10 bílých tygrů - 5. kapitola

28. října 2010 v 14:13 | Rosette
POHLED ANABELLY PRESCOTT
Unaveně se protáhnu. To byla zase noc. I když, ten večer byl nádherný...
Josh. Mladý, okouzlující a vcelku roztomilý. Jeho temné oči, vlasy a jeho překrásný úsměv, který
včera večer patřil jen mně.
Ach, miluji ho. Ano. Zbouchl mě kluk, kterého ani neznám. Ale myslím, že on je na tom stejně. Ten jeho včerejší polibek. Jeho něžné rty, ale přesto chtivé. Kéž by tu se mnou byl...
Líně jsem vstala a ustlala si postel. Poté jsem se vydala do šatny. Co si asi dneska vezmu na sebe?
Už jsem šahala po nějakém tom kousku oblečení, když mi zazvonil telefon. Kdo to sakra může být?
Došla jsem k posteli a nadzvedla polštář. Mobil si vždy dávám pod polštář. Na displeji vyzvánělo neznámé číslo. Zvedla jsem to.
"Haló?"
"Ahoj! Tady Alice. Alice Cullenová. Jsem manželka Jaspera."
Á tahle Alice. Na tu si moc dobře vzpomínám.
"Ahoj. Copak potřebuješ?"
"No, chtěla jsem se zeptat, zda tě nemůžu navštívit."
"Hmm… Tak jo, ale mám čas jen do 15 hodin. Neva?"
Chtěla jsem se pak ještě připravit a v 17 mám přece sraz s Joshem. A to nemohu promeškat.
"Dobře, v kolik můžu přijet?"
Podívala jsem se na hodiny. Ukazovali 10:46. Ztuhla jsem. To jsem tak dlouho spala? To není možné…
"Tak ve 13 u mě doma?"
"Dobrá, Anabell, budu tam. Pa."
"Budu se těšit. Papa."
Vrátila jsem se do šatny a tam si našla oblečení. Tentokrát to byly minišaty. Opravdu se mi zalíbily.
K tomu jsem si vzala boty na podpatku, které patřily k šatům.
Koupelna následovala po šatně. Podívala jsem se do zrcadla. Opravdu jsem vypadala příšerně. Vlasy mi stály na každou stranu a byly jako polámané. Oči byly opuchlé a byly pod nimi kruhy.
Okamžitě jsem se vrhla na účes. Kulmou jsem si navlnila vlasy a různými prostředky jim dodala stálou podobu. Nevím, zda to zabere, ale snad ano.
Poté jsem se vrhla na make-up. Vzhledem k tomu, že mám černé šaty, udělala jsem si i černé stíny.
Řasy jsem si prodloužila černou řasenkou. Nakonec rudou rtěnku na rty.
Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle. Opravdu mi to slušelo. Vše k sobě ladilo. Usmála jsem se.
Sešla jsem schody a došla do kuchyně. V břiše mi zakručelo. Tak copak si dneska dáme?
Nemělo cenu snídat a tak jsem začala vařit oběd. Zapečené brambory. Oloupala jsem několik brambor a nakrájela je na plátky. Pak ještě pórek, salám a nějakou tu zeleninu. Vše jsem to dala do pekáče a vložila do trouby. Tam jsem to nechala zapéct.
Přemístila jsem se do obýváku a pustila jsem si nějaký film. Nesledovala jsem ho, a tak jsem to nakonec vypnula. Přemístila jsem se zpět do kuchyně. Brambory už byly hotové, a tak jsem je
vyndala z trouby a nandala si jednu porci. Sedla jsem si ke stolu a začala jíst.
Bylo to výborné. Brambory byly křupavé a ta zelenina k tomu… Mňam. Když jsem dojedla, zandala jsem pekáč zpět do trouby. Třeba ještě budu večeřet. Poté jsem šla umýt nádobí. Vše bylo hotové rychle a já se opět podívala na hodiny. 12:56. Panebože to už je tolik?! Za 4 minuty je tu Alice.
Vběhla jsem do koupelny. A ještě si upravila vlasy a shlédla se v zrcadle. Skvělé. Pak už jsem slyšela zvonek. Vydala jsem se ke dveřím a nahodila úsměv. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Stála tam Alice.
"Ahoj!" řekla a objala mě.
"Ahoj, Alice. Moc ráda tě vidím." Objetí jsem jí opětovala, a když mě pustila, vydaly jsme se na prohlídku domu. Cestou jsme si povídaly o všem možném a nakonec jsme skončily v mém pokoji.
"Ty dnes někam jdeš, Bell?" zeptala se zvědavým tónem a já se na ni usmála.
"Ano, jdu na schůzku klukem, kterého jsem včera potkala."
"A jak se jmenuje?" zeptala se nedočkavě. Chodí do stejné školy. Možná by ho mohla znát.
"Josh, dál nevím."
"Kolik mu je?"
"Ježiši, Alice, já nevím. Viděli jsme se jen včera. Jenže on je úplně boží! Má tmavě hnědý oči a černý vlasy. Vymakanou postavu a prostě je hrozně sexy!"
Alice se na mě udiveně koukla a pak promluvila.
"Myslíš Joshe Tannera? Ty chodíš s Joshem Tannerem?!" Zděšeně se na mě podívala a já jí odpověděla.
"Ne, nechodím. Jen jsem se s ním líbala."
"Uf. To jsem se lekla. Nechoď s ním."
"Proč?!" zděšeně jsem se na ni podívala.
"Protože je blbej!"
"A to jako proč?!"
"Anabello, nechodil s žádnou holkou. Každá po něm jede. Úplně každá. Teda kromě naší rodiny. Chce tě jen na sex!"
Chytla mě za ruce a tiskla je. Já se jí dívala do očí a přemýšlela, zda mluví pravdu nebo lže. Nakonec jsem se rozhodla pro lež.
"Lžeš. Nechceš, abych s ním chodila, že? Proč?! Řekni pravdu!"
"Ne, nelžu!"
Upřeně jsem se jí dívala do očí a snažila se ji hypnoticky přimět, ať řekne pravdu. Pak se to stalo.
Amulet na mém krku zazářil a já promluvila velice podmanivým hlasem.
"Řekni pravdu." Její oči se rozostřily a zakalily se. Pak promluvila.
"Měla bys zůstat volná kvůli mému bratrovi Edwardovi. V budoucnosti byste se mohli dát dohromady."
"Proč nás chceš rozdělit?"
"Nechci, aby ses dala dohromady s Joshem, protože musíš být s Edwardem. Budete šťastni. Láska věčná. Pak se staneš upírkou a zůstanete spolu navždy."
Kouzlo pominulo a ona zběsile mrkala očima. Já se na ni nenávistně dívala a pak jsem jí řekla to, co mě v tu chvíli napadlo.
"Myslela jsem, že budeme kamarádky, ale když mě chceš dát dohromady se svým pitomým bratrem, je to spíš naopak. My dvě nikdy nebudeme přítelkyně. Ne, dokud se budeš snažit dát nás dohromady. A měla bys také vědět, že upírem nechci být, nikdy. Rozumíš?! Nikdy! Je to odporné! Já střežím tajemství, které je výš než ty! Nebudu jednou z vás. To radši zemřu! Už se nás s Joshem nikdy nesnaž rozdělit, jinak bys také mohla špatně dopadnout. A pamatuj, když se mstím já, bolest je to nejmenší, co můžeš čekat. A teď vypadni!"
Ublíženě se na mě podívala a chtěla něco namítnout, ale já na ni zařvala.
"Vypadni a do tohoto domu se už nevracej! Nejsi zde vítána."
Vzlykla, ale popadla své věci a utekla. Bylo mi to jedno. Chtěla mě zničit a dát dohromady s nějakým debilem. To se nesmí stát…
Podívala jsem se na hodiny. Bylo 15:12. Usmála jsem se. Mám hodně času. Pak mi to, ale došlo.
Nemám. Musím ještě zažádat o přijetí do školy. Zavrčela jsem. Taková stupidnost, ale já tam musím.
Vydala jsem se do šatny a oblékla se do kompletku, který se mi líbil. Usmála jsem se. Opět jsem byla
okouzlující. Usmála jsem se a vydala se do poradní místnosti. Vždy tam byly uschovány naše rodné listy a různé další doklady. V každém domě. Takže po celém světě.
Vše, co bylo k přijmutí do školy, jsem si vzala a mohla jsem vyrazit. Super…
Naskočila jsem do auta a plnou rychlostí vyrazila ke škole. Najít ji nebylo těžké. Navedla mě na ní
značka.
Přijela jsem na školní parkoviště, které bylo naprosto prázdné. Jaký blbec, by taky chtěl v neděli do školy. Hlavně když tam bude muset zítra. Jedině já. I když já sem nechtěla.
Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Poté jsem se vydala k části budovy, kde bylo napsáno: Přijímací kancelář.
Vešla jsem dovnitř. Smrdělo to zde vonným sprejem. Nejspíš lesní směs, ale bylo to strašně silné. Pro člověka zas tak ne, ale pro mě ano. Pomalu jsem přešla ke stolku, za nímž seděla obtloustlá paní.
Molly Rodren, stálo na mosazném štítku.
Měla černé vlasy, místy už prošedlé. Její oči byly zelené. Rty měla zvýrazněné zářivou rtěnkou, což se
moc nehodilo k jejímu oblečení ani tváři. Byla oblečena do zeleného svetru, nejspíš pleteného doma.
Její rifle, byly místy flekaté. Prostě hrůza…
"Dobrý den," pozdravila jsem ji.
Zvedla zrak z papírů, kde pořád něco psala a podívala se na mě. Hned jak si mě prohlédla, otevřela se jí úžasem pusa. Já si myslela, že mám moc vyzývavé oblečení do školy… Když se vzpamatovala,
usmála se a řekla.
"Dobrý den. Copak byste potřebovala, slečno?"
"Chtěla bych se přihlásit na tuto školu. Tady máte různé papíry," řekla jsem a položila před ní štos papírů. Začala se jím přehrabovat a já jen protočila oči.
"Rodný list je hned na vrchu."
"Aha, děkuji, slečno Prescottová." Chvilku něco zadávala do počítače, a já jen mohla znuděně podupávat nohou. Nakonec se, ale na mě opět podívala a promluvila.
"Pokud chcete, můžete nastoupit už zítra. Je to jen na vás. Tedy, měla byste nastoupit už zítra, ale pokud je to na vás moc brzy, nevadí."
"Ano, nastoupím už zítra."
"Dobrá. Tak si sem ráno přijďte pro rozvrh a učebnice."
"Moc vám děkuji," řekla jsem a vzala si zpět papíry, které jsem jí předtím dala.
"Nemáte zač. Vítejte na střední škole," mile se na mě usmála a já jen kývla a pomalu jsem odcházela.
"Nashledanou," řekla jsem ještě, než jsem opustila místnost.
Sluníčko svítilo, ale po chvilce ho překryly mraky. Hmm... Tady se to asi nezmění. Milovala jsem slunce. Také moře, protože to k sobě prostě patřilo. Moře a slunce.
Nastoupila jsem do auta a rozjela se ke kinu. Bylo16:45. Nějak dlouho mi to trvalo… Jela jsem po silnici do města. Řídila jsem se značkami, které ukazovaly směr kino, a doufala, že to najdu. Konečně se přede mnou zjevila budova s širokým nápisem kino. Parkoviště bylo skoro prázdné, jen místy se nacházela stará auta. Zaparkovala jsem pod stromy a vylezla z auta. Rozhlédla jsem se. Někde by tu mě být.
"Hledáš mě, má malá krásko?" ozval se za mnou hlas a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se na něj a usmála jsem se.
Měl na sobě jeansy a přiléhavé triko. Moc mu to slušelo. Vlasy měl rozcuchané a voněl, jako vanilka. Ne, byla to úplně jiná vůně. Taková neznámá…
"Koho jiného bych hledala?"
"Hmm… třeba máš s někým schůzku," zvědavě nadzvedl obočí a já se zvonivě zasmála.
"Ano, mám s někým schůzku. A ten dotyčný, jsi ty."
"Hmm… To se mi líbí. Můžu teď něco udělat?" vrhl na mě zkoumavý pohled a já se na něj opět zářivě
usmála.
"Cokoli chceš."
"V tom případě…" nedořekla a přitáhl si mě k sobě. Usmál se na mě a přivlastnil si mé rty. Tiskli jsme se na sebe ve vroucném polibku. Naše jazyky byly opět v dokonalé souhře. Bylo to překrásné. Do tohoto polibku jsme vkládali lásku a bylo to poznat… Když jsme se od sebe odtrhli, stalo se to kvůli tomu, že nám došel dech. Zůstali jsme však pořád v těsném objetí. Pak promluvil.
"Chceš vlastně do toho kina?"
"A ty chceš?" zeptala jsem se zvědavě.
"Popravdě, ani ne. Ty jsi mnohem hezčí než jakákoli herečka, na kterou bych koukal na plátně."
"Dobrá, co budeme dělat?"
"Mohla bys jít ke mně?" řekl zamyšleně.
"Hmm… Hezká nabídka. Nemáš tam, ale jen tak náhodou rodiče?" Má otázka ho nejspíš pobavila, protože se rozesmál na celé parkoviště.
"Neboj, malá krásko, rodiče se mnou nebydlí. Vlastně je to jen můj dům."
"Dobrá, jdu s tebou. Problém je vtom, že tady máme oba auto, ne?"
"Ne, já si vzal taxi. Můžeme tedy jet tvým?"
"Jasně. Moc se těším." Nastoupili jsme do mého auta a vydali se na cestu.
"Takže, jeď rovně a pak doprava." Jela jsem podle něho a nakonec jsme vyjeli z Forks.
"Kam teď?" zeptala jsem se ho, za záminkou, prohlédnout si ho.
´
"Vidíš támhle tu cestu do lesa? Zaboč na ni. No, a pořád jeď, dokud nenarazíš na most. Přes něj přejed, vyjedeš kopec a tam je můj dům."
A opravdu. Za chvilku jsem přejížděla most a naskytl se mi pohled na nádherný dům. Zastavila jsem před vilou a vystoupila z auta. Pořád jsem nemohla odtrhnout oči z té nádhery. Ten potok u toho domu...
"To je překrásné," řekla jsem nahlas a Josh se zasmál.
"Souhlasím, je to nádherné. Pojď, ukážu ti vnitřek," usmál se a na mě a chytl mě za ruku. Ruku v ruce jsme se vydali do jeho domu. Vytáhl klíče, a aniž by mě pustil, odemkl.
Vešli jsme do obývacího pokoje. Byl nádherný. Vedli z něj dvoje schody. Poté jsme pokračovali do jídelny a kuchyně. Moc se mi to vše líbilo, ale tušila jsem, že to není to hlavní. Poté mi ukázal koupelnu. Byla opravdu hezká a z ní vedly dveře do čtvercové místnosti. A co v ní bylo? Vířivka. Ano, opravdová vířivka. Prostě nádhera. Nakonec jsme vyrazili po prvních schodech, které končily kruhovou místností. Bylo tam pět dveří.
První vedly do společenské místnosti. Kde se prý mohla scházet rodina k popovídání. Takže něco jako u nás, poradní místnost. Druhé vedly do pracovny. Josh tam měl nějaké spisy, ale i knihy. Třetí dveře, vedly do knihovny. To bylo jako u nás. Já ji nemusela. Tato také voněla stářím a i Josh vypadal, že by z ní radši zmizel. Čtvrté dveře vedly do obývacího pokoje. Byl překrásný. Vlastně vše, co jsem zatím viděla, bylo překrásné. Mělo to své kouzlo. A poslední, páté dveře vedly do kuchyně.
Nad tím jsem zůstala úžasem stát. Čekala jsem cokoli, ale kuchyň? Velice zajímavé.
"Je to tu opravdu nádherné, Joshi. Moc se mi tu líbí. Vše tu má své kouzlo."
"Ano, je to tu nádherné. I to místo má takovou překrásnou atmosféru, ale ještě jsi neviděla
překvápko." Když to řekl, napnula jsem se a čekala, co to bude. On se jen zasmál a natočil si mě
proti sobě.
"Klid, Anabell. Uvolni se, má mála krásko," řekl a pak mu došlo, že tak to asi nepůjde. Poté změnil metodu. Přitiskl své rty na mé a přitáhl si mě k sobě. Poddala jsem se. Tomu se prostě odolat nedalo. Toužebně jsem procházela jazykem jeho ústa a tiskla se k němu. Cítila jsem jeho dech ve svých ústech. Nakonec se ode mě odtrhl a řekl.
"Už vím, jak na tebe, malá krásko. Hrozně rád bych se tomuto věnoval po zbytek dne, ale chtěl bych vědět, zda se ti bude líbit překvapení."
"Dobře, ale rychle. Protože chci být hlavně s tebou," řekla jsem tvrdohlavě a tím ho rozesmála.
"Malá krásko, vždyť se mnou jsi!"
"Ale neděláme to, co bych si přála hlavně. Tato aktivita, kterou právě provozujeme, se mi líbí, ale mít tě sama pro sebe je lepší."
"Dobrá, tak pojď, ať můžeme provozovat aktivitu, která se ti líbí víc."
Sešli jsme opět schody a vyšli druhé schodiště. Tentokrát jsme se ocitli ve skleněné chodbě, ze které vedlo několik dveří. Vešli jsme do prvních dveří a za nimi se skrývala ložnice. Normální ložnice, avšak krásná. Další dveře z té ložnice nevedly, a tak jsme se vydali do druhých dveří. Za nimi se skrýval pokoj, který vypadal úsporně.
Byl tam obýváček a nad gaučem postel. Bylo to skvěle vymyšlené. Další dveře odkryly pokoj pro kluky. Josh mě bedlivě sledoval a mně došlo, že to je jeho pokoj. Zářivě jsem se na něj usmála.
"Máš to tu nádherné."
"Díky, jdeme dál?"

Prstem ukázal na troje dveře v jeho pokoji. Dvoje nalevo a jedny napravo. Jen jsem kývla a vydala se k prvním dveřím nalevo. Byla to koupelna. Za druhými dveřmi byla šatna. Takže stejné jako u nás.
Šatna a koupelna. Tak je to snad vždy. Nakonec jsme se vydali do třetích dveří, ale tam mě zastavil a stoupl si přede mě. Díval se na mě něžným výrazem a pak promluvil.
"Anabell, chci ti říct, že jakmile jsem tě potkal, zamiloval jsem se do tebe. Možná to není opětované, ale já vím, že ty jsi pro mě jediná. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe. Nikdy. A to mi věř. Proto ti dávám toto překvápko. Miluji tě, má malá krásko." Dokončil svůj monolog a já věděla, že nemusím nic říkat, ale já jsem chtěla. Chtěla jsem mu říct, že ho miluji a to vše…
"Joshi, mohu tě ujistit, ne, musím tě ujistit, že jsme na tom stejně. Jakmile jsem tě uviděla, zamilovala jsem se do tebe. A pokud to se mnou opravdu myslíš vážně, jsem jedna z nejšťastnějších holek na světě. Miluju tě."
"Myslím, Anabell. Myslím to s tebou vážně," řekl a chtěl pokračovat, ale já se k němu přitiskla a vášnivě ho políbila. Nebránil se. Naše jazyky se proplétaly a já věděla, že dělám správně. Nakonec jsem se od něj odtrhla.
"A co to překvapení?"
"Ty jsi neuvěřitelná. Pojď. Ukážu ti to." Otevřel dveře a já se zarazila. Byl to salonek, z něhož vedly čtyři dveře. Chytla jsem Joshe za ruku a táhla ho do prvních dveří. Za nimi byla šatna. Plně vybavena.
Jen jsem na to zírala a pak jsem s ním šla ke druhým dveřím. Otevřela jsem je a došlo mi, že jsem v obýváku. Byl opravdu krásný. Zase jsem dveře zavřela a zamířila si to do dalších dveří. Koupelna.
Hmm… Už se těším na sprchu… Další a zároveň poslední dveře jsem otevírala pomalu. Když jsem je konečně otevřela, ztuhla jsem překvapením. Byla to nádherná ložnice. Opravdu překrásná. Byl z ní vidět i balkon, a tak jsem na něj vešla. Z balkonu byly schody, takže se dalo sejít přímo k řece. Výhled byl na hory a lesy.
Obličej mi ofoukl čistý vzduch. Nádhera. Otočila jsem se na Joshe. Díval se na mě a já zase na něj.
"Děkuji," zašeptala jsem.
"Nemáš zač, Anabell, ale zbývají ti ještě jedny dveře. Ty však necháme na potom."
"Co budeme teď dělat?"
"No, toto vše je tvoje…"
"Počkat, toto vše. Od toho salonku až sem?" vyjukaně jsem na něj koukala.
"Ano, má lásko. To je tvé." Začaly mi téct slzy, ale on je rychlým pohybem ruky setřel.
"Proč pláčeš? Udělal jsem něco špatně?"
"Ne, lásko. Právě naopak. Jsem šťastná."
"Víš co, běž se umýt. Máš tam věci na spaní." Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
"Ne, pojedu spát domů."
"Ne, Anabell, už je večer a toto vše je tvoje. Využiješ toho a přespíš zde," nadechl se a pak dodal. "A ještě k tomu bych tě už dnes neopustil."
"Dobře, jdu do té vany."
Nechala jsem ho tam stát a vlezla do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu a čekala, než se napustí. Pak jsem ze sebe sundala všechny věci a vlezla si do teplé vany. Miluji ho. To vše pro mě udělal. Toho se nevzdám. Ne, Joshe, ne. Uviděla jsem šampon a tak jsem si pořádně vydrhla vlasy.
Až pak jsem si všimla, že voní po jahodách. Nevadí. Mýdlem jsem se ještě umyla a poté jsem vylezla z vany a osušila se osuškou, která byla položena vedle vany.
Byla tam i noční košilka. Pro někoho možná vyzývavá, ale mě to nevadilo. Když tak se dokážu ubránit, ale myslím, že s Joshem, kterého miluji, to nebude potřeba.
Oblečená jsem opět zamířila do svého pokoje. Josh tam nebyl. Nechtěla jsem ještě spát, a tak jsem se ho vydala hledat. Byly tu dveře na chodbu. Vyšla jsem jimi ven a přešla ke dveřím Joshova pokoje.
Zaklepala jsem. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem uslyšela kroky. Otevřel dveře a já na něj ohromeně zírala. Měl na sobě jen tepláky na spaní. I on si mě prohlížel, a nejvíce můj výstřih. Usmála jsem se.
No a co? Stejně jsem tak trochu jeho.
"Máš čas, lásko?" zeptala jsem se nevině.
"Jasně. Proč?" Chytla jsem ho za ruku a táhla k sobě do pokoje. Šel za mnou a u postele jsme se
oba zastavili. Posadila jsem ho na postel a sedla si mu na klín. Objal mě a políbil do vlasů.
"Buď tu se mnou," zašeptala jsem.
"Dobře."
Jemně jsem do něj strčila a povalila ho na postel. Sama jsem se mu stulila do náruče a on si mě k sobě přitiskl. Pak mě však pustil a oba nás přikryl. Já ho políbila a zase se k němu přitulila.
"Dobrou," řekla jsem.
"Dobrou noc, Belli," zašeptal a to bylo poslední, co jsem slyšela.
Byla jsem unášená proudy snů do temnoty…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronixika Veronixika | 30. října 2010 v 20:12 | Reagovat

Ahoj,
Tato povídka nemá chybu. Už se těším na pokračování :-D

2 TerezC TerezC | 4. listopadu 2010 v 20:24 | Reagovat

je to opravdu moc krásné, pokračuj prosím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama