Dcera úplňku - 2.kapitola

28. října 2010 v 13:25 | Rosette
Pohled Isabelly:
Jela jsem svým miláčkem ve Forks, jako bych zde žila od narození. Zatočila jsem na odbočku do lesa, která byla u města, a jela jsem rovně. Bylo vidět, že sem nikdo nejezdí. Všude to bylo zarostlé, ale mé autíčko se přes to dostalo. V mysli jsem prosila, aby bez újmy.
Nakonec jsem to uviděla. Velký dům, který byl opravdu moderní. Od prvního pohledu se mi líbil. Byl opravdu jiný než ten, ve kterém jsem bydlela se Simonem. Tamten byl starý a vypadal jako menší hrad. Přesto byl pro mne svým způsobem kouzelný.
Zastavila jsem u jakési garáže a pomalu jsem vystoupila z auta. Lidským krokem jsem vešla do domu. Zarazila jsem se. Vše bylo kompletně vybaveno. Před mnou byl obývák do černobílé barvy.
Nevěděla jsem, kdo to udělal, ale cítila jsem velice známou vůni. Pak mi to došlo. Simon. To byla jeho vůně.
Byla už ale stará, a tak mi bylo jasné, že už zde není. Škoda.
S hlavou někde jinde jsem se vydala dále. Tentokrát do kuchyně. Byla tak překrásná, že se mi tajil dech.
Na levé straně jsem zahlédla jídelnu, a tak jsem tam došla. Byla neobyčejná. Ne jídelním stole ležel vzkaz a já se na něj okamžitě vrhla.
Má milovaná Bells,
Je mi líto, že jsem tě opět zanechal samotnou a jen jsem ti vybavil tento dům, ale opět jsem musel pomoci svému příteli. Tentokrát naposledy. Pak, pokud budeš chtít, se vrátím k tobě. Pokud ne, nevrátím se. Doufám, že se ti bude vybavení domu líbit. Je mi smutno. Chtěl bych vidět tvou tvář, kterou vždy zpestřil úsměv, když se ti něco líbilo, nebo když ses jen tak zasmála. Chybí mi tvůj hlas. Chybíš mi ty samotná. Miluji tě, Bellinko, a to se nikdy nezmění. Pokud chceš, abych žil s tebou zavolej mi na toto číslo: 736 756 135. Určitě ti to zvednu. Miluji tě, Bell.
Simon
PS: Poslední na prohlídku si nech podzemí. A poté jdi ven do zahrady u domu, čeká tam na tebe překvapení.
Byla jsem neskonale šťastná. On se mi vrátí! Také mě zajímalo, co bude na zahradě a v podzemí, ale držela jsem se jeho rad.
Za ladných poskoků jsem se vrátila do obývacího pokoje, kde byly také schody do dalšího patra.
Bezmyšlenkovitě jsem se vydala nahoru.
Bylo tam několik dveří. Otevřela jsem ty nejblíže a vešla do zeleného pokoje. Byl překrásný. Byly v něm ještě dvoje dveře. Přešla jsem k první a nakoukla do nich. Byla to koupelna. Posunula jsem se k druhým a pootevřela jsem je. Byla to šatna.
Pro sebe jsem se usmála a vyšla opět z pokoje na chodbu. Další byly dveře o kousek dál. Také jsem je otevřela a mé oči uviděly další ložnici. Tentokrát do černé barvy.
Nemožnou rychlostí jsem přeběhla k dalším dveřím v této ložnici a opět jsem koukala do koupelny se sprchovým koutem.
Ty další dveře bude šatna.
Pomyslela jsem si.
Přešla jsem k nim a pootevřela dveře. Můj instinkt se nemýlil. Šatna. Povzdechla jsem si a opět vyšla na chodbu.
Došla jsem k dalším a také posledním dveřím. Pomalu jsem je otevřela. Byl to pokoj do fialové barvy, nádherně laděný. Hned jsem věděla, že tento je můj. Nad postelí byl společný obraz mě a Simona.
Usmála jsem se. Bylo to tenkrát, když jsme byli v lese.
Noc předtím pršelo a tak bylo všude mokro. My jsme přesto šli ven. Běhali jsme lesem a pořád jsme se smáli. Poté jsem uviděla velkou louži za ním, ale on si jí nevšiml. Se smíchem jsem do něj strčila a on si sednul přímo do ní. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Tenkrát jsem se smíchem popadala za břicho, ale jeho pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Chytl mně za nohu a já spadla k němu. Chvíli jsem nevěděla jak to, že jsem taky špinavá, ale jakmile mi to došlo, začala jsem po něm stříkat vodu smíchanou s blátem. Domů jsme se vraceli špinaví od bahna, ale s úsměvem na tváři.
Ta vzpomínka mě potěšila. Předtím jsme se blbli každý den, ale pak mě opustil a já zůstala sama.
Vrátila jsem se na chodbu a vešla jsem do posledních dveří. Za nimi se ukrývala velice dobře vybavená knihovna. Voněla zde zatuchlina, kterou jsem vždy milovala a také ji miluji. Byly tam také schody, po ktarých jsem se vydala nahoru.
Nakonci byly železné dveře bez kliky. Na zdi, však byl přidělán nějaký senzor ne němž blikalo dotkni se mne. Šáhla jsem na něj a chvíli čekala. Najednou jsem se strašně lekla. Dveře se otevřeli a já
spatřila obrovskou pracovnu. Najednou mi nějaký hlas, nejspíše mechanický řekl.
Vítejte, slečno Isabello. Já jsem Debora, váš automatický počítač. Kdyby jste potřebovala jídlo, pití nebo cokoli jiného donesu vám to.Prošla jste dveřmi a nyní se ocitáte ve své pracovně. Nikdo kromě vás se sem nedostane, pokud ho nevezmete sebou.
S úžasem jsem jsem celou místností procházela. Byly tu i okna, ale jakmile jsem k nim došla, zjistila jsem, že jsou z velice odolného skla. Možná i proti upírům. Byl zde i malý balkón, který kolem sebe měl jakouci iluzi. Nebyla jsem si jista co je to, ale v tu chvíli jsem byla tak šokovaná z tohoto domu, že jsem se tím nezaobírala.
Nakonec jsem se vydala dolů a dveře se za mnou zaklaply.
Schody do sklepa byly v menší místnůstce, která sloužila jako spíž. Skoro celá byla obestavěná poličkami a v jednom rohu byly dveře do sklepa. Tam se nacházelo to stejné co v mé kanceláři.
Musela jsem opět přiložit prst na ten "skenr" než mne to pustilo dovnitř.
Když se otevřeli, pomalu jsem jimi prošla a dostala jsem se do honosné chodby, kde bylo několik dveří.
Vešla jsem do prvních. Byl to ateliér. Byly tam plátna na malování a poličky s pastely, vodovkami, temperami a různými dalšími věcmi, které byly potřebné k malování.
Další dveře byly největší, a tak mě velice zajímalo, co je za nimi. To, co jsem uviděla po jejich otevření, mě udivilo. Byl to taneční parket alá diskotéka. Jako lustr se houpala disko koule a byl tam i pravý stolek pro DJe.
Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale nakonec jsem přešla k dalším dveřím. Byl to velikánský bazén, ale co mě udivilo byla postel, která byla uprostřed bazénu.
Vrátila jsem se na chodbu a přešla jsem ke dveřím další místnosti. Neotevřela jsem je ale, protože jsem si všimla, že hned vedle je velké okno, kterým se dalo podívat dovnitř. Bylo to nahrávací studio.
Vybavení bylo dokonalé. Mikrofony, sluchátka...
Udiveně jsem zakroutila hlavou.
Co jen toho Simona nenapadne.
Dál už nic nebylo, a tak jsem se vrátila zpět nahoru. Byla jsem šťastná. Toto byl ten nejhezčí a nejvybavenější dům pod sluncem.
Chtěla jsem už jít ven, ale zarazili mě prosklené dveře na terasu. Vyšla jsem ven a zůstala zírat na překrásnou zahradu s potokem. Byla veliká a všude se vyjímaly květiny. Zasténala jsem štěstím. Já se ale mám.
Vyšla jsem k té kráse. Tady se také skrývá mé další překvapení. Byla jsem si jistá, že už mne nic nepřekvapí, ale jakmile jsem to uviděla, byla jsem si jistá, že jsem se zmýlila.
Byl tam strom na němž stál dřevěný domek. Bylo to jako z nějaké knížky. Vlastně mi to dokonce nějakou připomínalo, možná i má vlastní přání, ale nebyla jsem si jistá. Vylezla jsem po schodech nahoru a otevřela jsem dveře.
Byla to zatočená chodbička, která končila malým posezením. V té chodbičce byly také dvoje dveře.
První ukrývaly krásnou jídelnu, která byla obyčejná, ale vypadala výjimečně.
Další dveře odhalily ložnici. Byla do červené barvy. Prostě nádhera. S úsměvem jsem zavřela dveře.
Nakonec jsem po devěných schůdkách vešla do útulného pokojíku. Nejspíše obývacího pokoje.
Žádné další dveře zde nebyly, ale to nevadilo. I přesto to bylo překrásné. Sešla jsem schody a ocitla se ne zahradě.
Další věc upoutala mou pozornost. Byl to květinový altánek. Došla jsem k němu. Za ním byla zeď, kterou byla ohraničená celá zahrada. Dost mě překvapilo, že jsem si toho nevšimla dříve. Opět jsem upoutala svou pozornost na altánek z květin a vešla jsem do něj. To, co tam bylo, mě překvapilo.
Byla to "další" ložnice. Celá byla porostlá květy.
Celé to dávalo dojem, že zde musí spát šípková Růženka. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou. Ten
Simon je pozoruhodný.
Opět jsem sešla z altánku a rozhodla jsem se, že se budu alespoň chvíli procházet a odhalovat tajemství tohoto domu.
Mého nového domu, mého života...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaké téma máte radši?

Harry Potter 60% (30)
Twilight 40% (20)

Komentáře

1 Veronixika Veronixika | 30. října 2010 v 20:36 | Reagovat

Nádhera!.....Tohle nemá chybu!

2 Marketasaky Marketasaky | 17. listopadu 2010 v 16:35 | Reagovat

krásný kdy bude pokráčko? :-):-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama