohli podívat do světa." řekl a my se rozesmáli.
,,Cože?" řekla jsem mezi návaly smíchu.
,,No ano. Vaši strýcové s námi souhlasili a nás už nebavilo pořád slyšet vaše narážky, že chcete taky do světa. No a tak to tady máte. Můžete kam chcete, ale jen pod podmínkou, že nám budete každý týden volat!" řekl a já myslela, že blahem vyskočím. Nakonec jsem se ovládla.
,,Super! Takže kam bysme mohli jet?" zeptala se mě sestra, ale táta mě předhonil v odpovědi.
,,Co takhle Forks? Městečko kde svítí slunce dvakrát za uherský rok." řekl táta my na souhlas kývli.
,,Myslím, že si, ale budeme muset vybavit šatník, protože ve společenských šatech se ve městech určitě nechodí. A to co máme nám určitě stačit nebude." řekla jsem když jsme vycházeli z otcovi pracovny.
,,Dobře. Takže se převlečeme a sejdeme se?" zeptala se mne sestra.
,,Jo." řekla jsem a zamířila do svého pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama