10 bílých tygrů - 4. kapitola

28. října 2010 v 14:03 | Rosette
POHLED ANABELLY
Vlezla jsem do svého nového auta. Teď se půjdu omlouvat. Pane bože, to je snad poprvé za můj život! Nikdy jsem neměla povahu: "Běž a omluv se". Ne, to v žádném případě. Spíš jsem uraženě zůstala doma, nebo jsem byla někde venku.
Teď se však půjdu omlouvat Jasperově rodině a jemu samotnému nejvíce. Doufám, že po mně nikdo neskočí a neutrhne mi hlavu, jinak se přeměním v tygra a utrhnu mu hlavu já. No, tedy pokud bych už byla mrtvá tak asi ne, ale já budu ve střehu. Mě nikdo nezabije.
Jela jsem cestou, kterou jsem nikdy neviděla, ale přesto jsem po ní jela. Vedly mně instinkty. Až ta potupa skončí, zajdu někam na mejdan. Jsem přece volná, tak se alespoň začnu trochu bavit. To mě nezabije.
Zabočila jsem na cestu do lesa. Vonělo to tu přírodou a to jsem milovala. Ptáci si prozpěvovali, stromy šustily, zvířata vydávala různé zvuky…
Konečně jsem dojela k velké vile. Před ní byla auta, takže museli být doma. Autem jsem zastavila kousek od ostatních. Už si mně museli všimnout, ale nikdo nevyšel.
Tak, uklidni se Anabell. To zvládneš. Jen se omluvíš, něco řekneš a pak se půjdeš bavit. Tedy, pokud tě nezastaví a nebudou něco chtít, nebo pokud tě nezabijou… Dost!
Vystoupila jsem z auta a vydala se po vydlážděné cestičce k jejich domovu. Všimla jsem si, že tam mají zvonek a tak jsem ho zmáčkla.
Netrvalo ani minutu a otevřel mi jeden z těch co jsem ho už viděla. Nebyl to ten se kterým jsem se prala, ale byl to hezounek.
"Ahoj, je zde Jasper?" zeptala jsem se nevinně.
"Anabello," ozval se zevnitř Jasperův hlas. Bylo jasně slyšet, že je vytočený.
"Mohla bych s tebou mluvit?"
"Jistě, pojď dovnitř."
Vešla jsem dveřmi dovnitř a ocitla jsem se ve velkém obýváku. Pro mě nic moc, ale budiž.
"Tak můžeš nám říct, co jsi chtěla," řekl klidně Jasper a podíval se na mě vyzývavě.
"Promiň, ale před ostatníma upírama ti to říkat nebudu."
"A to jako proč?" bublal v něm vztek.
"Asi proto, že jestli jsou takový jako jsi byl ty, tak by to nemuselo dobře dopadnout."
Zavrčel a ostatní také.
"Proč o mně říkáš fámy?!"
"Ale Jaspere, to ty jsi vyhnanec. Proto na mě nemluv tímto tónem."
"To nemá nic společného s tím, že říkáš, že jsme spolu spali!"
"Jóó, tak za to se ti omlouvám. To byl fám, ale to že jsi zbaběle opustil armádu, nebyl. Nebo snad ano?"
"Ano! To byl taky fám!"
"Promiň, já vlastně zapomněla. Ty jsi šel za svým osudem," řekla jsem a podívajíc se na jeho ženu.
"Ano, Anabello, šel jsem za svou láskou a jsem rád, že ses mi omluvila za tu blbost, co jsi řekla."
Tak to jsi neměl říkat hošánku, teď teprve poznáš, co je Anabella Lucy Prescott. O tom jsem se asi nezmínila, že jsem Prescott, že?
"A je ti totálně jedno, že jsi nás zanechal uprostřed bitvy. Víš, Jaspere, pro nás to bylo těžký! Jeden z velitelů si bez rozloučení odejde! Aniž by řekl… Já nevím! Ale my jsme vyhráli! Zvládli jsme to! Padlo hodně bojovníků, ale vyhráli jsme. A chceš něco říct? Pamatuješ si na své kamarády? Dominica a Marca? Ne?! Tak to je ti podobný, protože kvůli tobě Dominic zemřel! Marc pořád žije, ale jen kvůli tomu, že byl v tu chvíli na jiném místě než Dominic!"
Zděšeně se na mě podíval. Přeci jenom jsem ho překvapila. Tohle byla pravda. Dominic, Marc a Jasper. Nejlepší přátelé. Dominic při té bitvě opravdu padl a plno dalších lidí taky.
"Promiň mi to Anabell, já jsem ale musel."
"Já vím, Jaspere. Ale proč, zrovna v tu nejhorší chvíli! Víš jak se nám po tobě stýskalo? Plno z nás zemřelo a měla jsem mezi nimi být i já, kdybys neodešel. Když jsi odešel, vzrostla ve mně nenávist k tobě, a proto jsem zabíjela, z nenávisti k Jasperovi Whitlocku."
"Já myslela, že jí chceš něco udělat, Jaspere! Ne, jí nechat povídat o minulosti!" vykřikla ta pitomá bloncka.
Sladce jsem se na ni usmála.
"Máš konkurenci, že?" řekla jsem a silou vůle jsem se ji snažila přesvědčit, aby řekla pravdu.
"Jo to teda a velkou! Hlavně v kráse! Jsi mnohem krásnější než já!" Zděšeně se podívala na ostatní a pak vražedně na mě.
"To není fér!" vykřikla a vyběhla nahoru. Za ní svalnatec, se kterým jsem se prala.
"To děláš ty, Bell?" koukl na mě Jasper.
"Jo, já. Jen jsem chtěla vědět pravdu!"
"Takže máš amulet," řekl a podíval se na můj krk.
"Jo. Sice jsem ho nechtěla, ale víš jak uměj být moji bráškové vynalézaví."
"Jo, to vím moc dobře. Jsou někde poblíž?"
"Ne. Řekli mi ať uteču a ochráním tu stupidnost. Bojovali s Volturiovýma, ale mají se do měsíce vrátit."
"Hmm… Tvůj postoj k dědictví, které chrání tvá rodina po staletí, se pořád nezměnil. Ty se prostě nezměníš."
"Ne, a nemám to ani v úmyslu." Podívala jsem se na jeho ženu a usmála jsem se.
"Omlouvám se, za to co jsem řekla o tvém manželovi a i o tobě. Nebylo to ode mě hezké. No, ale taková já už jsem."
Přešla ke mně a objala mě. Chvíli jsem tam jen stála, ale nakonec jsem její objetí opětovala. Její rty se přiblížily k mému uchu a já uslyšela, co mi šeptá.
"To nic. Mám dar vidět budoucnost a ta říká, že budeme skvělé kamarádky." Usmály jsme se a ona se vrátila zpět na své místo.
"Tak já půjdu."
"Nechceš tu ještě chvíli zůstat?" zeptal se Jazz.
"Ne, Jaspere. Jsem volná. Nemám za zády bratry, a tak si chci užít."
"Ajaj, budeme o tobě zítra číst v novinách?"
Můj zvonivý smích se rozléhal místností.
"Ne. Jdu na nějakou diskotéku a mám dojem, že se v pondělí uvidíme ve škole."
"Ty a škola?! Si děláš legraci!"
"Ne, chci normální život, tak jako dříve, než jsem se stala tygrem. Mějte se!" řekla jsem a vyběhla jsem ven.
"Ahoj!"
Uslyšela jsem ještě za sebou a pak jsem nasedla do svého autíčka. Teď zpět domů. V tomhle oblečení se tancovat rozhodně nechodí.
Mám vše za sebou a k tomu jsem získala zpět svého dávného přítele. Jen aby ještě přišli bratrové, ale to až si pořádně užiji života!
(TADY JSEM CHTĚLA SKONČIT, ALE CO BYCH PRO VÁS NEUDĚLALA)
Vzduch mě švihal do obličeje. Jela jsem rychlostí větru a to se mi líbilo. Po pár minutách jsem konečně dorazila domů.
Rychle jsem odemkla dveře a vyběhla schody přímo do svého pokoje.
Zamířila jsem do šatny. Chvíli jsem se prohrabávala věcmi a hledala něco na sebe a nakonec jsem našla super komplet. Pro diskotéku stvořený.
Rychle jsem se oblékla a vydala se do koupelny. Make - up. Vyndala jsem svou oblíbenou řasenku a udělala si oči. Pak rtěnku a nakonec stíny. Poté účes. Chvíli jsem se s tím dělala, ale nakonec se mi povedl překrásný účes alá diskotéka. Nakonec boty a bylo hotovo.
Tentokrát jsem si žádnou bundu, ani svetr, nebo mikinu nevzala. Jen jsem si přehodila malovátka, mobil, MP3 přehrávač a peněženku do jiné tašky.
Pak jsem mohla vyrazit. Zamkla jsem barák a naskočila do svého miláčka. Rozjela jsem se směr diskotéka.
Měla jsem čas, za deset minut bylo osm a v tu dobu většinou otevírají diskotéky. Jela jsem rychle, ale zároveň dost pomalu.
Nakonec jsem dojela k veliké budově, na které blikal nápis disko. Usmála jsem se. Jdeme rozhýbat boky.
Vylezla jsem z auta a hned se na mě stočilo plno pohledů. Od holek naštvané a uražené a u kluků chtivé. Nic neobvyklého.
Vždy jsem ráda vymetala párty a věděla jsem, že ani tato nebude výjimkou. Navzdory tomu všemu, jsem stále byla panna.
Prošla jsem kolem několika týpků a ti chvályhodně zapískali. Usmála jsem se. Byla jsem ve svém živlu.
Vešla jsem dovnitř a plno dalších pohledů se upřelo na mne. Vůbec jsem neotálela a vešla jsem na parket, který se uvolnil, abych měla prostor.
Začala jsem do rytmu hudby kroutit boky a svíjet se. Hned se ke mně připojilo plno kluků. Tancovali kolem mě a já se na ně zářivě smála.
Kolikrát jsem si všimla, že jsou ze mě vzrušení. Aby taky nebyli. Svíjí se před nimi holka, která je velice krásná a má na sobě velice lehké oblečení.
Po půl hodině jsem dostala žízeň a tak jsem se vydala k baru. Za sebou jsem slyšela nesouhlasné mručení a výkřiky, ať se vrátím.
Já si však v klidu sedla na barovou židličku a čekala jsem, až mi donesou koktejl, který jsem si objednala. Trvalo to jen chvilinku a já si všimla roztomilého klučiny, který seděl vedle mě.
"Ahoj!" pozdravila jsem ho bez okolků.
"Jeho zrak se stočil ke mně a usmál se.
"Čau, jsem Josh."
"Anabella."
"Nádherné jméno, Bello. Copak tu dělá taková krásná dívka v podniku, kde jsou nebezpeční týpci a frajeři?"
"Užívá si svobody?" řekla jsem a tím jsem ho rozesmála.
"Hezké, a nechtěla bys někdy se mnou někam zajít?"
"Nejdeš na to nějak zhurta? Ale víš co? Líbíš se mi takže jo, chtěla." Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla.
Byl to roztomilý frajírek. Měl vymakané tělo a podle všeho byl vysoký. Jeho temně hnědé oči mu ladily, k jeho skoro černým vlasem. Byl nádherně opálený… Prostě kus. Můj pohled se zastavil na jeho rtech. Nádherné rty…
"Něco tě na mně zaujalo?" zeptal se se smíchem a já se na něj zářivě usmála a odpověděla jsem.
"Ano. Máš nádherné oči a vlasy. Tvá postava je taky skvělá, ale nejvíce mě zaujaly tvé rty," řekla jsem popravdě a on se na mě ohromeně podíval. Asi nečekal, že mu to řeknu na rovinu, ale to mě nezná.
"No, když tak koukám na tebe, nemůžu říct nic jiného, že jsi nádherná. Prostě anděl. Nikdy jsem neviděl krásnější holku."
"Díky."
Usmál se úplně božím úsměvem.
"Nemáš zač, malá krásko. Jen říkám pravdu. A teď, nejdeme si zatancovat?"
"Dobře, jdeme."
Vyšli jsme spolu na parket a celou dobu jsme se kolem sebe točili. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsme se mohli políbit a přesto k tomu nedošlo. Popravdě, okouzlil mě. Nejspíš jsem zamilovaná.
Když se nakonec ozvalo, že se zavírá, byla jsem smutná. Pobrali jsme si věci a vyšli jsme ven. Doprovodil mě až k autu a pak řekl.
"Malá krásko, pro dnešek se musíme rozloučit. Snad někdy příště, třeba zítra?"
"Dobře, zítra kde."
"U kina v pět večer."
"Super budu se těšit. A neuvidíme se pozítří i ve škole?" zeptala jsem se zvědavě.
"Nejspíš jo. Teď, ale udělám něco, co jsem chtěl udělat už celý večer." Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on nic neřekl.
Sklonil se ke mně a přitáhl si mě k sobě. Byli jsme na sobě nalepený a já mu dala ruce kolem krku. Jeho ruce byly okolo mého pasu. Pak se svými rty přitiskl na mé. Byl to něžný polibek, při kterém jsem ještě mohla přestat, ale já nechtěla. Ještě víc jsem se k němu přitiskla a vložila do toho polibku vášeň.
Jeho jazyk bloudil v mých ústech a ten můj zase v jeho. Byly spolu v souhře, jako kdyby to bylo natrénované. Po chvilce jsme se od sebe odtrhli a on si přitiskl své čelo na mé.
"Ani nevíš, jak moc se těším na zítřek," zašeptal.
"Ale vím. Cítím to samé."
Neochotně jsme se od sebe odtrhli a já nastoupila do auta.
"Tak zítra, má malá krásko."
"Zítra," přikývla jsem a rozjela se směr svůj domov.
Myslím, že jsem se právě bezhlavě zamilovala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké téma máte radši?

Harry Potter 60% (30)
Twilight 40% (20)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama