Dcera úplňku - prolog

28. října 2010 v 13:20 | Rosette
POHLED ISABELLA
Ahoj! Jmenuji se Isabella Anne Marie Charlott Drauberg. Je mi 17 let. Navždy 17. Nejsem upír, ale ani poloupír, nýbrž vlkodlak. Možná si myslíte, jo tak měnič, ale to není pravda. Jsem pravý vlkodlak. Dítě úplňku.
Jsem plnoštíhlá s trochu většími prsy. Vlasy mám zvlněné až po zadek. Rty jsou plné s nádechem červeně. Mé oči jsou čokoládové, po matce, ale když se proměním zežloutnou.
Můj otec, Charlie Swan, byl pravý vlkodlak a má matka, Renné Drauberg, člověk. Otec ji miloval, ale jednou ji musel opustit. Jenže ona mu neřekla, že je těhotná. Že čeká mne.
Ona si myslela, že budu normální dítě, jelikož nevěděla pravdu o mém otci, ale to se brzy změnilo. Přesněji se to změnilo v mých patnáctinách. Zrovna v době kdy byl úplněk.
MINULOST
Maminka si mě večer zavolala a dala mi narozeninový dárek. Fialové triko, které se mi v jednom ze secondhandů hrozně líbilo.
,,Děkuji mami! To triko se mi opravdu líbí," řekla jsem a skočila jí kolem krku.
,,Nemáš zač holčičko. Jen mi je líto, že ti nemohu koupit něco dražšího."
,,Ale maminko, mně to vůbec nevadí," řekla jsem s úsměvem.
,,Dobrá, holčičko. Běž nahoru. Já půjdu za chvíli do práce."
,,A nezapomeň si udělat úkoly," křikla na mne, ale to už jsem brala schody po dvou.
Zalezla jsem si do svého pokoje a v klidu skočila na svou vrzající postel. Nemohli jsme si dovolit nic drahého a tak jsem měla v pokoji jen postel a malý stolek se židlí. Mně to, ale vyhovovalo.
Pak se to, ale stalo. Můj první záchvat. Začala jsem se nepředstavitelně třást a toužit po krvi. Lidské krvi.
Má výška jako by se zvětšovala a já měla po chvíli výšku přerostlého člověka. Pak mé instinkty lovce ovládli mé tělo.
Vyrazila jsem dveře a skočila ze schodů jediným velkým skokem. Má matka byla zrovna v obýváku a právě tam jsem si to zamířila.
Jen co mně spatřila vykřikla a chtěla utéct, ale já jí nezavdala jedinou šanci. Skočila jsem po ní a utrhla jí hlavu. Byla na místě mrtvá...
Pak si jen pamatuji, že jsem seděla vedle roztrhaného těla své matky nahá, s pocity, které jsem ještě nikdy nezažila. Smutek, nenávist, zloba, zatracení, zhnusení...
Zabila jsem svou vlastní matku...
Po pár hodinách jsem se probrala z toho šoku a věděla jsem, že musím něco udělat. Věděla jsem, že nás budou brzy lidé hledat a kdyby mne zde našli vedle matčiných ostatků tušili by kdo za to může. A měli by pravdu. Jsem vrah. Vrah své vlastní matky...
Mé jediné štěstí bylo, že jsme bydleli v lese i když nedaleko od lidí. Proto jsem se uchýlila k jedné z nejhorších věcí, které budu nadosmrti litovat. Nebyla to sice ta nejhorší, protože tu jsem už způsobila zabitím své matky, ale i tato byla hrozná. Alespoň pro mně.
Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a vzala jsem si nové triko od mamky a staré džíny. Do tašky jsem si ještě přibalila sukni, boty a tílko.
Přes závoje slz, které mi kanuly z tváře jsem sešla schody vydala se do matčina pokoje. Její pokoj byl také prostý. Zrcadlo, postel a noční stolek na němž stála šperkovnice. Jemně jsem ji otevřela. Byl tam řetízek po mé prababičce, prsten s briliantem, který dal matce otec a medailon. Když jsem ho otevřela začala hrát něžná hudba a já se podívala na malé obrázky, které byly uvnitř.
Na jednom byl otec. Sám. A na druhém já s matkou. To byla fotka z oslavy mých dvanáctých narozenin.
Tehdy jsme bydleli zde, ale měli jsme se lépe. Matka pracovala v jedné společnosti. Pak ta firma krachla a matka se musela spokojit s prácí místní prodavačky zeleniny.
My jsme si, ale vždy vystačili. Vždy. Teď, se ale musím postavit na nohy a utéci z domova do neznáma.
Vzala jsem všechny šperky na památku a k tomu jsem ještě vzala všechny peníze, které mamka
schovávala v šuplíku svého nočního stolku.
Z matčiny ložnice jsem přešla do kuchyně a vzala si jídlo s pitím. Podívala jsem se naposledy z okna mého rodného domu. Pomalu začalo svítat a s tím se blížil i můj odchod.
Vyšla jsem dveřmi ven a zpozorovala, že se mi zlepšil zrak, čich i sluch a má rychlost nabyla nemožných hodnot. To vše se mi líbilo, ale bylo to nic s porovnáním mého minulého života.
Tašku jsem odnesla ke stromům a vrátila se do domu. Z garáže jsem vzala nádobu s benzínem z doby kdy jsme ještě měli auto a pak jsem opět vešla, už s tou nádobou do domu. Skříňka v obýváku, která se moc nepoužívala, ukrývala zápalky. Otočila jsem se a naposledy se ohlédla po domě.
Pak mně, ale něco zarazilo. V rohu obývacího pokoje byla hlava. Matčina hlava. Znovu jsem se rozbrečela a utíkala k ní. Natočila jsem ji k sobě a naposledy políbila na její zkrvavené rty.
Poté jsem ji odnesla ke zbytku těla a zavřela její oči, které ještě pořád vyzařovali strach. Strach ze mně, toho zvířete.
Vstala jsem, abych dokonala to co jsem začala usmrcením matky. Nábytek, podlahu... Vše jsem polila benzínem. Z toho zápachu se mi dělalo zle a pak jsem vyšla naposledy z domu. Kde skončil proud benzínu.
Vzala jsem jednu sirku a škrtla...
Odběhla jsem k tašce, abych náhodou nechytla i já a věděla jsem, že přesně to bych si zasloužila. Zemřít.
Ze své skrýše, kterou tvořili stromy jsem pozorovala jak můj minulý život pohlcují plameny.
Někdo během sedmi minut ohlásil oheň a tak se začali sjíždět jednotky hasičů. Měla jsem strach, aby mě náhodou někdo nezahlédl a tak jsem věnovala poslední pohled svému rodnému domu a utekla do lesa s taškou v ruce svou plnou rychlostí s vědomím, že jsem zničila vše co se dalo a že, jsem teď jiná.
Můj minulý život se skryl za závoje nicoty...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama