Říjen 2010

Dědička trůnu-4.kapitola

31. října 2010 v 16:04 | Rosette
Pohled Isabelly
Ráno jsem se probudila docela brzy, alespoň pro člověka. Pro mne, ale ne. Jsem poloupír a ten spí jen málo. Dnes jdeme poprvé do školy a já se bojím. Nevím proč, ale mám pocit, že se stane něco hrozného. Kéž bych měla Alicino vidění. Nechápu proč mě Alex včera přerušila. Mohla jsem už jejich moc mít. Ale teď?
Převlékla jsem se do krátkých vyzývavých šatů se střevíci a sešla dolů. K snídani by jsme mohli mít vajíčka. Je to jediné co zde máme takžemusíme na nákup. Možná bychom mohli také nakoupit šaty. Uvidíme. Teď je hlavní škola.
,,Alex!" zavolala jsem do útrob domu.
,,Ano?"
,,Musíme do školy!"
,,Už letím." řekla a byla u mě a já jen zakroutila hlavou.
,,Takže teď ti vysvětlím co jsme. Jsme obě dvě sestry a je nám 17. Otec je ve Francii jako obchodník a vůbec se o nás nezajímá. Matka pracuje v Phoenixu a poslala nás sem na naše přání, abychom zde mohli být. Ve Phoenixu nás to nebavilo a ona k nám párkrát přijede. Samozřejmě to bude někdo z gardy nebo mamka i když pochybuji, že by ji pustily. Souhlas?"
,,Jasně." řekla.
,,Mimochodem s těmi Culleny moc nemluv. Přeci jen je moc neznáme a ten Jasper vypadá, že by nás nejraději zabil."
Nastoupili jsme do mého autíčka a vyjeli. Za chvíli jsme byli u školy, ale nikdo tam nebyl. Skvěle. Alespoň se můžeme jít přihlásit bez různých pohledů. Proč musíme být krásnější než upíři?!
Vešli jsme do kancláře a ta paní na nás zůstala zírat.
,,Dobrý den. Já jsem Isabella a toto jemá sestra Alexandra. Jsme dcery pana Volturiho.Myslím, že by jste nás zde měla mít." řekla jsem když se k ničemu neměla.
,,Jistě drahoušci. Jen kdybych našla své brýle." řekla.
Ježiši ta bude hloupá. Vždyť je má na hlavě. poslala mi myšlenku Alex.
Souhlasím.
,,Máte je na hlavě." řekla jsem a usmála se.
,,Chtěli jsme také mít co nejvíce hodin spolu."
,,Aha, to je mi líto, ale asi dvě máte rozdílně."
,,To nevadí." řekla Alex.
,,Tak tady máte rozvrh a tady bych potřebovala, aby vám to vaši učitelé podepsali." řekla.
,,Jistě děkujeme." řekla jsem a odcházeli jsme.
Vyšli jsme na parkoviště a tam už bylo plno. Všichni kluci na nás koukali chtivě snad i toužebně a holky závistivě. Myšlenky byly tohoto typu:
Ty holky vypadají k nakousnutí.
Tu hnědovlásku dostanu.
Další holky a krásnější než Cullenovi. Jednu z nich musím mít!
Ty v pohodě dostanu. Do měsíce jsou v mý posteli.
Odporné. Došli jsme k autu a vytáhli si věci.
,,Pojď Alex půjdeme. Tohle bych už nevydržela." řekla jsem a vypla schopnost čtení myšlenek kterou jsem měla jako Edward.
Celý den ve škole proběhl v klidu jen kdyby nás pořád kluci neobtěžovali nabídkami na rande. Hrůza. Konečně přišel oběd. Sedli jsme si k vzdálenému stolu a k našemu štěstí seděli Cullenovi hned u vedlejšího. Jeden z nich se chtěl k nám podívat a zeptat se na něco tak jsem raději vzala Alex a utekla s ní k autu a odjeli jsme domů. Nikdo přece neví co od nich čekat.

Dědička trůnu-3. kapitola

31. října 2010 v 16:01 | Rosette
Pohled Isabelly
Jeli jsme taxíkem ve kterém byl opravdu příšerný vzduch a taxikář ukecanější než kdokoli jiný na světě. Párkrát si představoval tak odporné věci, že se objevil můj Volterský výcvik a chtěla jsem ho nakopat, ale Alex mě vždy zastavila. Mezitím jsem přes nás přetáhla štít. Co kdyby nás Alice viděla nebo tem Edward slyšel pomocí myšlenek?
Pomalu jsme dojížděli k domu a taxikáři poskočilo srdce tou krásou, ale to jsem už byla ohromená i já. Byl to dvou patrový dům vypadajíc stylově a zároveň starobyle. Opravdu překrásný.
,,Nechcete pomoc při odnášení kufrů, slečinky?" zeptal se nás taxikář.
,,Ne. Tady máte peníze a teď prosím jděte. Mimochodem děkujeme za svezení." řekla jsem mile.
Jen kývl a pomalu začal odjíždět. Na můj vkus až moc pomalu.
***Mezitím u Cullenů***
Pohled Alice
Dostala jsem vizi.
Byla tam dívka v černém plášti, opravdu překrásná. Její krása se mohla měřit s Rosaliinou a jednoznačně by ji převálcovala. Za ní se objevila další. Krásnější než ta první, ale se stejnými rysy. Sestry. Jejich pláště vlály ve větru, který vycházel od letadla. Byly va Forks.
Pak vize skončila a mne bylo jasné kdo ty dívky jsou. Volturiovi. Podívala jsem se kolem sebe. Stála tam má rodina v očích otázky.
,,Volturiovi." řekla jsem sotva slyšitelně pro lidský sluch, ale pro nás to bylo normální.
,,Cože?!" zeptal se zděšeně Edward a já jim začala líčit svou vizi.
,,Byly to dvě dívky. Vystupovaly zrovna z letadla. Byly opravdu krásné. Až moc. Jejich krása převršovala tu upírskou. Byly ve FORKS. " řekla jsem zkráceně.
,,Takže oni tady jsou Volturiovi?" zeptala se zděšeně Rose, kterou objímal Emmett.
,,Ano." řekla jsem, ale to už jsem dostala další vizi.
Ty dvě dívky u krásného domu. Ta krásnější platí taxikáři a odchází spolu s tou druhou do domu.
,,Ony zde mají dům." řekla jsem.
,,No to je skvělé. Co tady mohou chtít Volturiovi? A bydlet tady? To je blbost Al. Nejspíš si to blbě viděla." řekla Edward.
,,Cože? Ty si mě dovoluješ obviňovat, že mám špatné vize?!" obořila jsem se na něj.
,,Promiň. Tak jsem to nemyslel." řekl a usmál. Takže moje naštvanost byla hned pryč a úsměv jsem mu oplatila.
,,Co kdyby jsme se na ně šli podívat. Pozdravit je a zeptat se co chtějí. Ty přece Alice víš kde bydlí, ne?" zeptal se mě.
,,No, nejsem si jistá, ale bylo to v lese takže to mohl být jedině ten dům, který dostavili asi před týdnem. Je to asi 20 km od nás."
,,Tak to by šlo. Jdeme je navštívit." řekl Carlisle a všichni jsme se rozeběhli ven směrem k tomu novému domu.
Nevím proč, ale měla jsem takové divné tušení...
***U Isabelly a Alex***
Pohled Isabelly
V rychlosti jsme si vybalily a sedli si k jídlu. Náhle, ale zazvonil zvonek. Upíři. Podle pachu to byli zajisté oni.
Takže Cullenovi. poslala jsem myšlenku Alex a obě dvě jsme šli otevřít.
Otevřela jsem dveře. Stálo tam sedm andělů a mě bylo hned jasné, kdo je kdo. Zírali na nás jako na zjevení. No jo, krása.
,,Dobrý den. Pojďte dál." řekla jsem.
,,Dobrý den my jsme..." řekl vyšší blonďák
,,Cullenovi. My víme. " řekla jsem a usmála se na ně.
Vstoupily a já koukla na Alex. Zírala na toho posledního jako na boha, ale ten koukal na... mě?! Ježiši to budou problémy.
,,Posaďte se." řekla jsem.
Jen co dosedli, natáhla jsem ruce, abych jim vzala moc na otcův rozkaz, ale Alex jen zakroutila hlavou.
Proč?
Počkej ještě. Kvůli mě.
Dobře.
Stále jsem ji nechápala, ale bylo mi to jedno. Ona mi to pak vysvětlí. Usedly jsme na druhou sedačku.
,,Tak copak potřebujete?" zeptala jsem se.
,,No vy jste Volturiovi a nás by docela zajímalo co tu chcete." zeptal se ostře Jasper a vysloužil si tak od toho malého elfa pohlavek.
,,Chtěli jsme zde na chvíli zůstat." řekla jsem.
,,Aha." řekl ten nejstarší Carlisle.
,,Dobře. Budu mluvit já a nepřerušujte mě. Jasné?" zeptala jsem se.
Všichni kývli.
,,Jsme z Voltery, ale už nás to tam nebavilo tak jsme řekli, že půjdeme na chvíli "do světa". Vybrali jsme si Forks. Chceme zde žít a chodit na střední školu. Obě dvě jsme poloupírky, protože jsme zamítli to, že bychom byli upíři. Jsme sestry a velmi mocné. Jsme taky vegetariánky jestli to tak mohu říct. Nechci, aby mezi námi byly rozpory, protože vám nechceme ublížit." dokončila jsem svůj proslov.
,,Ublížit, jo? Fakt směšný..." chtěl ještě něco říct, ale já mu gestem ruky do pusy vrazila jablko. Všechny oči se stočily ke mě.
,,Vážně si myslíš, že nejsme nebezpečné?" zeptala jsem se ho.
,,Hmm... asi jste. A jakou máte moc?" zeptal se dychtivě.
,,To vám bohužel nesmíme říct. Ledaže by jste na to přišli sami. Zkuste to." řekla jsem a usmála se.
,,Bohužel, ale musíme jíst a spát takže vás prosím, odejděte. Zítra se myslím uvidíme ve škole." řekla jsem a podívala se na Alici, Jazze, Rose, Emma a Edwarda.
,,Ne. Zítra bude svítit slunce." namítla Alice.
,,Věř mi, nebude." řekla jsem a otevřela dveře když odcházeli.
,,Nashledanou."
S Alex jsme se najedli a šli spát.

Dědička trůnu-2.kapitola

31. října 2010 v 15:55 | Rosette
Pohled Isabella
Vešla jsem do pokoje, abych se převlékla jelikož společenské šaty potřebovat nebudu. Koukla jsem na postel a to co tam bylo mě opravdu udivilo. Ležel tam cestovní kufr plný oblečení a potřeb. Na něm ležel lísteček.
Bells, spolu s Jane jsme byli nakupovat a poté jsme to tobě a tvé sestře zabalily. Máš zde i připravené věci na sebe. Nezlob se. Alespoň můžete vyjet dříve když chcete tolik tu svobodu. Mám tě ráda! Máma
PS. Měl by to být přesně tvůj styl.
Mamka. Jak jinak? Plno upírů o ní říká, že je zlá, ale to není pravda. Volturiovi přece musí dosáhnout autority u každého upíra, ne?
Oblékla jsem se do krátkých šatů a do bot které měli asi 10 centimetrový podpatek. Nějak moc mi to nevadilo protože jsem si na to od mala zvykla a každý den jsem je nosila. Někdy to bylo i horší.
,,Demetri!" zavolala jsem.
,,Ano Bello?! zavolal přes dveře.
,,Vstup prosím." požádala jsem ho jako kdyby to nebylo nad slunce jasné. Vstoupil a podíval se na mě.
,,Prosím odneseš můj a sestřin kufr do auta až přijede?"
,,Jistě." odpověděl a já mu gestem ukázala, že je to vše.
Kufr jsem dala na zem a svalila se na postel. Náročný den a to ještě ani není odpoledne. Po chvíli jsem usnula.
,,Bells no tak Bells vstávej!" slyšela jsem ve spánku.
Pomalu jsem otevřela oči, ale prudké světlo mě oslepilo a tak jsem je hned zavřela.
,,Bellinko."
Konečně se mi podařilo otevřít oči aniž by jsem je musela opět zavírat.
,,Ahoj." řekla jsem Alex, mé milované sestřičce.
,,No konečně. Už se tě snažím probudit nejméně půl hodiny. Kufr už máš v autě a za chvíli odjíždíme. Táta nás potřebuje v pracovně takže pojď." vychrlila a táhla mě ke dveřím.
,,Myslím, že se s námi chce jen rozloučit tak mi prosím přestaň mačkat ruku." řekla jsem jí před tátovou pracovnou. Kývla jsem Jane na znamení, aby nás pustila dovnitř a ona konečně otevřela.
,,Princezny!" řekl táta na přivítanou a objal mě a pak Alex.
,,Tatínku copak potřebuješ?" zeptala jsem se ho protože i přes slova, která jsem řekla sestře jsem nevěřila, že se chce jen rozloučit.
,,No chtěl jsem se s vámi rozloučit. To se snad smí ne, Bell?" řekl a próhledl si mne zkoumavým pohledem.
,,Tati nehraj to na mě. Jen tak nám řekneš, že můžeme jed z Voltery a ještě k tomu hned víš kam? To se ti nepodobá.
,,Tak to řekni." vybídla jsem ho.
,,Dobrá Bells. jsi velice všímavá někdy až moc." zabrblal a odešel si sednout.
,,Mám pro vás pár úkolů. Ve Forks bydlí i další rodina upírů respektivě vegetariánů." řekl a mi se na sebe s Alex podívali.
,,Cullenovi, otče?" zeptala jsem se.
,,Ano, přesně ti. No a Bell ty máš za úkol vzít si jejich dary protože tam jsou opravdu pozoruhodné jako třeba čtení myšlenka nebo vidění do budoucnosti. Jinak si tam můžete užívat." dořekl.¨
,,Tati?! To není vše!" řekla jsem rázně.
,,No dobře máte zaúkol je dovést na tu slavnost mých narozanin. to pro mě uděláte, že?" řekl a podíval se na nás.
,,Samozřejmě." odpověděli jsme unisimo.
,,Tak si to užijte a vraťte se brzy. Také chci aby jste nám alespoň jednou týdně volali. Pa." řekl a my odcházeli rozloučit se s ostatními.
V sále jsme potkali strýčky a tak jsme se s nimi rozloučili jen narychlo protože jsme pospíchali aby jsme ztihli letadlo jelikož nás Aro zdržel až moc dlouho. Cestou jsme pak potkali ještě Aleca, Jane, mamku s tetami, Felixe, Demetriho a samozřejmě jsme se rozloučily i s Giannou. Nakonec jsme konečně nasedli do auta, které nás dovezlo na letiště.
Vzala jsem si tedy spis Cullenů, který nám dal táta a pročítala si to. Bylo tam vše o nich: Jakou mají moc, jak dlouho jsou upíři prostě vše.
Tak těšte se Cullenovi Isabella a Alexandra Volturiovi přijíždí. pomyslela jsem si a zasmála jsem se nad tím spolu s Alex protože jsem jí to poslala.
Konečně jsme přiletěli do Seatlu odkud nás autem vzali na cestu domů.

Dědička trůnu-1. kapitola

31. října 2010 v 15:40 | Rosette
Pohled Isabella Voltury
Probudila jsem se v sedm hodin. Jako obvykle. Ležela jsem ve svém pokoji, který měl šedofialovou barvu. Nademnou byly zobrazeny hvězdy. Chtěla jsem to tak nechat i když mi otec nabízel, že ho přemalují. Ne, já nechtěla.
Dnes se máme se sestrou dostavit k otci, ale nejdřív ze sebe musím udělat poloupíra. Podívala jsem se do zrcadla. Mé vlasy byly hrozně rozcuchané, ale jak znám ostatní řekli by mi, že je to hezké.
Nenáviděla jsem to. Překrásná jako by nestačilo, že jsem mocná. Tentokrát máme sraz s Alex v kuchyni.
Pro nás platí pravidlo, že by jsme měli nosit společenské šaty, i když není ples a podle strýců a také
táty to máme dodržovat. Vzala jsem si:

Na to jsem si ještě dala plášť. Vypadala jsem nádherně a tak jsem se mohla vydat do kuchyně.
Cestou jsem nikoho díky bohu nepotkala, protože jak znám ostatní tak by si chtěli povídat nebo by zase říkali jak mi to sluší. Brr.... Jak já to nenávidím.
Po chvíli jsem došla do kuchyně. Sestra tam ještě nebyla a tak jsem připravila cerálie.
Po chvíli dorazila. Měla na sobě krvavě rudé šaty, které zvýrazňovaly její křivky. Na pozdrav se na mě usmála a sedla si na židli.
Kývla jsem hlavou na znamení, že ji zdravím a položila před ní snídani.
,,Díky." řekla a začala hltavě jíst.
,,Co myslíš, že táta chce?" zeptala se po chvíli.
,,Nevím. Nejspíš zase nějakou pomoc nebo nás chce vidět." Odpověděla jsem jí lhostejně. Proč by mě to taky mělo zajímat?
Když jsme dosnídali rozhodli jsme se navštívit otce.
,,Alex, co takhle si zase někdy zajít na nákupy?" zeptala jsem se, protože můj šatník tento měsíc nedostal žádný nový kus oblečení do sbírky.
,,No jistě! Co takhle dneska?" zeptala se a oči jí zářily.
,,Hmm... to by šlo." odpověděla jsem jí vesele.
Před dveřmi Arovi pracovny stála Jane. Mile se na nás usmála a kývla na pozdrav.
,,Aro už vás čeká." řekla a se otevřela nám dveře.
,,Dcerušky!" zvolal táta, když jsme vstoupily.
,,Tati." řekli jsme a objali ho.
,,Mám pro vás důležitou zprávu."
,,Hmm... a jakou?" ujala jsem se slova.
,,S vaší matkou jsme se rozhodli, že kdybyste chtěli..." řekla a udělal dramatickou přestávku. My na něm vyseli očima a on se na nás usmíval.
,,No tak tati ne napínej nás!" vykřikly jsme unisimo.
,, Tak dobře. Chtěli by jsme vám nabídnout, že byste se mohli podívat do světa." řekl a my se rozesmáli.
,,Cože?" řekla jsem mezi návaly smíchu.
,,No ano. Vaši strýcové s námi souhlasili a nás už nebavilo pořád slyšet vaše narážky, že chcete taky do světa. No a tak to tady máte. Můžete kam chcete, ale jen pod podmínkou, že nám budete každý týden volat!" řekl a já myslela, že blahem vyskočím. Nakonec jsem se ovládla.
,,Super! Takže kam bysme mohli jet?" zeptala se mě sestra, ale táta mě předhonil v odpovědi.
,,Co takhle Forks? Městečko kde svítí slunce dvakrát za uherský rok." řekl táta my na souhlas kývli.
,,Myslím, že si, ale budeme muset vybavit šatník, protože ve společenských šatech se ve městech určitě nechodí. A to co máme nám určitě stačit nebude." řekla jsem když jsme vycházeli z otcovi pracovny.
,,Dobře. Takže se převlečeme a sejdeme se?" zeptala se mne sestra.
,,Jo." řekla jsem a zamířila do svého pokoje.

Přátelství

28. října 2010 v 14:50 | Rosette |  Básničky
Přátelství
Už tolik let se známe,
já tebe a ty mne,
život svůj však máme,
srdce mi to rve.
Rozdělí nás brzy,
život můj i tvůj,
budeš ronit slzy,
až skončí život můj.
Já zemřu každou chvíli,
ty tu zůstaneš,
už mám slabou vůli,
snad zlobit se přestaneš.
Zlobíš se kvůli tomu,
že upír nechci být,
já však vím kvůli komu
chci, jak člověk žít.
A tak tu teď ležím,
v jeho pokoji,
a já ti zase věřím,
že zemřu v pokoji.
Snad nic neuděláš,
nic, co by mě stálo,
klidný konec můj,
jež chci stůj co stůj.
A tak šeptáš poslední
slova svého přátelství
a též slyším polední,
ukončení přátelství.
Smrtka si mě odnáší,
za všechna má trápení,
víry smrti nadnáší,
mé tělo mezi ostatní.
Tím skončilo naše přátelství…
COPYRIGHT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Srdce jsi mi zlomil

28. října 2010 v 14:30 | Rosette |  Básničky
Srdce jsi mi zlomil
Srdce jsi mi zlomil,
duši pobláznil,
cestu jsi si zvolil,
už ses nevrátil.
Čekala jsem na tebe,
celý život svůj,
koukala jsem na nebe,
přijde ten čas můj?
Po nekončícím životě,
já sedím sama zde,
v tolik smutné samotě,
srdce mi to rve.
Nikdy však nepřestanu,
doufat v zázrak svůj,
snad slzy ronit přestanu,
a ty zas budeš můj.
COPYRIGHT!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Čas se vrátit nedá

28. října 2010 v 14:24 | Rosette |  Básničky
Bez lásky je život cestou k hrobu.


Chtěla bych zpátky vrátit čas,
do doby, kdy šťastná jsem byla,
tam, kde netrápil život nás,
tam, kde láska v té době žila.


Chci zpátky vše, co bylo,
tím myslím hlavně vás,
anděly, pro něž mé srdce bilo.
ty, co mě nechali napospas.


Napospas životu mému,
který pořád letí dál,
napospas osudu svému,
jež dál své nitky tkal.


Čas se však přetočit nedá,
a já musím jíti dál,
po cestě, jež má duše nezná,
tam, kde oheň smrti vždycky plál.

Copyright!

Čas můj nadešel

28. října 2010 v 14:21 | Rosette |  Básničky
Čas můj nadešel
Dlouho jsem tu byla,
s tebou po boku,
s tebou jsem tu žila,
rok od roku.


Můj čas už však nadešel,
a já musím jít,
tam, kams ještě nevešel,
tam teď musím být.


Tam na tebe počkám,
zas se sejdeme,
snad se tebe dočkám,
dál spolu půjdeme.


Sbohem lásko má,
navždy jediná,
už se mi zas zdá,
že smrt mne přebírá.


Vzala si mne…


COPYRIGHT

COPYRIGHT

28. října 2010 v 14:20 | Rosette |  Novinky
Takže, než začnete číst mé básně, chci vám říct, že na ně platí COPYRIGHT. Vymyslela jsem je a sepsala, ale ne proto, abych pak zjistila, že se jimi někdo chlubí jako: "Já jsem je napsal." To teda ne! Prosím vás tedy, že je nebudete bez mého svolení kopírovat.... Děkuji Rosette

10 bílých tygrů - 5. kapitola

28. října 2010 v 14:13 | Rosette
POHLED ANABELLY PRESCOTT
Unaveně se protáhnu. To byla zase noc. I když, ten večer byl nádherný...
Josh. Mladý, okouzlující a vcelku roztomilý. Jeho temné oči, vlasy a jeho překrásný úsměv, který
včera večer patřil jen mně.
Ach, miluji ho. Ano. Zbouchl mě kluk, kterého ani neznám. Ale myslím, že on je na tom stejně. Ten jeho včerejší polibek. Jeho něžné rty, ale přesto chtivé. Kéž by tu se mnou byl...
Líně jsem vstala a ustlala si postel. Poté jsem se vydala do šatny. Co si asi dneska vezmu na sebe?
Už jsem šahala po nějakém tom kousku oblečení, když mi zazvonil telefon. Kdo to sakra může být?
Došla jsem k posteli a nadzvedla polštář. Mobil si vždy dávám pod polštář. Na displeji vyzvánělo neznámé číslo. Zvedla jsem to.
"Haló?"
"Ahoj! Tady Alice. Alice Cullenová. Jsem manželka Jaspera."
Á tahle Alice. Na tu si moc dobře vzpomínám.
"Ahoj. Copak potřebuješ?"
"No, chtěla jsem se zeptat, zda tě nemůžu navštívit."
"Hmm… Tak jo, ale mám čas jen do 15 hodin. Neva?"
Chtěla jsem se pak ještě připravit a v 17 mám přece sraz s Joshem. A to nemohu promeškat.
"Dobře, v kolik můžu přijet?"
Podívala jsem se na hodiny. Ukazovali 10:46. Ztuhla jsem. To jsem tak dlouho spala? To není možné…
"Tak ve 13 u mě doma?"
"Dobrá, Anabell, budu tam. Pa."
"Budu se těšit. Papa."
Vrátila jsem se do šatny a tam si našla oblečení. Tentokrát to byly minišaty. Opravdu se mi zalíbily.
K tomu jsem si vzala boty na podpatku, které patřily k šatům.
Koupelna následovala po šatně. Podívala jsem se do zrcadla. Opravdu jsem vypadala příšerně. Vlasy mi stály na každou stranu a byly jako polámané. Oči byly opuchlé a byly pod nimi kruhy.
Okamžitě jsem se vrhla na účes. Kulmou jsem si navlnila vlasy a různými prostředky jim dodala stálou podobu. Nevím, zda to zabere, ale snad ano.
Poté jsem se vrhla na make-up. Vzhledem k tomu, že mám černé šaty, udělala jsem si i černé stíny.
Řasy jsem si prodloužila černou řasenkou. Nakonec rudou rtěnku na rty.
Zkontrolovala jsem svůj vzhled v zrcadle. Opravdu mi to slušelo. Vše k sobě ladilo. Usmála jsem se.
Sešla jsem schody a došla do kuchyně. V břiše mi zakručelo. Tak copak si dneska dáme?
Nemělo cenu snídat a tak jsem začala vařit oběd. Zapečené brambory. Oloupala jsem několik brambor a nakrájela je na plátky. Pak ještě pórek, salám a nějakou tu zeleninu. Vše jsem to dala do pekáče a vložila do trouby. Tam jsem to nechala zapéct.
Přemístila jsem se do obýváku a pustila jsem si nějaký film. Nesledovala jsem ho, a tak jsem to nakonec vypnula. Přemístila jsem se zpět do kuchyně. Brambory už byly hotové, a tak jsem je
vyndala z trouby a nandala si jednu porci. Sedla jsem si ke stolu a začala jíst.
Bylo to výborné. Brambory byly křupavé a ta zelenina k tomu… Mňam. Když jsem dojedla, zandala jsem pekáč zpět do trouby. Třeba ještě budu večeřet. Poté jsem šla umýt nádobí. Vše bylo hotové rychle a já se opět podívala na hodiny. 12:56. Panebože to už je tolik?! Za 4 minuty je tu Alice.
Vběhla jsem do koupelny. A ještě si upravila vlasy a shlédla se v zrcadle. Skvělé. Pak už jsem slyšela zvonek. Vydala jsem se ke dveřím a nahodila úsměv. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Stála tam Alice.
"Ahoj!" řekla a objala mě.
"Ahoj, Alice. Moc ráda tě vidím." Objetí jsem jí opětovala, a když mě pustila, vydaly jsme se na prohlídku domu. Cestou jsme si povídaly o všem možném a nakonec jsme skončily v mém pokoji.
"Ty dnes někam jdeš, Bell?" zeptala se zvědavým tónem a já se na ni usmála.
"Ano, jdu na schůzku klukem, kterého jsem včera potkala."
"A jak se jmenuje?" zeptala se nedočkavě. Chodí do stejné školy. Možná by ho mohla znát.
"Josh, dál nevím."
"Kolik mu je?"
"Ježiši, Alice, já nevím. Viděli jsme se jen včera. Jenže on je úplně boží! Má tmavě hnědý oči a černý vlasy. Vymakanou postavu a prostě je hrozně sexy!"
Alice se na mě udiveně koukla a pak promluvila.
"Myslíš Joshe Tannera? Ty chodíš s Joshem Tannerem?!" Zděšeně se na mě podívala a já jí odpověděla.
"Ne, nechodím. Jen jsem se s ním líbala."
"Uf. To jsem se lekla. Nechoď s ním."
"Proč?!" zděšeně jsem se na ni podívala.
"Protože je blbej!"
"A to jako proč?!"
"Anabello, nechodil s žádnou holkou. Každá po něm jede. Úplně každá. Teda kromě naší rodiny. Chce tě jen na sex!"
Chytla mě za ruce a tiskla je. Já se jí dívala do očí a přemýšlela, zda mluví pravdu nebo lže. Nakonec jsem se rozhodla pro lež.
"Lžeš. Nechceš, abych s ním chodila, že? Proč?! Řekni pravdu!"
"Ne, nelžu!"
Upřeně jsem se jí dívala do očí a snažila se ji hypnoticky přimět, ať řekne pravdu. Pak se to stalo.
Amulet na mém krku zazářil a já promluvila velice podmanivým hlasem.
"Řekni pravdu." Její oči se rozostřily a zakalily se. Pak promluvila.
"Měla bys zůstat volná kvůli mému bratrovi Edwardovi. V budoucnosti byste se mohli dát dohromady."
"Proč nás chceš rozdělit?"
"Nechci, aby ses dala dohromady s Joshem, protože musíš být s Edwardem. Budete šťastni. Láska věčná. Pak se staneš upírkou a zůstanete spolu navždy."
Kouzlo pominulo a ona zběsile mrkala očima. Já se na ni nenávistně dívala a pak jsem jí řekla to, co mě v tu chvíli napadlo.
"Myslela jsem, že budeme kamarádky, ale když mě chceš dát dohromady se svým pitomým bratrem, je to spíš naopak. My dvě nikdy nebudeme přítelkyně. Ne, dokud se budeš snažit dát nás dohromady. A měla bys také vědět, že upírem nechci být, nikdy. Rozumíš?! Nikdy! Je to odporné! Já střežím tajemství, které je výš než ty! Nebudu jednou z vás. To radši zemřu! Už se nás s Joshem nikdy nesnaž rozdělit, jinak bys také mohla špatně dopadnout. A pamatuj, když se mstím já, bolest je to nejmenší, co můžeš čekat. A teď vypadni!"
Ublíženě se na mě podívala a chtěla něco namítnout, ale já na ni zařvala.
"Vypadni a do tohoto domu se už nevracej! Nejsi zde vítána."
Vzlykla, ale popadla své věci a utekla. Bylo mi to jedno. Chtěla mě zničit a dát dohromady s nějakým debilem. To se nesmí stát…
Podívala jsem se na hodiny. Bylo 15:12. Usmála jsem se. Mám hodně času. Pak mi to, ale došlo.
Nemám. Musím ještě zažádat o přijetí do školy. Zavrčela jsem. Taková stupidnost, ale já tam musím.
Vydala jsem se do šatny a oblékla se do kompletku, který se mi líbil. Usmála jsem se. Opět jsem byla
okouzlující. Usmála jsem se a vydala se do poradní místnosti. Vždy tam byly uschovány naše rodné listy a různé další doklady. V každém domě. Takže po celém světě.
Vše, co bylo k přijmutí do školy, jsem si vzala a mohla jsem vyrazit. Super…
Naskočila jsem do auta a plnou rychlostí vyrazila ke škole. Najít ji nebylo těžké. Navedla mě na ní
značka.
Přijela jsem na školní parkoviště, které bylo naprosto prázdné. Jaký blbec, by taky chtěl v neděli do školy. Hlavně když tam bude muset zítra. Jedině já. I když já sem nechtěla.
Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Poté jsem se vydala k části budovy, kde bylo napsáno: Přijímací kancelář.
Vešla jsem dovnitř. Smrdělo to zde vonným sprejem. Nejspíš lesní směs, ale bylo to strašně silné. Pro člověka zas tak ne, ale pro mě ano. Pomalu jsem přešla ke stolku, za nímž seděla obtloustlá paní.
Molly Rodren, stálo na mosazném štítku.
Měla černé vlasy, místy už prošedlé. Její oči byly zelené. Rty měla zvýrazněné zářivou rtěnkou, což se
moc nehodilo k jejímu oblečení ani tváři. Byla oblečena do zeleného svetru, nejspíš pleteného doma.
Její rifle, byly místy flekaté. Prostě hrůza…
"Dobrý den," pozdravila jsem ji.
Zvedla zrak z papírů, kde pořád něco psala a podívala se na mě. Hned jak si mě prohlédla, otevřela se jí úžasem pusa. Já si myslela, že mám moc vyzývavé oblečení do školy… Když se vzpamatovala,
usmála se a řekla.
"Dobrý den. Copak byste potřebovala, slečno?"
"Chtěla bych se přihlásit na tuto školu. Tady máte různé papíry," řekla jsem a položila před ní štos papírů. Začala se jím přehrabovat a já jen protočila oči.
"Rodný list je hned na vrchu."
"Aha, děkuji, slečno Prescottová." Chvilku něco zadávala do počítače, a já jen mohla znuděně podupávat nohou. Nakonec se, ale na mě opět podívala a promluvila.
"Pokud chcete, můžete nastoupit už zítra. Je to jen na vás. Tedy, měla byste nastoupit už zítra, ale pokud je to na vás moc brzy, nevadí."
"Ano, nastoupím už zítra."
"Dobrá. Tak si sem ráno přijďte pro rozvrh a učebnice."
"Moc vám děkuji," řekla jsem a vzala si zpět papíry, které jsem jí předtím dala.
"Nemáte zač. Vítejte na střední škole," mile se na mě usmála a já jen kývla a pomalu jsem odcházela.
"Nashledanou," řekla jsem ještě, než jsem opustila místnost.
Sluníčko svítilo, ale po chvilce ho překryly mraky. Hmm... Tady se to asi nezmění. Milovala jsem slunce. Také moře, protože to k sobě prostě patřilo. Moře a slunce.
Nastoupila jsem do auta a rozjela se ke kinu. Bylo16:45. Nějak dlouho mi to trvalo… Jela jsem po silnici do města. Řídila jsem se značkami, které ukazovaly směr kino, a doufala, že to najdu. Konečně se přede mnou zjevila budova s širokým nápisem kino. Parkoviště bylo skoro prázdné, jen místy se nacházela stará auta. Zaparkovala jsem pod stromy a vylezla z auta. Rozhlédla jsem se. Někde by tu mě být.
"Hledáš mě, má malá krásko?" ozval se za mnou hlas a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se na něj a usmála jsem se.
Měl na sobě jeansy a přiléhavé triko. Moc mu to slušelo. Vlasy měl rozcuchané a voněl, jako vanilka. Ne, byla to úplně jiná vůně. Taková neznámá…
"Koho jiného bych hledala?"
"Hmm… třeba máš s někým schůzku," zvědavě nadzvedl obočí a já se zvonivě zasmála.
"Ano, mám s někým schůzku. A ten dotyčný, jsi ty."
"Hmm… To se mi líbí. Můžu teď něco udělat?" vrhl na mě zkoumavý pohled a já se na něj opět zářivě
usmála.
"Cokoli chceš."
"V tom případě…" nedořekla a přitáhl si mě k sobě. Usmál se na mě a přivlastnil si mé rty. Tiskli jsme se na sebe ve vroucném polibku. Naše jazyky byly opět v dokonalé souhře. Bylo to překrásné. Do tohoto polibku jsme vkládali lásku a bylo to poznat… Když jsme se od sebe odtrhli, stalo se to kvůli tomu, že nám došel dech. Zůstali jsme však pořád v těsném objetí. Pak promluvil.
"Chceš vlastně do toho kina?"
"A ty chceš?" zeptala jsem se zvědavě.
"Popravdě, ani ne. Ty jsi mnohem hezčí než jakákoli herečka, na kterou bych koukal na plátně."
"Dobrá, co budeme dělat?"
"Mohla bys jít ke mně?" řekl zamyšleně.
"Hmm… Hezká nabídka. Nemáš tam, ale jen tak náhodou rodiče?" Má otázka ho nejspíš pobavila, protože se rozesmál na celé parkoviště.
"Neboj, malá krásko, rodiče se mnou nebydlí. Vlastně je to jen můj dům."
"Dobrá, jdu s tebou. Problém je vtom, že tady máme oba auto, ne?"
"Ne, já si vzal taxi. Můžeme tedy jet tvým?"
"Jasně. Moc se těším." Nastoupili jsme do mého auta a vydali se na cestu.
"Takže, jeď rovně a pak doprava." Jela jsem podle něho a nakonec jsme vyjeli z Forks.
"Kam teď?" zeptala jsem se ho, za záminkou, prohlédnout si ho.
´
"Vidíš támhle tu cestu do lesa? Zaboč na ni. No, a pořád jeď, dokud nenarazíš na most. Přes něj přejed, vyjedeš kopec a tam je můj dům."
A opravdu. Za chvilku jsem přejížděla most a naskytl se mi pohled na nádherný dům. Zastavila jsem před vilou a vystoupila z auta. Pořád jsem nemohla odtrhnout oči z té nádhery. Ten potok u toho domu...
"To je překrásné," řekla jsem nahlas a Josh se zasmál.
"Souhlasím, je to nádherné. Pojď, ukážu ti vnitřek," usmál se a na mě a chytl mě za ruku. Ruku v ruce jsme se vydali do jeho domu. Vytáhl klíče, a aniž by mě pustil, odemkl.
Vešli jsme do obývacího pokoje. Byl nádherný. Vedli z něj dvoje schody. Poté jsme pokračovali do jídelny a kuchyně. Moc se mi to vše líbilo, ale tušila jsem, že to není to hlavní. Poté mi ukázal koupelnu. Byla opravdu hezká a z ní vedly dveře do čtvercové místnosti. A co v ní bylo? Vířivka. Ano, opravdová vířivka. Prostě nádhera. Nakonec jsme vyrazili po prvních schodech, které končily kruhovou místností. Bylo tam pět dveří.
První vedly do společenské místnosti. Kde se prý mohla scházet rodina k popovídání. Takže něco jako u nás, poradní místnost. Druhé vedly do pracovny. Josh tam měl nějaké spisy, ale i knihy. Třetí dveře, vedly do knihovny. To bylo jako u nás. Já ji nemusela. Tato také voněla stářím a i Josh vypadal, že by z ní radši zmizel. Čtvrté dveře vedly do obývacího pokoje. Byl překrásný. Vlastně vše, co jsem zatím viděla, bylo překrásné. Mělo to své kouzlo. A poslední, páté dveře vedly do kuchyně.
Nad tím jsem zůstala úžasem stát. Čekala jsem cokoli, ale kuchyň? Velice zajímavé.
"Je to tu opravdu nádherné, Joshi. Moc se mi tu líbí. Vše tu má své kouzlo."
"Ano, je to tu nádherné. I to místo má takovou překrásnou atmosféru, ale ještě jsi neviděla
překvápko." Když to řekl, napnula jsem se a čekala, co to bude. On se jen zasmál a natočil si mě
proti sobě.
"Klid, Anabell. Uvolni se, má mála krásko," řekl a pak mu došlo, že tak to asi nepůjde. Poté změnil metodu. Přitiskl své rty na mé a přitáhl si mě k sobě. Poddala jsem se. Tomu se prostě odolat nedalo. Toužebně jsem procházela jazykem jeho ústa a tiskla se k němu. Cítila jsem jeho dech ve svých ústech. Nakonec se ode mě odtrhl a řekl.
"Už vím, jak na tebe, malá krásko. Hrozně rád bych se tomuto věnoval po zbytek dne, ale chtěl bych vědět, zda se ti bude líbit překvapení."
"Dobře, ale rychle. Protože chci být hlavně s tebou," řekla jsem tvrdohlavě a tím ho rozesmála.
"Malá krásko, vždyť se mnou jsi!"
"Ale neděláme to, co bych si přála hlavně. Tato aktivita, kterou právě provozujeme, se mi líbí, ale mít tě sama pro sebe je lepší."
"Dobrá, tak pojď, ať můžeme provozovat aktivitu, která se ti líbí víc."
Sešli jsme opět schody a vyšli druhé schodiště. Tentokrát jsme se ocitli ve skleněné chodbě, ze které vedlo několik dveří. Vešli jsme do prvních dveří a za nimi se skrývala ložnice. Normální ložnice, avšak krásná. Další dveře z té ložnice nevedly, a tak jsme se vydali do druhých dveří. Za nimi se skrýval pokoj, který vypadal úsporně.
Byl tam obýváček a nad gaučem postel. Bylo to skvěle vymyšlené. Další dveře odkryly pokoj pro kluky. Josh mě bedlivě sledoval a mně došlo, že to je jeho pokoj. Zářivě jsem se na něj usmála.
"Máš to tu nádherné."
"Díky, jdeme dál?"

Prstem ukázal na troje dveře v jeho pokoji. Dvoje nalevo a jedny napravo. Jen jsem kývla a vydala se k prvním dveřím nalevo. Byla to koupelna. Za druhými dveřmi byla šatna. Takže stejné jako u nás.
Šatna a koupelna. Tak je to snad vždy. Nakonec jsme se vydali do třetích dveří, ale tam mě zastavil a stoupl si přede mě. Díval se na mě něžným výrazem a pak promluvil.
"Anabell, chci ti říct, že jakmile jsem tě potkal, zamiloval jsem se do tebe. Možná to není opětované, ale já vím, že ty jsi pro mě jediná. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe. Nikdy. A to mi věř. Proto ti dávám toto překvápko. Miluji tě, má malá krásko." Dokončil svůj monolog a já věděla, že nemusím nic říkat, ale já jsem chtěla. Chtěla jsem mu říct, že ho miluji a to vše…
"Joshi, mohu tě ujistit, ne, musím tě ujistit, že jsme na tom stejně. Jakmile jsem tě uviděla, zamilovala jsem se do tebe. A pokud to se mnou opravdu myslíš vážně, jsem jedna z nejšťastnějších holek na světě. Miluju tě."
"Myslím, Anabell. Myslím to s tebou vážně," řekl a chtěl pokračovat, ale já se k němu přitiskla a vášnivě ho políbila. Nebránil se. Naše jazyky se proplétaly a já věděla, že dělám správně. Nakonec jsem se od něj odtrhla.
"A co to překvapení?"
"Ty jsi neuvěřitelná. Pojď. Ukážu ti to." Otevřel dveře a já se zarazila. Byl to salonek, z něhož vedly čtyři dveře. Chytla jsem Joshe za ruku a táhla ho do prvních dveří. Za nimi byla šatna. Plně vybavena.
Jen jsem na to zírala a pak jsem s ním šla ke druhým dveřím. Otevřela jsem je a došlo mi, že jsem v obýváku. Byl opravdu krásný. Zase jsem dveře zavřela a zamířila si to do dalších dveří. Koupelna.
Hmm… Už se těším na sprchu… Další a zároveň poslední dveře jsem otevírala pomalu. Když jsem je konečně otevřela, ztuhla jsem překvapením. Byla to nádherná ložnice. Opravdu překrásná. Byl z ní vidět i balkon, a tak jsem na něj vešla. Z balkonu byly schody, takže se dalo sejít přímo k řece. Výhled byl na hory a lesy.
Obličej mi ofoukl čistý vzduch. Nádhera. Otočila jsem se na Joshe. Díval se na mě a já zase na něj.
"Děkuji," zašeptala jsem.
"Nemáš zač, Anabell, ale zbývají ti ještě jedny dveře. Ty však necháme na potom."
"Co budeme teď dělat?"
"No, toto vše je tvoje…"
"Počkat, toto vše. Od toho salonku až sem?" vyjukaně jsem na něj koukala.
"Ano, má lásko. To je tvé." Začaly mi téct slzy, ale on je rychlým pohybem ruky setřel.
"Proč pláčeš? Udělal jsem něco špatně?"
"Ne, lásko. Právě naopak. Jsem šťastná."
"Víš co, běž se umýt. Máš tam věci na spaní." Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
"Ne, pojedu spát domů."
"Ne, Anabell, už je večer a toto vše je tvoje. Využiješ toho a přespíš zde," nadechl se a pak dodal. "A ještě k tomu bych tě už dnes neopustil."
"Dobře, jdu do té vany."
Nechala jsem ho tam stát a vlezla do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu a čekala, než se napustí. Pak jsem ze sebe sundala všechny věci a vlezla si do teplé vany. Miluji ho. To vše pro mě udělal. Toho se nevzdám. Ne, Joshe, ne. Uviděla jsem šampon a tak jsem si pořádně vydrhla vlasy.
Až pak jsem si všimla, že voní po jahodách. Nevadí. Mýdlem jsem se ještě umyla a poté jsem vylezla z vany a osušila se osuškou, která byla položena vedle vany.
Byla tam i noční košilka. Pro někoho možná vyzývavá, ale mě to nevadilo. Když tak se dokážu ubránit, ale myslím, že s Joshem, kterého miluji, to nebude potřeba.
Oblečená jsem opět zamířila do svého pokoje. Josh tam nebyl. Nechtěla jsem ještě spát, a tak jsem se ho vydala hledat. Byly tu dveře na chodbu. Vyšla jsem jimi ven a přešla ke dveřím Joshova pokoje.
Zaklepala jsem. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem uslyšela kroky. Otevřel dveře a já na něj ohromeně zírala. Měl na sobě jen tepláky na spaní. I on si mě prohlížel, a nejvíce můj výstřih. Usmála jsem se.
No a co? Stejně jsem tak trochu jeho.
"Máš čas, lásko?" zeptala jsem se nevině.
"Jasně. Proč?" Chytla jsem ho za ruku a táhla k sobě do pokoje. Šel za mnou a u postele jsme se
oba zastavili. Posadila jsem ho na postel a sedla si mu na klín. Objal mě a políbil do vlasů.
"Buď tu se mnou," zašeptala jsem.
"Dobře."
Jemně jsem do něj strčila a povalila ho na postel. Sama jsem se mu stulila do náruče a on si mě k sobě přitiskl. Pak mě však pustil a oba nás přikryl. Já ho políbila a zase se k němu přitulila.
"Dobrou," řekla jsem.
"Dobrou noc, Belli," zašeptal a to bylo poslední, co jsem slyšela.
Byla jsem unášená proudy snů do temnoty…