10 bílých tygrů - 3. kapitola

28. října 2010 v 14:02 | Rosette
POHLED ANABELLY
Byla jsem unavená. Nohy už mě pomalu přestávaly poslouchat a hlava se mi začala motat. Ten běh mne opravdu unavil.
Zastavila jsem se u stromu, o který jsem se následovně opřela. Možná jsem neměla Jasperovi tolik ublížit. Sice nás zradil, ale to nemění nic na tom, že naučil boji a trikům pár bojovníků.
Půjdu se omluvit a říct všem pravdu, ale nejdřív najdu náš dům, ve kterém mám teď žít. Mělo to být jen kousek, ale já nevěděla kde. Nikdy jsem tam nebyla a tak jsem byla ztracena.
Najednou amulet na mém krku zazářil a já jako kdybych zde žila, jsem se rozeběhla domů.
Běžela jsem delší dobu, až jsem konečně uviděla světlo. Stromy se rozestupovaly a nakonec se přede mnou zjevilo i tajemství za ním.
Byl to překrásný dům, přesně takový, jaký bych si přála. Většina byla prosklená a zbytek byl dřevěný.
Přeměnila jsem se do lidské podoby a rozhlédla jsem se okolo. Před domem stálo auto. Úplně můj vkus to nebyl, ale budiž.
Přestala jsem se zabývat autem a vešla jsem do domu. Bylo otevřeno. Kdo by taky vlezl do lesa v domnění, že uvidí stylový dům? Prostě blbost.
Po vstoupení do vily jsem se ocitla v obýváku. Byla to velká místnost a vedlo z ní několik dveří. K tomu také schody.
Vydala jsem se na pravou stranu, rovnou do dveří. Otevřela jsem je. Stála jsem v knihovně. Toto nebyl můj obvyklý prostor, ve kterém bych se nacházela, ale musela jsem říct, že tato knihovna je nejhezčí, kterou jsem kdy viděla. Měla styl.
Následující dveře odkryly kuchyň. Z ní vedli dveře do jídelny. Obě místnosti se mi líbily, ale udivilo mne, že jsou i do mého stylu. Jak jen mohli předvídat, že si amulet nakonec vezmu pod svá "ochranná křídla"?
Nad touto myšlenkou jsem jen pokrčila rameny a vydala jsem se do další místnosti. Byla to posilovna. Zdi byly znásobeny, aby nebyl slyšet hluk. Tato místnost byla v každém našem koupeném domu.
Přešla jsem ke dveřím naproti. Za nimi se nacházela koupelna. Usmála jsem se. Tu budu za chvíli potřebovat. Jen jak skončí prohlídka domu.
Schody jsem brala po dvou s přáním, ať už jsem nahoře. Schody končily kruhovou místností s dvěma dveřma a s několika okny. Vešla jsem do dveří.
Přede mnou se rozkládala poradní místnost. Zde jsme se všichni radili. Byla opředena kouzly. Nikdo za dveřmi nemohl nic slyšet, ani ten kdo byl u okna, nic neslyšel. Jen ti, kteří to slyšet měli. Tato
místnost však byla jak z... No, nevím, ale spíš jako obývák než poradna. No, pak se jich na to zeptám. Třeba jsou barvoslepí, ne?
Okna byla nerozbitná, i když vypadala křehce. Zase jsem za sebou zavřela dveře a vrazila jsem do těch druhých dveří. Byla to z jedné strany prosklená chodba. Z té druhé byly dveře.
Otevřela jsem první dveře. Byla to ložnice do zelené barvy. Usmála jsem se. Tak tady bude spát můj bráška.
Bylo mi jasné, že zde bude dalších devět ložnic pro každého z nás. A tak jsem se jen podívala do každé ložnice.
Druhá ložnice byla do hnědé barvy, třetí do modré, čtvrtá taky do modré, pátá do černé, šestá do šedé, sedmá do bílé, osmá do hnědé a devátá ložnice byla do tyrkysové.
Poslední pokoj byl hodně moderní. Takže to nemohl být nikdo jiný než Aron. Můj nejmladší bráška.
Ostatní jsem podvědomě tušila, ale nechtělo se mi je vyjmenovávat.
Nakonec zbyl jen můj pokoj. Pomalu jsem otevřela dveře. Byl do fialové barvy. Usmála jsem se. Byly tam také troje dveře. Zamířila jsem k nim.
Za prvními byla veliká šatna. Za druhými, předvídatelná koupelna. Co se však předvídat nedalo, byla skála na soukromé terase, která vedla z koupelny. Byla to malá terasa, kolem které se z každé strany tyčila skála. Bylo to okouzlující. A za třetími, za třetími byl můj malý soukromý obývák.
Rovnou jsem ze sebe svlékla šaty a skočila jsem do vany. Nechala jsem na sebe téct teplou vodu a spokojeně jsem zavřela oči.
Nakonec jsem se ještě umyla mýdlem a vlasy umyla šamponem. Zabalila jsem se do ručníku, který ležel u vany a utřela jsem se.
Podívala jsem se do zrcadla a musela jsem uznat, že konečně vypadám k světu. Rozhodně lépe než předtím. Vytáhla jsem z košíků fén a vysušila si jím vlasy. Poté jsem přešla do šatny a vzala jsem si na sebe jeansy, k tomu růžový top a boty na podpatku.
Kolem krku mi stále visel amulet a já jsem musela uznat, že se k tomu celkově hodí. Vzala jsem si ještě náušnice a vrhla se na účes. Nakonec jsem se rozhodla pro takovýto účes.
Nakonec make-up. Růžové stíny, řasenka, rtěnka
Celkový vzhled, odrážející se v zrcadle byl pro mě uspokojující. Slušelo mi to. Tentokrát víc než bohyni. Teď bych teprve vyrazila té pitomé bloncce dech.
A proč taky ne?
Stejně musím přijít s omluvou, tak proč ne takto vystrojená? Jdeme.
Najednou jsem se všimla, že na nočním stolku leží klíče od auta, mobil a MP3 přehrávač. Vzala jsem je a spolu s několika líčidly je hodila do černé tašky, kterou jsem si brala s sebou.
V šatně jsem také našla černou bundu, a tak jsem si ji navlékla. Shlédla jsem svůj odraz v zrcadle a vyrazila jsem na cestu.
Na ponižující cestu za omluvou, kterou však překonám!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano 90.3% (121)
Ne 9.7% (13)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama